Pravda a láska zvítězí, ale ne ta vaše!

Říká se, že názorů je tolik, kolik je lidí na tomto světě. Jsou jako střípky mozaiky, kterými společně vytváříme celkový obraz naší reality. Názorová pestrost je zdravá a obohacující. Naštěstí náš svět není černobílý, jak se nás dnes někteří snaží přesvědčit.

Všichni máme ego a každý se občas dostane do situace, kdy chceme takzvaně vlastnit pravdu. Ti moudřejší z nás si to dokonce i vzácně uvědomují. Přirozeně prosazujeme svou představu dobra a přitom narážíme na představy dobra jiných lidí, které se s naším pohledem na věc neslučují. To nás učí nadhledu a toleranci…

Dnes se často mluví o rozdělené společnosti. Názorová pluralita však není problém. Ten nastává teprve tehdy, pokud je část společnosti systematicky utvrzována vládnoucí garniturou a médii v tom, že jejich světonázor je jediný správný a že je potřeba potírat vše, co se jen trochu odlišuje od oficiálního dogmatu.

Takto se zde vytvořila skupina lidí, kteří sami sebe považují za elitu národa a cítí se být morálně nadřazeni ostatním. Tito „nadlidé“ pak ve jménu pravdy a lásky s fanatickým zápalem šíří „třídní nenávist“ vůči všem, kteří nesdílejí jejich názor.

Nedávno Česká televize odvysílala pozoruhodný publicistický pořad s názvem Fenomén doby: Rozdělená společnost. (dostupné zde)

Jako červená nit se zde vine příběh dvou sportovců, olympioniků, kteří se názorově rozešli. „Jseš v tý společnosti spíš na straně dezinformátora…,“ vyčítá kajakář Vavřinec Hradilek svému sportovnímu kolegovi, kanoistovi a lékaři Lukáši Pollertovi. Vadí mu, jaké příspěvky Lukáš Pollert sdílí na sociálních sítích. „Já jsem byl dezinformátorem vždycky, před rokem 89 mi také říkali, že jsem dezinformátor, protože jsem byl na straně chartistů,“ říká Lukáš Pollert…

Následuje celá řada bizarních momentů, které nebudu komentovat. Nechybí tu ani plukovník Foltýn nebo starosta Řeporyjí Novotný, který boxuje do jakéhosi pytle, a sděluje nám, že provokuje rád, neboť mu to dělá dobře. Vystupují zde někteří představitelé takzvané dezinformační scény a také „vyléčení dezoláti“, kteří v minulosti propadli dezinformacím, ale naštěstí se jim podařilo najít cestu zpět k mainstreamu. Někteří z nich dnes působí jako „preventisté“, kteří pomáhají lidem, aby také nenaletěli.

Slovo dostali pochopitelně odborníci, kteří se zamýšlejí nad tím, proč určitá část společnosti nevěří systému a podléhá mylnému vidění světa. Problém by podle jejich názoru nastal tehdy, pokud by tyto „nesprávné názory“ pronikly do mainstreamu. Jako odstrašující případ ukazují současné dění na Slovensku.

Zajímavou osobností vystupující v tomto pořadu je písničkář a publicista Ivan Hoffman, který byl odpůrcem komunistického režimu a později též aktivním účastníkem událostí 17. listopadu. Hovoří o euforii svobody, kterou v té době zažil, a také o tom, že byl jedním z prvních lidí, kteří vycítili, že to nebude napořád. Po třiceti pěti letech se opět vymezuje proti režimu a podle jeho názoru v totalitě již žijeme, neboť se ze společnosti vytratila pluralita a diskuse.

A co o rozdělené společnosti soudí odborníci?

„Jednotlivé skupiny společnosti se staly neprostupnými a přestaly spolu komunikovat,“ vysvětluje situaci politolog Aleš Michal z Karlovy univerzity. Dále hovoří o tom, že vlastenectví je něco, čím se zaklínají představitelé antisystémového hnutí. Ti se prý chtějí izolovat od ostatního světa, často nevěří v NATO a EU a jejich vlastenectví je výrazem toho, že si chtějí vládnout sami, nechtějí, aby jim někdo něco diktoval, podsouval...

