Podaří se nám někdy vymýtit diktátory vkusu?

Dokud jsem bydlela v Praze, pohybovala jsem se v literárních kroužcích. A v nich se hodně debatovalo o Jarkovi Nohavicovi, jehož většina autorů milovala. Věděla jsem o jeho úžasném nadání, bohužel jeho hlas ve mně automaticky probouzel dávicí reflex. Já ho prostě nemohla ani slyšet. Navíc zatímco tvůrčí souputníci poslouchali písničky o čunících, mně doma dunělo XIII. století, Guano Apes nebo Metallica. O to víc mě překvapilo, kolik těch, kdo mi kvůli Nohavicovi v minulosti nadávalo, v poslední době otočilo a nemohou mu přijít na jméno. To přece není fér.

Vždyť to všichni známe. Kritik v médiích prohlásí, že je nějaká, hudba či kniha skvělá a my bychom to měli ideálně následovat. Lidem s většinovým vkusem se to daří, tudíž běhají na propagované divadelní hry, koncerty či sbírají bestsellery a vše upřímně chválí. Mně se vždycky líbilo to jejich nefalšované nadšení, ovšem nikdy jsem ho nesdílela. Můj estetický přístup je jiný, pro mnohé asi zvláštní.

Projevil se už při sledování Krkonošských pohádek. Spolužáci ve školce fandili Krakonošovi, ale já si oblíbila Trautenberka. Když se mě na něj nějaký dospělý zeptal, prohlásila jsem, že mi připadá legrační. A tím to bohužel neskončilo.

V kinech teď exceluje Angelina Jolie v roli Marie Callas, což byla zřejmě nejlepší sopranistka všech dob. Internet nabízí spoustu jejích vystoupení. Mnohé jsem shlédla, ale většinou mě u nich paradoxně ruší osobnost pěvkyně. Nejvíc se to projevuje u rozhovorů, jež vydržím obvykle dvě minuty a vypínám. Navíc preferuji hlubší hlasy, a tak si mnohem častěji pouštím mezzosopranistku Marylin Horne. Z jejího zpěvu cítím především lásku a vřelost. V opeře Ghosts of Versailles navíc projevila jistý komediální talent.

Samozřejmě i já jsem nakonec našla sopranistku, k níž vzhlížím. Je to Milada Šubrtová v roli Rusalky. Způsob, jakým tuto úlohu ztvárnila, považuji za těžko překonatelný. Měla skvělou pěveckou techniku, nádhernou barvu hlasu a navíc dokázala dát své postavě tolik něhy a ženskosti, že by určitě nadchla samotného Antonína Dvořáka. Jenomže se narodila do špatné doby.

Lidská paměť si celkem správně zachovává ty zážitky, jež zasáhnou duši. Nevím o nikom, kdo by nad nějakou událostí přemýšlel hlavně ve smyslu, jestli byla či nebyla dostatečně umělecká. Takovou otázku si běžný konzument kultury neklade, ale někdy ji kladou učitelé.

Můj češtinář zbožňoval Karla Čapka a opakoval nám jeho moudré myšlenky. I když se dost snažil, ta náklonnost k Čapkovi na mě nepřeskočila. Já jsem totiž mnohem častěji citovala Viktora Dyka. Mám jednoduše raději rebelanty. V pozdějším věku mě také ovlivnily paměti Olgy Scheinpflugové, jež mi přinesly spoustu nezodpověditelných otázek. Říká se, že Čapkova hanlivá přezdívka – Čapek obchod, což měl být ekvivalent jména literáta Karla Matěje Čapka Choda, vznikla ze závisti. Je to klidně možné. Nicméně paní Olga ve svých pamětech uvádí, kolik námětů si od ní manžel vypůjčil, a S. K. Neumann pak tvrdí, že si je Čapek rovněž vybíral z hodně starých spisů. S ohledem na Čapkův výjimečný talent a jeho cílevědomost na tom nesejde.

K maturitě jsem šla s knihou Povídky z jedné kapsy, přiznávám, že nic jiného mě od něj nebavilo číst. Pochopitelně jsem viděla pár filmů na motivy Čapkových románů a teoreticky jsem si ho nastudovala perfektně, tudíž jsem si vysloužila jedničku. Ale mnohem raději bych skládala zkoušku dospělosti třeba právě z Dyka.

Když se o svých hudebních i literárních láskách zmíním, obvykle mi začne nějaký iniciativní dobrák vysvětlovat, proč a co bych měla správně číst a poslouchat. Já nechci, přestože se tím ocitám stranou mimo všechny možné proudy. Ale jsem to já.

Domnívám se, že kultura by nám měla život zkrášlovat. Proto se rozhodně nesmí stávat bičem, který trestá.