Pětatřicet let od Velké sametové a hledání smyslu

Československo bylo než epizodou v dějinách českého státu, trvajících již od 10. století. Tedy více než tisíc let. Ač jsme se v minulém století tvářili, že tomu tak nebylo, existoval český stát, země koruny české, i po celou tu dobu, co jsme „úpěli pod Rakouskem“. Přitom posledních zhruba sto let, kdy jsme „trpěli pod rakouskou knutou“, představují snad nejúspěšnější léta v historii tohoto národa. Vzestup v „dlouhém“ devatenáctém století, kdy se z okrajového venkovského lidu vyvinul vyspělý průmyslový národ s vlastní podnikatelskou vrstvou i akademickou sférou, je prostě bezprecedentní. Malou chybičkou na kráse bylo snad jen to, že jsme vygenerovali i vlastní politickou garnituru. Ta se jaksi nevyvedla. Nikdy nestála za moc, od samého počátku v 19. století až dodnes. Snad to bylo tím, že jsme záhy vytěsnili z národního tělesa šlechtu (a duchovenstvo), bez nichž by počátek národního obrození nebyl myslitelný. I to může být důvodem, že ten stát se nám jaksi stále nedaří.

Československo vzniklo coby jakési rozšířené Česko (byť tento nedávný termín byl tehdy ještě neznámým). Nějaké představy Slováků nás tenkrát netrápily, pittsburská dohoda byla brána jako jakési nezávazné memorandum. Že takto pojala svůj podpis pod ní i autorita nejvyšší, to je dosti smutné, je to ale tak. Stát vlastně vznikl na lži o československém národě i jazyku (nikdy nic takového neexistovalo a nepodařilo se ani vytvořit takovýto národ politický). Ignorovaly se představy nejen Slováků, ale i početnějších a všestranně neporovnatelně silnějších Němců i dalších menšin. Rezultátem této arogantní „velmocenské“ politiky bylo to, že když o dvacet let později udeřily kritické chvíle, tak upřímný zájem na československém státě měli vlastně jen Češi (a těch nebyla ani polovice obyvatelstva).

Ač deklarovaným válečným cílem exilové vlády bylo obnovení Československa v předmnichovských hranicích, nikdy se to nepodařilo. Podkarpatskou Rus předal obnovovaný stát v uctivém předklonu Stalinovi. (Zde stojí za připomenutí, že mu ji nepřímo nabízel v prosinci 1943 již Beneš, v naprostém rozporu s ústavou i elementární morálkou. Tentýž člověk vyslal v osmatřicátém na misi poslance Nečase, též s naprosto protiústavní nabídkou odstoupení některých území. S morálkou ani zákony si tenhle člověk hlavu nikdy nelámal…) První republika patřila k tomu lepšímu v historii po Velké válce. Ve chvílích krize ekonomické se však vláda ukázala naprosto neschopnou řešit katastrofální situaci (třeba veřejnými pracemi – taková výstavba dálnic je stejně efektivní tehdy, za bolševika i dnes). Vlády selhaly i při zajištění bezpečnosti, jedinou oporou byla totálně prohnilá Francie, vztahy se sousedy (vyjma Rumunska) setrvale napjaté, vše to se sečetlo v osmatřicátém. Druhá republika je snad nejostudnější epochou (a to zdaleka ne z pohledu na vládu, ta se snažila o maximum možného, naše elity ale trapně a uboze selhaly). Třetí republika pak představuje můstek z jedné totality do druhé. A též demonstrací totální neschopnosti a nekompetentnosti „demokratických“ politiků…

Následovaly čtyři dekády bolševismu, který zdevastoval totálně i to zbývající. Likvidace průmyslu i celé ekonomiky, nejvíce ale snad zemědělství, počala v této éře, klausovská privatizace to dorazila. Součástí děje byla i hluboká demoralizace, ta však odstartovala už v osmatřicátém. Osmašedesátý už pomalu upadá v zapomnění, škoda to určitě není. Byl to takový pokus o řešení kvadratury kruhu a dopadlo to, jak to asi dopadnout muselo. Tradiční fatální slabinou i tenkrát byla absence aspoň jen trochu funkčního vedení. Ještě štěstí, že vůdčí postavička z osmašedesátého se pak na konci devětaosmdesátého neprocpala na post presidenta (po čemž strašně toužila). Ještě to by nám tak scházelo. V této souvislosti nelze ovšem přejít bez povšimnutí, že Češi (nikoli ovšem Slováci) jsou jediným národem na světě, jenž si svobodně zvolil komunisty…

