Na okraj sjezdu sociální demokracie

Jana Maláčová (vítězka, 101 hlasů ze 139), Jiří Dienstbier (33 hlasů) a Petr Hůla (5 hlasů).

Mám, navzdory vítězství J. Maláčové, pro SOCDEM špatnou zprávu. Vlastně dvě. Půjdou-li do voleb 2025 samostatně, voličsky pohoří. Brána dolní sněmovny zůstane pro jejich barvy uzavřena. Spojí-li se s komunisty (Stačilo!), mohou se do sněmovny škvírou v bráně protlačit, ale za jakou cenu?

Vzpomněl jsem si na slova, která ve své druhé epištole napsal apoštol Petr, k nalezení jsou v Bibli, v závěru druhé kapitoly oné epištoly: „Ale přihodilo se jim to, což se v přísloví pravém říkává: Pes navrátil se k vývratku svému, a svině umytá do kaliště bláta.“ Kdo z dějepisu ví něco málo o tom, jak se chovala a nakonec zachovala komunistická partaj k sociálním demokratům, jmenovitě po protidemokratickém puči 1948, ví, o čem tu píšu. Že k likvidaci sociálních demokratů přispěli i zrádci v jejím čele (Fierlinger, Jankovcová), kteří ji pomohli natlačit do chřtánu KSČ, je smutným dokreslením jejího tragického příběhu.

Malá vsuvka. Kdo zná mé politické názory a postoje, může se ptát, proč se jako pravicový konzervativec o SOCDEM vůbec zajímám, proč jejímu sjezdu věnuji pozornost a tento článek. Odpověď je prostá. Jsem stoupencem demokracie, která zahrnuje soupeření standardních politických stran s jasně deklarovaným ideovým programem. Navíc si myslím, že koncepce „levice – střed – pravice“ není překonaná. V tomto smyslu sociální demokracii v naší vrcholové politice postrádám. Na mysli mám autentickou středolevou sociální demokracii, která do našeho partajního spektra po mém soudu patří. Pro mě jako pravicově smýšlejícího voliče je přijatelnější než nejrůznější populistické a ne zcela názorově čitelné formace. Pro lepší pochopení: tvrdím-li že „antibabiš“ nemůže představovat smysluplný politický program, totéž platí na druhé straně i pro koncepci „antifiala“. (Jde o princip, nezaměňovat s legitimním předvolebním bojem opozičních a neparlamentních stran proti současné koalici.) Konec vsuvky.

Důkazem, že sociální demokracie (vzhledem ke kocourkovskému vývoji na naší stranické scéně nemohu použít zkratku ČSSD, pod níž jsme sociální demokracii znali do června 2023) na politickou mapu ČR patří jsou výsledky parlamentních voleb z let 1996 až 2013. V tomto období se volilo do Poslanecké sněmovny šestkrát, z toho čtyřikrát získala sociální demokracie nejvíce hlasů (tj. zvítězila) a dvakrát skončila druhá. Pro lepší přehled:

1996

1,602 250 mil hlasů … 26,4 % … 2. místo … lídr Miloš Zeman

1998

1,928 660mil hlasů … 32,3 % … 1. místo … lídr Miloš Zeman

2002

1,440 279 mil hlasů … 30,2 % … 1. místo … lídr Vladimír Špidla

2006

1, 728 827 mil hlasů … 32,3 % … 2.místo … lídr Jiří Paroubek

2010

1,155 267 mil hlasů … 22,1 % 1. místo … lídr Jiří Paroubek

2013

1,016 829 mil hlasů … 20, 3% … 1. místo … lídr Bohumil Sobotka

Jak patrno, sociální demokraté si vedli v tomto období velmi dobře či dosti dobře a přestože mezi jednotlivými lídry nepanovaly vždy přátelské vztahy, často tomu bylo naopak, jako nezávislý pozorovatel hodnotím jako úspěšné osobnosti této strany všechny čtyři: M. Zemana, V. Špidlu, Jiřího Paroubka i Bohumila Sobotku. Za jejich éry byla dnešní SOCDEM (a tehdejší ČSSD) na výsluní, o němž se pozdějším i dnešním představitelů partaje může jen zdát. Ukazují to i výsledky dalších voleb.

2017

368,343 tis hlasů … 7,3 % … 6. místo … lídr Lubomír Zaorálek (v sobotu 5. 10. 2024 zvolen statutárním místopředsedou strany)

2021

250,397 tis hlasů … 4,7 % … 6. místo … lídr Jan Hamáček

Rozdíl mezi rokem 2013 a 2017 je patrný na první pohled. Pod vedením L. Zaorálka podpořilo stranu o bezmála 65 procent voličů méně než pod vedením B. Sobotky. Děsivý trend se potvrdil a J. Hamáček při posledních volbách vstoupil do dějin jako „hrobař“ sociální demokracie, která poprvé od roku 1992 nemá v dolní komoře zastoupení.

