Nepokradeš? Ústavní soud „zachraňuje“ čest lidí, kteří si ji sami pošlapávají.

Ústavní soud zrušil zákon „3 krát a dost“, který umožňoval strhávat pokuty za opakované a, nutno zdůraznit, závažné přestupky přímo z dávek v hmotné nouzi (z příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení). Zrušil tak další opatření v řadě, kterým se politici (v tomto případě politici ODS) konkrétním způsobem pokusili pomoci lidem, kteří musí žít vedle výtečníků, co jsou na dávkách a občanům ve svém okolí dělají ze života očistec. 

Abych byla férová, přiblížím argumentaci soudců. Podle nich zákon zavádí nepřiměřený princip kolektivní odpovědnosti, když krácení dávky dopadá i na další členy domácnosti takto sankcionované osoby a nadřazuje právo na pokutu nad právo na pomoc. Jinými slovy, podle soudu je dávka fakticky kolektivní a nelze trestat zbytek rodiny. To bych možná se skřípěním zubů vzala, pak měl ale Ústavní soud zrušit jen část dané právní úpravy. Ústavní soud ale zrušil možnost krátit dávky i těm notorickým potížistům, kteří žijí sami a opatření na nikoho z jejich blízkých nedopadá. Soudci na pár odstavcích (a dle mého s plytkou a povrchní argumentací) provedli tzv. test proporcionality a konstatovali … no prostě že opatření je příliš tvrdé a porušuje lidská práva přestupce, tedy potížisty, o kterém je řeč.

Dovolím si oponovat, a to s detailnější znalostí věci, protože jsem byla u toho, když se předmětný návrh zákona schvaloval (diskuze běžela už od roku 2018). Za prvé celý konstrukt principu „3krát a dost“ byl v průběhu schvalování parlamentem ohlodán na kost (aby se vyšlo vstříc lidskoprávním ochráncům a byla šance, že projde), takže namísto drakonického opatření spatřil světlo světa jen jako zdvižený prst (zaplaťpánbůh aspoň za to, říkali jsme si tehdy). Předkladatelé nebyli blázni a právní úprava obsahuje i potřebné pojistky, právě třeba pro děti, které s přestupcem ve společné domácnosti žijí (to přiznává i Ústavní soud). Navíc princip krácení, nebo dokonce úplného vyloučení se systému pomoci v hmotné nouzi, obsahuje zákon už nyní, třeba u chronického záškoláctví (čili rodiče postihnout lze už dnes).

Rozhodnutí Ústavního soudu přichází tři roky poté, co byl zákon schválen. V mezičase se žádné drakonické dopady na lidi v nouzi neprojevily (média už by o hlubokých lidských příbězích jistě referovala), zato leckde to opatření pomáhalo starostům důrazněji zadupat na notorické potížisty. Ne kvůli nezaplacenému parkování, ale třeba za permanentní krádeže a vandalství. A třeba u záškoláctví vytvářelo prostor pro lepší tok informací mezi školskými zařízeními a úřady. Nyní přichází toto opatření vniveč, stejně jako dříve bezdoplatkové zóny. Ty ústavní soud zrušil také, u nich byl přitom pozitivní přínos pro život ve vyloučených lokalitách neoddiskutovatelný a žádný armagedon se taktéž nekonal.

Přijmeme-li tezi Ústavního soudu o tom, že každá dávka v hmotné nouzi je v zásadě kolektivní, mám současně velké obavy z toho, zda vidění soudců vyhoví chystaná ambiciózní a z mého pohledu velmi správná reforma dávek ministra Jurečky. Je zjevné, že v otázce sociálních práv bude Ústavní soud v novém složení stát nalevo a tvrdší přístup k příjemcům dávek, kteří si pomoci od společnosti neváží, bude odmítat i napříště. Ústavní soud prostě rozhodnul, že tu i nadále může být kasta nedotknutelných, jejichž důstojnost je přednější než motivace státu a společnosti změnit jejich chování (a to nemluvím o penězích, které stát platí za sociální práci a prevenci). Hledání ústavně právně akceptovatelných hranic společenské solidarity bude v takových mantinelech velmi obtížné.