Největší Trumpova hloupost

Trump opatření zdůvodnil zejména přílivem fentanylu a jiných drog. Z Kanady se ve srovnání s Mexikem pašuje do USA jenom nepatrné množství. Měsíčnímu odkladu předcházel souhlas premiéra Trudeau se stovkami milionů dolarů na posílení ochrany hranic, navýšením personálu, novými vrtulníky, technologiemi a označením drogových kartelů za teroristy podle amerického vzoru. Přesto v projevu v kongresu Trump opakoval, že Mexiko i Kanada umožnily příchod fentanylu do Ameriky v nevídaném množství.

V méně oficiálních vystoupeních mluví Trump o Kanadě jako o budoucím 51. státu. Když to ještě před inaugurací řekl poprvé, dalo se to brát jako vtip a mávnout nad tím rukou. Opakováním se to začalo brát vážně. Začátkem února byl na kanadsko-americkém ekonomickém summitu v Torontu organizovaném kanadskou vládou zaznamenán kousek z neveřejné části Trudeauova vystoupení, když nevěděl, že je stále nahráván mikrofonem. Říká, že Trumpova administrativa si je vědoma, kolik mají kritických nerostných surovin, chce je využít a nejjednodušší způsob je absorbováním jejich země. A myslí to prý vážně.

Jiné Trumpovy skandalizované projevy zahraniční politiky se při dobré vůli dají racionalizovat heslem America First.

• Snaha o získání Grónska je pochopitelná. Ostrov je zásadní pro americkou obranu, protože by přes něj letěly rakety vypálené z Ruska. Politický vývoj na něm směřuje ke stále většímu volání po nezávislosti. Žádný americký prezident myslící na národní zájmy by nepřipustil, aby se dostal pod kontrolu nepřátelské velmoci. Zda se Trump dožaduje akvizice největšího ostrova na světě chytrým způsobem, je jiná otázka.

• Panamský průplav byl postaven Američany v zemi, která se na začátku 20. století osamostatnila díky americké pomoci poskytnuté jen proto, aby byl postaven průplav. Carterova smlouva o pozdějším předání byla podmíněna neutralitou průplavu. Tu čínský kapitál v panamských přístavech na obou jeho koncích může skutečně ohrožovat.

• Začátek jednání o příměří s Ruskem přichází po třech letech bezútěšné války a absenci výhledu na její konec. Ameriku nijak neohrožují ruská vojska na Ukrajině, zato poskytovaná pomoc zatěžuje rozpočet a je u Američanů nepopulární. Snaha o vyrovnání příspěvků s Evropou nese první ovoce. Tvrzení, že Zelenskyj je diktátor, jen mělo prezidenta Ukrajiny přimět k podpisu dohody o nerostech.

• Stejně tak postoj ke Gaze je snahou něco změnit v nekonečném izraelsko-palestinském konfliktu. Prohlášení, že by Gazané měli žít v míru v bohatých zemích okolního regionu s humanitárním srdcem, je označováno za etnickou čistku. To jen ukazuje pokrytectví světa vůči Palestincům.

Trumpovo jednání vůči Kanadě postrádá jakoukoliv racionalitu. Představa připojení je iluzorní. Jediné čeho u severních sousedů dosáhl je odpor, pocit ohrožení americkým imperialismem a semknutost.

Kanaďané omezují nakupování potravin made in USA, ruší dovolené na Floridě, bučí při americké hymně na zápasech NHL. Politici vyjadřují odhodlání a neskrývají, že obchodní válka se Spojenými státy bude bolet. Při výročí šedesáti let od zavedení nové vlajky se objevila výzva všech bývalých předsedů vlád, aby Kanaďané ukázali vyvěšením vlajky hrdost na svoji zemi.

Zemi čekají na podzim volby a po deseti letech vlády Trudeauových liberálů se čeká vítězství konzervativců. Volební kampaň jde ale stranou. Provinční premiéři, z nichž pouze dva z deseti patří k liberálům, řeší s federální vládou možná další opatření. Diskutuje se usnadnění obchodu mezi provinciemi. Ve federální Kanadě zaručuje ústava volný obchod, ale každá provincie má jiné bezpečnostní, enviromentální a jiné standardy a regulaci prodej alkoholu. Americký alkohol byl vykázán z provinčními vládami provozovaných obchodů (pozůstatek po prohibičním běsnění před sto lety). Ontario a Quebec zvažují zastavení dodávek elektřiny do USA. Zejména svérázný ontarijský premiér Doug Ford vystupuje bojovně, i když vždy zdůrazňuje jak má Ameriku rád.

Snaha o připojení Kanady není historicky bezprecedentní. Válka za nezávislost Spojených států začala neúspěšným tažením na sever. Poslední reálná šance na anexi ale byla ve válce, která začala roku 1812. Invaze toho roku byla odražena. Následující rok už se Američanům - poučeným z předchozích nezdarů - dařilo při taženích v Horní Kanadě (Ontariu) lépe. Vyplenili hlavní město York (Toronto), cíle ale nedosáhli. Vypálení Bílého domu a Kapitolu při britském nájezdu na Washington v roce 1814 byla odveta za vypálení budovy hornokanadského parlamentu. Výsledek této války a následně uzavřené mírové smlouvy předurčily budoucí podobu severoamerického kontinentu, na které už Trump nic nezmění.

Z úspěšné obrany malých jednotek britské armády, domobran osadníků a indiánů vzniklo uvědomění společné identity, ze kterého se zformoval kanadský národ. V tom, co můžeme nazvat nation-building jsou Kanaďané oproti Američanům opožděni. Kanadské dominium vzniklo roku 1867, v současných hranicích až ve dvacátém století. Kanadská kultura vznikala ve stínu americké, k ní se vztahovala a vůči ní se vymezovala. Někdy se objevuje představa, že anglicky mluvící Kanaďané jsou v podstatě stejní jako Američané, jenom takoví zdvořilejší, citlivější, jemnější. Na jejím formování má nejspíš značný podíl premiér Trudeau. Nikoliv ten současný, ale jeho otec Pierre, který dominoval politice celá sedmdesátá a polovinu osmdesátých let. Tradičnější podoba vztahu Kanaďanů k jižním sousedům - jakou můžeme dosud pozorovat v hokeji - je ovšem asi taková: Američané jsou velcí drsňáci a my jsme ještě větší drsňáci. Trumpovou zásluhou toto přesvědčení o vlastní identitě možná zažije renesanci.