Pomník Vlasovcům? A postaví Řeporyje i pomník dozorci ze Sofiiny volby, protože zachránil jedno dítě?

Vlasovci (resp. Ruská osvobozenecká armáda) byli ruskou armádou vedenou generálem Andrejem Vlasovem, která v průběhu druhé světové války přešla na stranu nacistického Německa. Jejich důvody? Odpor ke Stalinovi, touha po přežití, možná i naivní víra v lepší budoucnost. Faktem ale zůstává, že jako přívrženci stáli po boku nacistů proti Spojeným národům odmítajícím uzavření separátního míru či příměří. V posledních dnech války se přidali k českému povstání proti Němcům. A právě na tuto poslední kapitolu příběhu se zastánci pomníku nejvíce soustředí. Ano, Vlasovci pomohli osvobodit Prahu, ale stejně je Američané zajali a nakonec i s Vlasovem předali Sovětům. Ale lze touto „závěrečnou scénou“ přehlušit všechny činy, které jí předcházely? Podle této logiky bychom mohli ocenit i daného nacistického dozorce, protože „alespoň jedno dítě přežilo“.

Stavění pomníků není jen o tom, co si připomínáme, ale také o tom, co ignorujeme. Pomník Ruské osvobozenecké armádě v Řeporyjích v sobě nese implicitní poselství: ano, kolaborovali s nacisty, ale nakonec udělali něco dobrého. Jenže kde je hranice mezi připomínáním hrdinského činu a relativizací zrady? Pokud by se podobná logika aplikovala jinde, svět by byl plný absurdních pomníků. Nacističtí dozorci, váleční zločinci – všichni by mohli být oslavováni za jeden dobrý skutek, který možná udělali pod tlakem, na poslední chvíli, nebo z čistého pragmatismu.

Příběh Vlasovců je tragický a složitý, ale to neznamená, že je třeba ho vytesat do kamene. Existuje rozdíl mezi zkoumáním historických nuancí a oslavou těch, jejichž činy byly přinejmenším kontroverzní. Kdybychom vzali Sofii z Sofiiny volby (kniha z 1979, film z 1982) a zeptali se jí, jestli by postavila pomník dozorci, odpověď by asi byla jednoznačná. Žádný dobrý skutek, žádné gesto ve zlomovém okamžiku nevyváží morální tíhu předchozích činů. A přesně o tom je i debata o Vlasovcích.

Prohlášení Spojených národů: Nezbytnost naprostého vítězství

(Měsíc po vstupu Spojených států do války proti Ose, vláda navrhla, aby všechny národy, seřazené proti společnému nepříteli, se sdružily v prohlášení, slibujícím spolupráci ve vedení války a odmítajícím uzavření separátního míru či příměří. Výsledkem bylo Prohlášení Spojených národů, podepsané ve Washingtonu 1. ledna 1942).

Společné prohlášení, jež učinily: Spojené státy americké, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Svaz sovětských socialistických republik, Čína, Austrálie, Belgie, Kanada, Costa Rica, Kuba, Československo, Dominikánská Republika, El Salvador, Řecko, Guatemala, Haiti, Honduras, Indie; Lucembursko, Holandsko, Nový Zéland, Nicaragua, Norsko, Panama, Polsko, Jižní Afrika, Jugoslávie.

Vlády zde podepsané,

Přistoupivše k společnému programu cílů a zásad, vytčenému ve společném prohlášení prezidenta Spojených států amerických a ministerského předsedy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ze dne 14. srpna 1941, známém jako Atlantická charta, Jsouce přesvědčeny, že naprosté vítězství nad jejich nepřáteli je nezbytné k obraně života, svobody, nezávislosti a náboženské volnosti, jakož zachování lidských práv a spravedlnosti v jejich vlastních i v ostatních zemích, a že nyní vedou společný boj proti divým a surovým silám, jež se pokoušejí ujařmiti svět, prohlašují:

1) Každá vláda se zavazuje užíti všech svých prostředků, vojenských či hospodářských, proti oněm členům Trojstranného paktu a jejich přívržencům, s nimiž ta která vláda vede válku.

2) Každá vláda se zavazuje spolupracovati s podepsanými vládami a neuzavříti separátního příměří či míru s nepřítelem.

K tomuto prohlášení mohou přistoupiti jiné národy, jež poskytují, nebo snad poskytnou hmotnou pomoc a podporu boji za vítězství nad Hitlerismem.