Pár srpnových výročí

Jedenadvacátým srpnem v osmašedesátém vrcholilo a také bylo zakončeno pražské jaro, tzv. obrodný proces. Obrozovat se komunistická partaj počala již v lednu, kdy se všichni shodli na jednom. Novotný musí skončit. To bylo ale také jediné, na čem se rudí bossové shodli. Jako nástupce proto vybrali bezvýrazného a slabého šéfa slovenských komunistů. Slaboch to tedy byl k pohledání, jenže se ukázal být jaksi fotogenickým. A nechal se posléze vmanévrovat národem (či spíše médii?) do role vůdce. Na niž ovšem absolutně neměl, což prokázal velice záhy. Soudruzi měli tedy pro tu chvíli tak nějak za to, že v klidu sekretariátů dohodnou další, provedou mírné reformy v mezích zákona (hospodářství se hroutilo od počátku šedesátých let a srovnání se sousedícím Západem bylo stále frapantnějším). Přerozdělí se osoby a obsazení a pojede se dál, skal a stepí, k radostnějším zítřkům. Přehlédli jedno. Společenskou atmosféru. Doba kvasila již drahnou dobu, vzletný, byť naprosto falešný budovatelský étos byl už většině tak leda pro smích a rudá politika se postupem doby zcela zdiskreditovala.

Události se rozeběhly vlastně samospádem a bolševici až do podzimka běželi jen za vozem. Ještě stihli pompézně oslavit dvacáté výročí únorového puče, a to za účasti nejvyšších soudruhů spřátelené ráže v čele se samotným vožděm vožďů Brežněvem. Někteří z nich už tehdy vrhali podezíravé pohledy vůkol. Asi nejpodstatnějším momentem byl pád cenzury, ten reálně nastal již zjara, byť zákonem byl potvrzen až koncem června. Začala bujet občanská společnost, zespodu. A občanská společnost je tím – ať se tvůrce či tvůrci veksláckého kapitalismu škaredí sebevíce – čím se odlišuje západní civilizace. Od té východní i dalších. Najednou tu byly i snahy o etablování politické opozice, ať již ve formě obnovy tradičních stran (socdem) či nových uskupení (KAN). Hlavně se ale počalo svobodně hovořit o zločinech komunistického režimu. Byť se to vydávalo za přehmaty, nedalo se plně zakrýt, že šlo o systém. Komunistické vedení se usmívalo na lid, přitom se snažilo brzdit, jak to jen šlo. Lidé se ale již utrhli z řetězu, proces však byl (ke své i naší škodě) naprosto neřízený.

O to hysteričtěji se ovšem chovali sousedé, spojenci. Inu báli se, aby bacil nepřelétl i do jejich zahrádek… Spustila se soudružská kritika, bujela až do Husákova Machtübernahme. Tlak sílil a naši soudruzi se vlnili někde uprostřed. Hřáli se na přízni davů, nechtěli však jíti do roztržky, nejméně pak s Kremlem. Nebyli tak schopni vybrat si některou (snad) funkční alternativu. Buď tvrdé, byť i mocenské zbrzdění procesu, anebo naopak jeho urychlení a střet s „přáteli“. Plácali se v tom, až je svým způsobem vysvobodily rádoby spojenecké tanky… Zahraniční orientace, a to třeba zdůraznit, nebyla nikdy předmětem sporu. Orientace na Rusy, Varšavský pakt a spol. byla neochvějná. Když hlavní politruk (!) generál Prchlík zauvažoval o naší vlastní, autonomní vojenské doktríně, letěl ještě před srpnu. (Po srpnu si to i odseděl.) Žádný návrat ke kapitalismu nebyl na pořadu dne. O to směšnější jsou stesky mnohých, že nám v srpnu Západ, najmě Amerika, nepomohl. Proboha, proč by o tom měli vůbec uvažovat!

