Povzdechnutí

Bylo v červnu teplo, ale nelíbilo se jim to. Občas pršelo, ale nelíbilo se jim to. Denně poslouchali varování meteorologů, že v létě bude katastrofických třicet a po nějaké době přijde bouřka.

Volili šmejdy, a divili se pak podvodům, pokud si jich tedy vůbec všimli. Většinou to ovšem raději zasouvali kamsi do pozadí, protože to by taky mohlo znamenat nahlédnout vlastní omylnost, a to ego nemá rádo. Že svět není černobílý. Že dírami té mentální záchranné sítě, kterou si pod sebou vytvořili, je možno propadnout.

Nechápali, že ten salám opravdu mizí; žába se taky nejdřív smála. Ve svých bublinách se vzájemně plácali po zádech, jak všechno vidí podobně a jak je jim v tom společném smrádku dobře, zatímco svět kolem už nedoutnal, už vyloženě hořel. Akorát trochu méně okatě než dřív, což je pro dav finta stále dostatečná, jak se zdá. A – potrefeni – plivali na kohokoli, kdo jim občas zcestnost jejich počínání připomněl.

Chtěli to nejlepší pro své děti, ale zapomněli, že tím největším přínosem pro jejich budoucnost je člověk, který neodvrací zrak. Tedy má odpovědnost za vlastní myšlení, místo toho, aby to nechával na tzv. autoritě, která námi pohrdá a je to entita veskrze parazitická. Alibismus opět vítězil. Však oni to za nás zařídí, platím přece daně, no ne?

Nechali si nabulíkovat tolik nesmyslů, že už ani cenzura nebyla nutná – ani by je nenapadlo ptát se na cokoli kohokoli jiného než svých oblíbených zdrojů. Rozděl a panuj se rozšířilo opět nepozorovaně, ovšem tentokrát až bleskově.

Uzavřeli se sebou v podvědomí dohodu a odmítli vidět dál než na špičku vlastního nosu, natož někam za roh. Atavistickou potřebu něčeho vyššího nahradili novou vírou – ve vědu. Ovšem místo té skutečně přínosné věřili nekriticky, až fanaticky jakýmsi postavám placeným bůhvíkým za bůhvíco. Ostatně jiné názory a důkazy se k nim prakticky neměly šanci dostat; hranice byly jasně vytyčeny.

Otočili všechno naruby, až z války byl mír a z pravdy lež. Používali nevědomě stejné praktiky jako poskoci zhoubných režimů před nimi a vůbec jim nedocházelo, že to všechno už bylo moudrými stokrát popsáno.

Psali posudky na ty, co s nimi nechtěli plavat po proudu páchnoucí řeky vedoucí ke srázu.

Chtiví války, stáli v davu – a za nimi duchové s vidlemi a lucernami – a doktora Galéna, který mohl svým lékem spasit svět, raději zabili.

Tleskali popravám filozofů, kteří jim napříč historií nastavovali zrcadlo. Věšeli na ně šarlatová písmena, obalovali je do dehtu a peří.

A na konci… na konci, když některým svitlo, vyšlo najevo, že se zase musejí bolestivě brodit stejným bahnem jako dřív, už pokolikáté procházet stejnými lekcemi a u toho doufat, že tentokrát už ano, tentokrát už se snad poučíme.

Taky doufám.