Zabetonování Spolkového ústavního soudu

Spojené státy americké (1801)

Známým historickým příkladem je střet o Půlnoční soudce mezi Johnem Adamsem, druhým prezidentem Spojených států amerických, a jeho nástupcem a protivníkem Thomasem Jeffersonem. Adams a jeho Federalisté těsně před koncem v úřadu protlačili nový zákon, který navyšoval počet soudních pozic. Na tato nová místa chtěl Adams ještě narychlo jmenovat s doživotní působností spřízněné soudce z řad Federalistů. Naopak u Nejvyššího soudu chtěli Federalisté Jeffersonovi zavařit tím, že počet soudců snížili z šesti na pět. K této změně mělo ale dojít až od okamžiku, kdy se místo v budoucnu uvolní.

Plán Federalistům nevyšel. Adams kandidáty vybral dva dny před koncem v úřadu, stihl i sehnat potřebný souhlas končícího Senátu, ale už nezvládl rozhodnutí o jmenování odeslat. Nový státní tajemník James Madison už na něco takového ani nepomyslel. Celý zákon pak Federalistům shodil nový Kongres, ve kterém měla převahu Jeffersonova Demokraticky-republikánská strana.

William Marbury, jeden ze jmenovaných, se doručení domáhal soudně. Výsledkem je nález Marbury vs. Madison (1803), jeden z nejdůležitějších v celé americké historii. Soud věděl, že se mu Jefferson nepodvolí, a tak rozhodl šalamounsky. Federalistům dal za pravdu v teoretické rovině, ale Jeffersonově administrativě vyhověl tím, že si upřel pravomoc v této věci rozhodovat. Za tím účelem si soud zcela přelomově nadělil pravomoc rušit neústavní zákony.

Polsko (2015)

Příběh v mnohém podobný tomu americkému se rozehrál v Polsku v roce 2015. Donald Tusk v předstihu věděl, že říjnové volby prohraje. V závěru funkčího období tedy prosadil změnu zákona o ústavním soudu, která měla sedmému Sejmu pod kontrolou Tuskovy Občanské platformy umožnit nominaci nástupců všech pěti soudců ústavního soudu, kterým funkční období končilo v roce 2015. Přinejmenším dvě z těchto jmenování jasně připadala na funkční období osmého Sejmu. Prezident Duda se zachoval podobně jako Madison. Na nominace sedmého Sejmu nebral ohled a počkal si na nominace osmého Sejmu, který si zákon o ústavním soudu upravil po svém.

Poláci si svůj spor zašmodrchali o poznání více než Američané. Nový Sejm s prezidentem protlačili nové soudce dříve, než vešla jejich úprava zákona o ústavním soudu v účinnost. Ústavní soudci začali rozhodovat o ústavnosti kroků při jmenování svých kolegů v počtu, který nebyl postačující k usnášení, a nepřijali mezi sebe nové soudce jmenované prezidentem. Donald Tusk do boje povolal své spojence z Evropské unie a americké ambasády. Situaci nezjednodušil ani prezident Duda, který ve snaze o smír Tuskovi částečně ustoupil. Dudův ústupek nepřijala jeho vlastní strana.

Svár se táhne dodnes. V Polsku jsou dnes dva politické tábory, které uznávají odlišné soudní soustavy. Většina polských politických sporů se nakonec stočí k tomu, kdo uznává jaký soud.

Spolková republika Německo (2024-2025)

U našich západních sousedů se schyluje ke změně. Po léta se zavedené strany štítivě odvracely od jakýchkoliv nových politických projektů, které usilovaly o změnu zavedených pořádků. Hlavním nepřítelem byla, a stále je, AfD. Snad proto se z izolace dostala dříve mladší BSW. I ta byla ještě nedávno za vyvrhele, ale po úspěchu AfD v zemských volbách v Braniborsku a Durynsku, byla prostě potřeba do počtu proti AfD. BSW se tak ve dvou spolkových zemích už podílí na vládě.

Včera v německém parlamentu proběhlo hlasování, které mají mnozí za přelomové. Návrh Friedricha Merze na změnu imigračních pravidel sice neprošel, ale většina zástupců CDU/CSU a FDP se poprvé odhodlala hlasovat v nějaké kontroverzní otázce společně s AdF. Není jasné, jestli šlo o upřímnou snahu o reformu neudržitelné migrační politiky nebo o vějičku na důvěřivé voliče v blížících se volbách, ale novináři v Německu i u nás píší o historickém zborcení zdi proti AfD.

V tomto rozruchu ovšem zaniklo, že jiná zeď proti AfD byla čerstvě postavena. I tady se hraje o imigrační otázku, takže není jasné, na které straně zdi se nakonec ocitne CDU/CSU a FDP. Tato zeď byla postavena 20. prosince 2024, kdy byla protlačena změna způsobu jmenování německých ústavních soudců. Změna měla účinek už v předstihu. Jeden ze soudců ústavního soudu míří do předepsaného důchodu. Od prvního prosince je tak třeba doplnit nového soudce. CDU na uvolněné místo tlačí Roberta Seegmüllera, který je známým kritikem azylové politiky. Německá levice jeho schválení blokuje. Paradoxně se levice v tomto nebojí blížících voleb. I když AfD posílí, má levice prosadit svou právě díky nové úpravě.

Německo je federální stát. Má proto komplikovanější ústavní uspořádání než unitární Česká republika. Spolkový ústavní soud má 16 soudců. Polovinu z nich určuje Německý spolkový sněm, druhou polovinu pak Spolková rada. Sněm má reprezentovat německý lid a jeho poslance si Němci volí v parlamentních volbách. Ve sněmu mají zastoupení všechny významné politické strany včetně AfD. Spolková rada má funkci federální protiváhy. Jednotlivé spolkové země do ní posílají své zástupce v počtu, který odpovídá velikosti jednotlivých zemí. Ve Spolkové radě obvykle končí členové zemské vlády v čele s zemským předsedou vlády, tedy zástupci zemské vládní koalice. A každá spolková země má také vlastní zemskou zeď proti AfD. Ve Spolkové radě bychom tedy AfD hledali marně. Najdeme tam ale BSW.

Změna způsobu jmenování má dvě části. První je změna článků 93 a 94 Základního zákona. Nové znění článku 93 obsahuje ustanovení, podle kterého může Zákon o Spolkovém ústavním soudu řešit zablokovaný výběr ústavních soudců. Druhou změnou je pak novela právě Zákona o Spolkovém ústavní soudu. Ta stanoví, mimo jiné, že výběr ústavního soudce, který trvá déle než tři měsíce, může být proveden druhým ze dvou možných způsobů. Takto zvolený soudce je navíc považován za soudce zvoleného tou zablokovanou metodou. Ve výsledku tak mohou být všichni soudci vybráni jen jednou metodou. Vzhledem k rozložení sil v Německu to bude spíše výběr Spolkovou radou. Není divu, že německá levice jmenování Roberta Seegmüllera oddaluje.