Tématem oficiální debaty byla jen jakási demokratizace. (Jak krásně napsal Jan Procházka ve své Politice pro každého, rozdíl mezi demokratizací a demokracií je asi jako mezi vodou a vodkou.) A pak též určitá náprava křivd minula. Již tam ale vyvstávalo dilema. Jistě, nespravedlivě odsouzení soudruzi budiž plně rehabilitováni, nevinné oběti taky snad. Ale co s odsouzenými odpůrci režimu? Jenže odstavením cenzury se otevřela stavidla svobodné diskuse, a ta si již limity nekladla. Bratři z Východu vyhrožovali, naši slibovali. Naposledy v Čierne. Vojenský zákrok byl připravován snad již od března. Proti všem klišé je třeba uvést, že takový Brežněv patřil mezi holubice. Nechtělo se mu do toho. Byl ale pod tlakem vlastních jestřábů, především ale těch vazalských, jako Gomulky či Ulbrichta. A ve funkci nebyl ještě tak pevně usazen. Pro nějaké Československo riskovat kariéru? A tak se do toho pustili. Vojensky na jedničku, politicky obrovský průšvih. Oficiální pozvání nedorazilo, dělnicko-rolnická vláda Bilak – Indra zkrachovala, ještě než vznikla.

Ale zkolabovala i naše vedoucí garnitura. Nechala se pochytat jak zaběhlý skot (výjimkou byl snad jen generál Pavel) a dopravit do Moskvy. Ani pak ale nebyli naši vyvolení schopni využít chvilkového vakua, jež se po politickém krachu dostavilo. Otevřené okénko v historii rychle zavřel oddaný sovětský rab a československý president v jedné osobě. Podruhé v dějinách (předtím to bylo v osmačtyřicátém) splnil úkol na výtečnou. A už to jelo. Celé vedení (s jedinou důstojnou výjimkou Františka Kriegla) se slavnostně podělalo a přijalo zpět moskevský chomout. Aby byli po chvíli bez sentimentu zatraceni. Inu, čiň čertu dobře… V těchto chvílích naplno vynikla diskrepance mezi národem a jeho vedením. Národ se postavil proti okupaci a v mezích svých možností konal divy. Jeho vedení se – hodně slušně řečeno – podělalo a srazilo hubu a krok. A ten národ s chápavým úsměvem zaprodalo.

Jen ten lid si to v té chvíli neuvědomoval. A asi masově ani nemohl. Hrůzné poznání pronikalo postupně. Některým bylo jasno po podepsání moskevských protokolů (před oním příslovečným lidem pečlivě utajených), další si to uvědomovali v mezidobí, ti poslední potřebovali nakládačku o rok později. A pendrekový zákon, kteří podepsali jejich kdysi tak milovaní a podle něhož je nyní soudili. Na každý pád po návratu „delegace“ z Moskvy ještě v srpnu nastalo určité mezidobí, jež končilo mlácením, ale i vražděním o rok později. Ve vlastní režii a vlastními lidmi. Zatímco se mnozí utěšovali, že to hlavní nebo alespoň něco z toho našeho slavného jara udržíme, krájeli nyní již zkonsolidovaní bolševici svobodu a další výdobytky kousek po kousku. Národ to akceptoval a zalézal do chat. Třeba v téhle chvíli zdůraznit, že tato, stejně jako všechny jiné krize, poukázala na obrovský příkop mezi Čechy a Slováky. Zatímco v historických zemích se hrálo o svobodu, v Horních Uhrách o federalizáciu. To bylo také jediné, co s osmašedesátého zůstalo, byť v pitoreskní podobě.

Srpnové potlačení demonstrací na dlouho, prakticky na devatenáct let zadusilo veřejné protesty. Naplno se etablovala normalizace, kdy stejně jako za druhé republiky vylézaly krysy z děr. Drcení charakterů se stalo hlavním mocenským nástrojem režimu, lidé byli nuceni k rituální lži. K souhlasu s internacionální pomocí, jak se po dvě desetiletí přejmenovával vpád cizích vojsk. Stejně jako mnichovská kapitulace lámala tato kapitulace páteř národa. Režim vyžadoval rituální tanečky, na oplátku byl ochoten chápavě přivřít obě oči. Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá tím svoji rodinu. Znělo ironické, byť nezřídka – přímo či nepřímo – naplňované heslo. Asi není daleko od věci tvrzení, že normalizační dvacetiletka zdevastovala zemi, národ více, jak zhruba stejně dlouhá éra „radostného budování“. Nebylo už v co věřit, ani pro ty méně bystré či naivní. Čemu se tedy dneska vlastně divíme?

Praskání ledů počalo, byť nejprve krotce, dvacet let po invazi. A i tak zlom přišel až se zhroucením komunismu v evropském měřítku, symbolicky reprezentovaném pádem berlínské zdi. První dvě srpnová výročí spolu úzce souvisejí. To nejstarší – pakt Molotov-Ribbentrop - ale tomu všemu předcházelo, bez něho by to asi takhle nenastalo. Ale to je již jiná pohádka.