Samotnému „plyšáku“ předcházel v Československu mrtvolný klid. Demonstrací se zúčastňovala hrstka, byť pravda petice na podporu Václava Havla a Několik vět se již staly masovější záležitostí, na níž participovala i řada známých osobností, do té doby k režimu v podstatě loajálních. Mezitím v Polsku proběhly volby a vznikla první nekomunistická vláda v bloku, v Maďarsku demontovala systém sama vládní strana a nakonec v Německu padl symbol rozdělení Evropy, berlínská zeď. V téhle chvíli fakticky padl komunismus jako takový. U nás klid. Sotvakdo očekával nějakou režimní protiakci v souvislosti s povolenou studentskou manifestací 17. listopadu. Paralela mezi nacismem a komunismem by už přímo řvala. Ale stalo se. Co vlastně bylo v pozadí, je dodnes nejasné. Varianta pokusu o vnitrostranický puč, jenž by krom personálních změn vedl i k „mírným reformám v mezích zákona“, je nabíledni. V Praze shodou okolností v té chvíli jednala i skupina vysokých soudruhů z KGB (jemuž byla StB vždy fakticky podřízena). Nakonec finálním impulsem byla falešná zpráva o smrti studenta Martina Šmída. Toho ovšem hrál kádrový příslušník StB a zprávu agentuře VIA (disidentské) podstrčila agentka StB. Zajímavé myšlenky na toto téma přinesl pořad Osobnost plus se soudcem Vojtěchem Ceplem ml. ze 14. listopadu. Jenže jak se tak ale stává, vše dopadlo jinak. Shnilý režim se rozsypal samovahou. A iniciativy se chopila skupina okolo Václava Havla, vytvořila Občanské fórum, jež převzalo taktovku (co v té chvíli ležela na zemi). Byť nějakou dobu běželi takříkajíc za vozem, to je ale zcela pochopitelné.

Čekala nás pak samo vahou řada kotrmelců, společný stát se – očekávatelně – rozpadl, ekonomická reforma, implantovaná do právního vakua, se rozhodně zázračnou neukázala, privatizace se v nemalé míře projevila coby prichvatizace, korupce jen bují. Nic nového v české kotlině. Stále hledáme raison d´être státu. Je tu vzpomínka na masarykovské hledání smyslu českých dějin, což vyústilo ve fantasmagorie, jak nekompromisně doložil náš snad největší historik a oponent této ideje, Josef Pekař. Opravdu, nejsme národem nikterak vyvoleným (a podíváme-li se na úděly Židů, mohli bychom cynicky dodat, zaplaťpánbůh). Chybí nám ale opravdu nějaká národní, státní idea. (Jak zaznělo i v nedávné Historii.cs z úst Petra Hlaváčka.) Snad jí nesupluje zlodějna, jak by mohlo někoho napadnout. Česko(slovenský) stát začal tím, že okradl siroty po následníkovi, dokonce i o hračky. (Jen pro úplnost dodejme, že oba synové Františka Ferdinanda d´Este se za války ocitli v nacistickém koncentráku…) Následovala pozemková reforma se zbytkovými velkostatky, všeobecná korupce, jíž angličtí ambasadoři přirovnávali ve svých reportech z 30. let k latinskoamerické (viz Klimek), rabování (nejen) pohraničí po válce, všeobecné zlodějně za bolševika (viz heslo Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá tak svoji rodinu), až dodnes. To opravdu optimální idea státu není… Jaký je tedy ale smysl českého státu? Bez něj se do budoucnosti budeme jen tak protloukat.

Jak řečeno, stát se nám nepovedl. Svoboda, ta nám pokaždé jaksi tak nějak spadla do klína. (To vůbec nebere obdiv a úctu těm, co se pro ni angažovali i obětovali, těch ale bylo vždy jen poskrovnu). Takže až o ni příště zase přijdeme, budeme opět čekat na osvobození odněkud. Praxi v tom již máme. Může to pak ovšem být ono čekání na Godota.