Co s tím? Má SOCDEM, bude-li kandidovat sama, šanci vrátit se do Poslanecké sněmovny? Nemyslím. Ledaže by se stal zárak. Politický zázrak. Naději by mohla představovat aliance s jinými formacemi. Ale s kterými? J. Maláčová se zhlédla ve francouzské Nové lidové frontě. Ta sestává ze Socialistické strany, partaje La France insoumise (eko-socialisté), Ekologistů a – komunistů. Z toho plyne, že J. Maláčová nemá problém spolupracovat s komunistickou stranou. Nepřímo to potvrdila i na sjezdu v Hradci Králové. Přítomné – a prostřednictvím facebookového on line přenosu potenciálně širokou veřejnost – sice mimo jiné v kandidátském projevu ujišťovala, že bude-li zvolena do čela strany, žádné slučování SOCDEM s KSČM se konat nebude. Něco takového ale není na stole. Ovšem KSČM usiluje o odchod z NATO a vypsání referenda o vystoupení z EU. To J. Maláčová na sjezdu odmítla, nicméně ve vzduchu zůstala otázka, jak lze spolupracovat s někým, kdo má v programu směřování zcela opačným směrem. A nakolik může být SOCDEM důvěryhodná, pokud jde o její proalianční a proevropskou orientaci.

SROVNÁNÍ

Česká SOCDEM je v podobné situaci jako izraelští labouristé. Ti se sice v minulosti nazývali různě, ale jedno si dokázali udržet po desetiletí: být dominantní politickou silou. Pak je ale čekal pozvolný skluz až téměř k bezvýznamnosti. Prvním signálem bylo vítězství pravicového Likudu v roce 1977, po němž odešli do opozice. K vládnutí se sice znovu vrátili, ale o dvacet let později byl proces poklesu zájmu voličů nezvratný. Ještě v roce 1992 měli v parlamentu 44 křesel ze 120, o čtyři roky později už o deset méně a v roce 1999 to bylo třiadvacet křesel. V období 2003 až 2018 končili ve volbách setrvale pod 20 mandáty (mezi 18 a 13 křesly). A od voleb 2019 byl výsledek už jenom jednociferný:

2019 (duben) … 6 mandátů

2019 (září) … 5 mandátů

2020 … se spojenci 7 mandátů

2021 … 7 mandátů

2020 … 4 mandáty

Poslední výsledek byl nejhorší v celé historii strany od prvních voleb v Izraeli v roce 1949. Strana získala pouze 3,69 % hlasů a do parlamentu se dostala pouze proto, že v Izraeli je nižší práh pro vstup do zákonodárného sboru (3,25 %, zatímco v ČR 5 %). Následovala volba nového předsedy, stal se jím Jair Golan, který se dohodl se stranou Meretz stojící nalevo od labouristů na fúzi – nová partaj má název Demokraté. Její preference sice poněkud vzrostly, ale žádnou velkou sílu nepředstavují. V deseti průzkumech uskutečněných minulý měsíc se její preference pohybovaly mezi osmi a jedenácti procenty. Nicméně z toho lze dovodit, že spojením levicových sil lze dosáhnout lepšího výsledku než při samostatné kandidátce, byť na případnou aliancí SOCDEM s komunisty musí mít každý demokrat, v tomto případě jmenovitě sociální, velký otazník.

ŠKROMACHŮV ŠPINAVÝ TRIK

Že je v této věci SOCDEM nejednotná, ukázalo se během samotného sjezdu (jehož odpolední část jsem sledoval na facebookovém účtu strany). Když delegát Jakub Šnapka předložil plénu návrh usnesení, v němž požadoval, aby strana odmítla vytvořit alianci s těmi, kdo jsou proti našemu členství v EU a NATO a vystupují proti naší podpoře obranného úsilí Ukrajiny čelící ruské agresi, nastala bouře odporu. Jejím hlasem byl exministr Zdeněk Škromach, který po neúspěšném pokusu, aby J. Šnapka svůj návrh stáhl, vyzval delegáty, aby odešli do předsálí KD Střelnice, čímž bylo sníženo kvórum a o návrhu nebylo možné hlasovat. Teprve poté, co Šnapka se svého návrhu pokorně vzdal, vrátili se Škromach a spol. zpět do sálu. Ještě předtím sama nově zvolená předsedkyně J. Maláčová uvedla, že Šnapkovo usnesení podpořit nemůže. Zjevně si nechtěla nechat svázat ruce pro budoucí spolupráci s komunisty. Inu, demokracie à la SOCDEM: nehodící se bojkotujeme. Být sociálním demokratem, asi by mě tento způsob přístupu k názoru delegáta vyděsil. Místo rozhodnutí formou demokratického hlasování špinavý trik.

Jako nezávislého pozorovatele, který v obecné rovině není proti návratu samotné sociální demokracie do Poslanecké sněmovny, mě při sledování sjezdu řada věci překvapila. Například skutečnost, že nemalá část delegátů nebylo ochotná vyčkat do konce jednání a po zvolení posledního místopředsedy se ze sálu vytratila. Pokud tímto způsobem hodlají přistoupit k výzvě, která byla v řadě projevů akcentována – „čeká nás práce, práce a zase práce“ –, pak pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny sotva překročí. V mírné nadsázce budiž řečeno, že možná i proto spoléhají na Kateřinu Konečnou.