Náš 17. listopad a jedno historické srovnání
Zamyšlení
Může mít něco společného naše sametová revoluce se starověkým odchodem lidu Izraele z Egypta? Domnívám se, že ano. Lze srovnávat.
Svátek Pesach, zahrnující staroizraelskou Velkou noc, je připomínkou přelomové změny v dějinách izraelského národa. Přechodu z otroctví ke svobodě. Podobně sedmnáctý listopad. Je připomínkou přechodu od totality k demokracii. To je banální konstatování. Pojďme ale dál.
Lid Izraele putoval do Země zaslíbené čtyři desetiletí. V tomto období mu byla dána pravidla pro život ve staronové vlasti. Nejen všeobecně známé Desatero, ale obsáhlý Zákon s bezpočtem ustanovení jak pro bohoslužbu, tak pro každodenní život vracející se pospolitosti. Jenomže: ačkoli pravidla byla dána a jejich striktní dodržování by bylo lidu k užitku, realita byla velice často jiná. Zde je zapotřebí říci, že lid Izraele neodešel z Egypta do pozemského ráje, ale do „normální“ země. Záleželo na něm, jak si uspořádá své poměry – a věru, nepočínal si vždy moudře a prozíravě, ne vždy respektoval Zákon, který měl být jeho vodítkem a zárukou požehnané existence.
Už při putování po poušti se stalo, že celá pospolitost reptala a připomněla svým vůdcům, Mojžíši a Áronovi, že v Egyptě měli „plné hrnce masa a chleba do sytosti“. Přitom ale zapomněli na to, že dobrou stravu dostávali nikoli kvůli lásce Egypťanů, ale proto, aby jim mohli v plné síle otročit. Zapomněli na to, že měli sice stravu, ale nikoli svobodu.
Mnohokrát se mi při vzpomínce na tuto epizodu vybavily argumenty těch našich spoluobčanů, kteří rádi připomínají, že za komunistického režimu, jha jsme se zbavili, bylo to či ono lepší. Rádi vyzdvihují ony „hrnce masa a hojnost chleba“ (byť paradoxně ani to doslovně vzato neplatí) a zapomínají na absenci svobody. Tedy nic nového: jen se opakují negativní aspekty lidské povahy známé už od starověku.
Také my jsme měli po listopadu 89 jedinečnou šanci uspořádat si poměry v republice co nejlépe. Možná naše legislativa nebyla tak dokonalá jako staroizraelský Zákon, ale kdyby byla dodržována a kdyby byly dodržovány morální zásady správně fungujícího demokratického kapitalismu, mohli bychom být ušetřeni lecjakých neblahých jevů a turbulencí. Jenomže na kdyby se nehraje.
Zajímavou podobností je rozpad státu, tím jsme si prošli jak my, tak ve starověku Izraelci. Byť důvody byly rozdílné, výsledek stejný. Československo se rozdělilo na ČR a SR, sjednocená izraelská monarchie se udržela pouze během panování tří králů a po nástupu čtvrtého se objevily na politické mapě Zaslíbené země monarchie dvě. Na severu Izraelské království s novými panovnickými liniem, na jihu Judské království, kde pokračovala původní dynastie založená druhým panovníkem Davidem. Větší celek se změnil na dva menší a ty se později snáze staly kořistí silnějších regionálních mocností. Monarchie Izrael 210 let po rozdělení, království Juda téměř 350 let po rozpadu jednotné říše.
A závěr tohoto srovnání? Obě společnosti, naše i staroizraelská, dostaly historickou šanci žít ve svobodě. Ale nejen to, měly možnost dosáhnout toho, aby život ve svobodě měl náležitou kvalitu a v zemi panovaly poměry založené na spravedlnosti a fungovala vláda práva. Že se to ne zcela podařilo, není vinou ani odchodu z Egypta v případě Izraele, ani pádu komunismu v případě našem. Vinu je zapotřebí hledat na prvním místě u sebe. Tím nemyslím jednotlivce, i když v malé míře se nás to také týká, zejména každého, kdo se rozhodl budovat kapitalismus za pomoci porušení, obejití či pokřivení pravidel, ale společnosti jako celku a především jejích lídrů, kterým byla svěřena obrovská moc a oni na svých postech neobstáli.
Tak jako ve starém Izraeli nebylo řešením vrátit se do Egypta k plným hrncům masa, ale do otroctví, není ani naším řešením nostalgické pošilhávání po komunismu s jeho umělou a vynucenou plnou zaměstnaností a tak podobně, ale ve všech směrech lepší kapitalismus. Snad ještě není pozdě.