Máte právo na svůj názor, ale nemáte právo na svá fakta?

Z pohledu čistě faktického je člověk biologicky – v případě optimálního fyziologického fungování – metabolická trubice s několika nezbytnými přídavnými orgány. Jeho posláním je přežít a reprodukovat se. V podstatě takový uprděný šukálek. To v optimálním případě. Jakmile však organismus stárne, začínají se dle nezpochybnitelných lékařských statistik projevovat různé neduhy. Roste břicho, na šourku se začíná projevovat vliv gravitace, častěji se vyskytují hemoroidy, zvyšuje se výskyt neurodegenerativních onemocnění nejrůznějšího druhu atd., atd.

Překvapivě společenská a statusová mobilita má zcela opačnou dynamiku. Nemluvím o soukromém sektoru, který má trochu jiné zákony, ale v prostředí státní správy a veřejných institucí platí, že s léty praxe – a tedy i se stárnutím – dochází k povyšování, vyššímu odměňování a růstu společenského postavení, což je zabudováno přímo v tabulkách pro odměňování pracovníků. Statisticky existuje přímý a jasný vztah mezi společenským statusem, výší odměny a věkem. Většina poslanců a senátorů jsou starší osoby. Prokurátoři, referenti, soudci – ti všichni jsou objektivně více ceněni a odměňováni s rostoucí délkou praxe a tedy i věkem. Pokud by k tomu byla vůle, dalo by se to například exaktně prokázat. U státem placených zaměstnanců by se třeba dala provést studie, která by zjišťovala míru korelace mezi výší platu a poklesem šourku.

Zdůvodnit tento rozpor není možné pouze fakticky. Na to potřebujete poetiku, příběh, kterým to vysvětlíte a přinutíte druhé – třeba ty, kteří pracují jako soukromníci – aby tomu uvěřili. A proto tvrdím, že náš život není určován pouze fakticky, ale také poeticky. Tvrzení, že na názor máme právo, zatímco na fakta ne, není obhajitelné.

Vím, že to není až tak objevné tvrzení, mnozí si toho všimli mnohem dříve. Ale očividně se někteří stále dovolávají faktů a zatracují názor při hodnotových soudech. Tak pro ty dodávám ještě připomínku některých uznávaných autorit k tomuto tématu.

Dostatečně známé jsou názory Heideggera, které zveřejnil v publikaci Básnicky žije člověk, a ve které na sklonku svého bohatého filosofického života rehabilituje básnictví jako formu platného poznání. Velmi ilustrativní pro tuto argumentaci je Ernst Kantorowicz, u kterého můžeme hledat poučení, obzvláště v jeho práci Dvojí tělo krále.

The King's Two Bodies: A Study in Mediaeval Political Theology (1957), jak zní originální název, je historická studie o konceptu panovnické moci ve středověku. Kantorowicz v ní rozvíjí teorii, že král má dvojí tělo – fyzické tělo (corpus naturale), které je smrtelné a podléhá lidským slabostem, a politické tělo (corpus mysticum), které je nesmrtelné a ztělesňuje stát, kontinuitu a legitimitu vlády.

Přestože se uvádí, že středověk je již dávno za námi, mnoho jeho tradic přetrvává dodnes. Je to dobře patrné i u současných nositelů titulů, hodností a moci, kdy status, tedy corpus mysticum, přetrvává zcela samozřejmě i v případě, že corpus naturale trpí pokročilým Alzheimerem. A že tedy fakta, mystika a básnictví jsou propleteny v našem každodenním životě do té míry, že je nejsme schopni ani rozeznat.

Pro ty, kteří ještě pochybují, uvádím ještě konkrétnější, trochu hypotetický, ale zcela reálný příběh: představte si, že si Antonín Zápotocký uprdne na třetím nádvoří Pražského hradu. Nikdo se snad nebude přít o to, že tato událost bude interpretována zcela jinak v případě náhodného německého turisty. U Zápotockého se jedná o státnický čin s rezonující mystickou symbolikou, zatímco u německého turisty o běžný, zdravý projev fyziologického zažívání.

Vzhledem k výše řečenému mi vychází, že poetika a interpretace jsou také fakta, což poněkud problematizuje jasnou argumentaci autora textu v odkazu níže a dalších podobně smýšlejících.

Zdroj:

https://bezfaulu.net/clanky/o-manipulaci/nazory-vs-fakta-co-je-vlastne-nazor/