O škodlivosti vzdělání

Žijeme v době post-faktické, kdy jsou důležité emoce, nikoli fakta. Můžeme se o tom přesvědčovat z médií, televize a rozhlasu téměř každý den. Tato skutečnost je přímo hmatatelná. Co mi však schází, je konzistentnější přístup, jak tento jev promítnout do života společnosti. Vzhledem k jeho charakteru se jako jedna z oblastí, se kterou bychom mohli začít, nabízí vzdělávání.

Celkové výdaje na školství v roce 2022 v České republice podle Českého statistického úřadu činily 293,628 milionů korun a tato částka má trvale růst. Obecně panuje přesvědčení, že by se vzdělávání mělo podporovat ještě více, protože společnost potřebuje více a lépe vzdělaných lidí. Z médií a od politiků napříč spektrem slýcháme, jak je vzdělání klíčové, že budoucnost demokracie a ekonomiky je spojena s "vzdělanostní společností." Stručně řečeno: Učit se, učit se, učit se – neříkal to už Lenin?

S touto tezí si dovolím nesouhlasit. Je vzdělání skutečně tím, co naše společnost potřebuje nejvíce? Platí, že čím je někdo vzdělanější, tím je pro společnost cennější? Tento zažitý omyl si můžeme objasnit na několika příkladech.

Jedním z bezesporu nejvzdělanějších lidí své doby byl Bedřich Engels. Hovořil mnoha světovými jazyky, orientoval se v ekonomii, filozofii a historii. Napsal řadu vlivných sociologických prací o postavení dělnické třídy v Anglii. Ještě učenější byl snad jen Karel Marx, který miloval studium a měl encyklopedické znalosti. Důsledkem jejich nadměrného, až obsesivního studia byl dialektický materialismus, základ většiny pozdějších socialistických, sociálně demokratických a komunistických učení. A snad ani není třeba rozebírat, kam tato jejich nadměrná vzdělanost vedla.

Na druhou stranu se podívejme na některé osobnosti našeho současného veřejného života, které si často vystačí s charismatem a přirozenou inteligencí. Většinou nemluví mnoha jazyky ani neprojevují mimořádně hluboké znalosti, ale mají zdravou intuici a pevně dané hodnoty, které je bludištěm dnešního komplikovaného světa vedou jako kompas. Vědí, co je správné, a dokážou o tom mluvit s jistotou a přesvědčením. Někdy se i zdravě a sympaticky rozčílí, pokud čelí "podložené kritice." Tato intelektuální nezatíženost jim umožňuje pohybovat se mezi různými obory a myšlenkovými školami s jistotou a lehkostí akrobata. Dokážou mluvit a řídit cokoli a kohokoli s elegancí a erudicí, což naše společnost dokáže po zásluze ocenit.

Je také potřeba zvážit, že vzdělání obecně může podkopávat sebedůvěru. Zkoumal už někdo, jaké škody na vlastním sebepojetí může způsobit studium matematiky nebo fyziky? Proč bychom se měli dobrovolně připravovat o pocit výjimečnosti tím, že se vystavujeme pokořujícímu pocitu selhání v nějaké "nedůležité" akademické disciplíně? To, co potřebujeme, je silná a sebevědomá populace, která se dokáže přesvědčivě prezentovat v médiích nebo na TikToku. Víte, jak je nudné studovat cizí jazyk nebo trigonometrii, kolik to zabere času, a přitom není jisté, že se to skutečně naučíte? Selháním v akademických disciplínách elitu nevychováme. Vůdce si musí být jist sám sebou, jinak nemůže vést druhé.

Jsou předměty, které jsou dnes vyloženě škodlivé. Myslím tím například biologii, která nám stále tvrdí v rozporu s obecně rozšířeným míněním, že v přírodě savců existují dvě pohlaví, samička a sameček. Zdá se, že takzvaní biologové ještě vůbec nezaznamenali, že pohlaví je fluidní a že jich zároveň existuje celá řada, a nikoli jen dvě. Dále dějepis je vyloženě podvratná věda; o druhé světové válce a vítězích a poražených se nám stále snaží tvrdošíjně podsouvat nějaké skutečnosti, které odporují našemu stále se měnícímu chápání světa. Jak máme vysvětlit tu stálou ideovou oscilaci našich hlavních hrdinů během krátkého historického období našich moderních dějin? Vede to jen k zmatkům v hlavách lidí. O etice už ani raději nemluvím.

Pokud vás mé argumenty stále nepřesvědčily, představte si, co by se dalo pořídit za malou část výdajů na školství, kdybychom udělali několik drobných změn a místo matematiky, historie a jazyků zavedli například výuku osvědčených předmětů jako pastorální teologie nebo diplomacie pro začátečníky. Pastorální teologie sice vyžaduje určité penzum znalostí, ale pokud si pastorační teolog splete třeba počet koncilů nebo dogma o papežské neomylnosti definované Prvním vatikánským koncilem, troufnu si říci, že to mnoho společenských škod nenadělá. U diplomacie je to v našich podmínkách už vůbec jedno; tam už se obzvlášť teď po volbách v USA nic zkazit nedá.

Jen tyto drobné úspory by mohly ušetřit velký objem prostředků, abychom mohli posílit roli demokratických institucí a například rozšířit Senát na trojnásobný počet členů a Ústavní soud o dalších 50 až 60 členů. Dostatek by se našel i pro další důležité složky.

Nejhorší, co můžeme udělat, je držet se zastaralých a překonaných vzorců chování. Takto se daleko nedostaneme. Musíme si stále připomínat, že žijeme v post-faktické době ve středu Evropy, kde včera již znamená zítra.