Nemám rád frustráty

Nemám rád frustráty. Dost nám tu v těch našich Čechách a na Moravě kazí atmosféru. Rozhodl jsem se odhalit způsob jejich uvažování a mluvy, aby bylo možné je ihned rozeznat a případně izolovat. Typický hospodský výlev takového frustráta po třech pivech před zdražením může představovat tento narativ:

„Ať už řeknu, že současná diskuse je pluralitní, zmatená nebo chaotická, hovořím o diagnóze stavu veřejné argumentace. Volbou slova, které použiji, dávám najevo svůj vztah k této argumentaci, nic dalšího však k tomu nedodávám. Vím-li to já, ví to i ostatní. Co z toho vyplývá? Podle mě to, že každý si svou argumentaci vybírá a volí podle momentální potřeby. Nejedná se o poctivé hledání pravdivých odpovědí – to by mohlo dnes vést až k zesměšnění hledajícího – ale o účelovou pojmovou konstrukci, ve které je využíván slovní arzenál z bohaté zásobárny dějin lidské slovesnosti. V psychologii se tomu říká racionalizace. Toužím po mladší milence a všechny přesvědčuji, i sebe sama, že ona je ta pravá, se kterou teprve prožiju tu pravou lásku. Na to má přece každý právo. Prvotní je uvědomělá nebo neuvědomělá potřeba, a druhotné je zdůvodnění. Jde to snadno, pravda je ohebná.

V poslední době se mi však začíná zdát, že praxe zastírání skutečných motivů je stále méně sofistikovaná. Mluvčí jako by si dávali stále méně a méně práce s přetvářkou. Kde jsou doby, kdy na to, abych mohl privatizovat nějaký státní podnik, jsem si musel přečíst Hayeka a všechny přesvědčit o tom, že volný trh bez přívlastků je něco jako zákon gravitace, který vždy platil, platí a bude platit, a je prostě požehnáním pro všechny, hlavně pro pracující. U nás se na to však zapomnělo kvůli těm komunistům, tak si musíme pospíšit, abychom to stihli co nejrychleji a vše napravili. Obvykle si na to taková osoba koupila nějaký slušivý oblek za poslední náměstkovské prémie ze socialistického podniku, aby měla ten pravý šmrnc důvěryhodného podnikatele, a pak se sešla s kamarády z brigády socialistické práce, aby to probrala. Udělali sebereflexi a řekli si: „Takhle už to dál nejde, ten Marx nás pomýlil. Chvilku mi to sice trvalo, ale teď mi je to úplně jasné, budoucnost má trh a demokracie, a já udělám všechno, abych těch 40 promarněných let napravil.“

Dnes tento nadhled a ochota se nějak vyzbrojit náročnější teorií a sebeprezentací dost upadá. Všichni vědí, že na lidi působí sebevědomí, neustálé opakování jednoduchých manter, zesměšňování protivníka a hlavně být vidět a slyšet do omrzení. Argumentace není důležitá. Pořád dokola psát něco na TikTok, chodit do televize a povídat a povídat a povídat – to působí. Pomůže taky účast v tanečních soutěžích nebo kuchařských exhibicích, a hlavně charitativních akcích. Co se povídá, není důležité, protože to každý hned zase zapomene. Důležité je vytvořit dojem kompetence, zkušenosti, spolehlivosti, korektnosti, serióznosti a především zodpovědnosti, a abych nezapomněl, integrity. Úspěšnější borci na to mají i své týmy a poradce.

Myslím si, že to, co je více a více zřejmé, je skutečnost, že nerozhoduje hledání „pravdy“ a ani předstírání, že se o to snažím, ale síla, peníze a moc. Nic nového pod sluncem. Nové je to, že ta míra námahy, která stála za vystoupením kněze, když vysvětloval věřícím, že pokud nebudou poctivě platit desátek, nepřijdou do nebe, tu už nějak není. Trpí tím kultura a projevuje se to i na úrovni mezilidských vztahů. Vyzývám proto všechny, aby se znovu vrátili k étosu 90. let a snažili se opět oživit ten zakladatelský příběh s celou jeho aristokratickou noblesou.“

Skončí a vy mu třeba řeknete: „Moc povídáš.“ Odpoví: „No a co, když můžou žvanit jiní, můžu taky.“

Tak třeba podle těchto slov můžete poznat nějakého maskovaného frustráta a odsednout si od něj, abyste dali najevo svůj zásadový postoj.

P.S.: Je to nadsázka a ironie. Zkouším styly.