Miluji vánoční pohádky

Důchody zavedl Bismarck v Německu a od té doby se tato myšlenka rozšířila do celého světa. Sociální zabezpečení a dostupná lékařská péče jsou symbolem rozumného, civilizovaného a lidského přístupu k zajištění základních lidských potřeb v moderní společnosti. Výše důchodu a definice dostupné lékařské péče se však v každé zemi liší podle bohatství země a společenské dohody.

V demokratické a právní společnosti je nárok na důchod počítán na základě transparentních a jasně definovaných kritérií, která vám dnes poskytne jakýkoliv úředník nebo si je můžete spočítat sami. Pracuje se s proměnnými, jako jsou doba zaměstnání a výdělek. Důchod není almužna, ale nárokový podíl, který vyplývá z toho, že konkrétní osoba přispívala v době svého aktivního života formou daní do sociálního systému. Tento obecný nárok nemůže být nikým a ničím zpochybněn. Je to analogické jako v případě, kdy si nějaká osoba pravidelně spoří do banky a oprávněně očekává, že své svěřené prostředky získá zpět dle podmínek, na kterých se s bankou domluvila.

U vědomí těchto prostých pravd mne občas zarážejí stesky některých známých osobností z uměleckého světa ohledně nedostatečné výše jejich důchodů. Kalkulace je přece jasná: do stroje zadáte příslušné údaje, pak se vše spočítá a výsledkem je částka, která představuje důchodový nárok. Je to tak u všech a u každého stejné. Člověk může kritizovat obecné výchozí předpoklady pro výpočet důchodů, ale nikoliv proces vlastního výpočtu. Proč tedy tato rozladěnost?

Mám teorii, ale mohu se samozřejmě mýlit: umělec vnímá sebe sama jako osobu, která se vymyká běžným měřítkům. Má talent, který celý život osvědčoval na divadle nebo ve filmu, a celý svůj tvůrčí život byl konfrontován s důkazy o své výjimečnosti a vyvolenosti. Tvář umělce se objevuje ve filmu nebo na divadle, píše se o něm v novinách, natáčejí se s ním rozhovory. Když umělec nakupuje nebo se projde po Praze, je předmětem zvědavého zájmu okolí. To vše vede k přesvědčení, že je skutečně nějak jiný než třeba řidič autobusu nebo prodavač z knihkupectví. Myslím si, že právě z této disonance mezi výší zprůměrovaného algoritmizovaného výpočtu důchodu a vnímáním výjimečnosti umělce pramení množství stesků, které v tisku zaznamenávám.

Spokojenost či nespokojenost s výší důchodů je dána také výkonem ekonomiky, a tedy je logické očekávat, že v ČR budou důchody odlišné od těch v Rakousku nebo Německu, což vychází z výkonnosti ekonomik. To umělec samozřejmě ví; nesoulad však pramení z poměru mezi běžným občanem a umělcem. Společnost tento nesoulad v minulosti řešila udělováním čestných titulů, jako je "zasloužilý umělec" nebo "národní umělec", jejichž držitelé, kromě vysoké společenské prestiže, získávali i určité finanční zvýhodnění. Vím, že o podobných snahách se uvažovalo i nedávno.

Odhlédneme-li však od prostého "demokratického" výpočtu důchodů spočívajícího na účetním principu "má dáti – dal", musíme pracovat s kategorií talentu a výjimečnosti. Zde však narážíme na problém chápání talentu jako takového: řidič může říci, že k řízení potřebuje také talent, a vlastně každá jiná profese. Vnímání toho, co talent je a co není, je konjunkturální a proměnlivé. Herec nebo herečka se v minulosti zdaleka nezařazovali do privilegovaných vrstev společnosti tak jako dnes. Očividně dá nalezení spravedlivého přístupu, který by vzal v úvahu všechny aspekty, ještě dost práce.

Než se však celá věc vyřeší ke spokojenosti všech, přimlouvám se za pragmatický přístup. Talentovaní umělci a mimořádní režiséři ať dále točí stovky a tisíce detektivních seriálů, růžových zahrad a neskutečně krásných, inovativních pohádek a spoří si z honorářů ČT. Až budou v důchodu a nebudou spokojeni s jeho výší, mohou si přilepšit z takto vytvořených rezerv. Případně si mohou na zahrádce vypěstovat mrkev, brambory a k tomu si pořídit pár slepiček, tak jak to děláme my všichni netalentovaní. A pokud ani tak nenastane pocit smíření se světem, pomyslete na to, jaká nesmrtelná sláva čekala na umělce jako Shakespeare nebo Molière v budoucnosti.