Sociolog Martin Buchtík zase tvrdí, že lidé, již se ve společnosti zklamali, se dostávají do úplně jiného informačního prostoru. Doslova uvádí, že ti, kteří vidí svět diametrálně jinak než například on, jsou dlouhodobě frustrovaní.

Psychiatr Jiří Horáček říká, že víra v takzvané konspirační teorie nesouvisí s inteligencí. Propadnout tomu prý mohou i vysokoškolští profesoři…

Tak jsme zase o něco chytřejší. Dozvěděli jsme se, že za rozdělenou společnost mohou nějací frustrovaní antisystémoví lidé, kteří se chtějí izolovat, neboť nevěří v NATO a EU, a ještě ke všemu se zaklínají vlastenectvím. Tito společensky nebezpeční jedinci si chtějí vládnout sami, a dokonce, což je na pováženou, nechtějí, aby jim někdo něco diktoval a podsouval!

Podle těchto odborníků bychom tedy měli věřit v systém. A co je to systém? Je to snad nějaký bůh? Naši předkové také měli věřit v systém? Historické zkušenosti nám říkají, že bychom měli věřit systému?

Ukázalo se, že systém, který obvykle stojí na nějaké ideologii, nebo moderně řečeno na narativu, je něco proměnlivého. V minulosti jsme museli povinně věřit například v katolické náboženství, v císaře pána, v komunismus… Se Sovětským svazem jsme měli být dokonce na věčné časy a nikdy jinak, ale to také nedopadlo… Teď máme jakýsi progresivní liberalismus, příště to bude možná Trumpův konzervatismus, případně něco úplně jiného…

Existoval někdy v minulosti nějaký oficiální narativ, který by byl dokonalý a bezchybný? A mohla bych ten narativ vidět?

„Podívej se na cokoliv, všecko má druhou stranu,“ říká v dokumentu Lukáš Pollert. To je nepochybně pravda… Nicméně zdá se, že pokud něco druhou stranu nemá, tak je to rozhodně tento publicistický pořad. Ačkoliv od veřejnoprávní televize bychom očekávali nezávislost. Podotýkám, že i „dezolát“ musí platit koncesionářské poplatky.

Pokud by dokument nabízel také pohled z druhé strany, což nenabízí, měla bych několik otázek. Odborníci dokonale rozebrali „antisystémového člověka“. A mě by teď naopak zajímalo, jak uvažuje člověk, který slouží systému.

Jaké frustrace nebo osobní krachy vedou člověka k tomu, aby nekriticky uvěřil nějakému systému? Souvisí to s inteligencí? Spolupracují lidé s režimem převážně z vlastního přesvědčení, nebo spíš kvůli prospěchu? V tom druhém případě bych ráda věděla, jestli není poněkud nepraktické mít v šatníku takové množství kabátů. A není náročné pořád sledovat, zda už nenastal čas na převlečení? To jistě vyžaduje určitou inteligenci, neboť kdo včas kabát nepřevleče, ten má potom z ostudy kabát…

Rozhodla jsem se zhlédnout tento pořad, přestože televizi již několik let nesleduji. Jednak mě také trápí otázka rozdělené společnosti a zajímalo mě, jak se tohoto tématu Česká televize zhostí. A potom jsem chtěla vědět, za co si vlastně platím. Teď už vím, že si platím vládní propagandu, ony ty narativy také něco stojí…

Přesto někteří pořád ještě věří v kouzelnou bedýnku, kde stačí zapnout tlačítko a hned se dozvíme pravdu. Vždy se objeví nějaký „odborník“, který nám řekne, co máme dělat, zda se máme nechat naočkovat, koho máme volit...

Doufám, že postupně přestaneme věřit v kouzelnou bedýnku, kterou máme ve svých obývacích pokojích jako oltář. Místo toho snad začneme konečně používat tu bedýnku, kterou nosíme na ramenou a kterou mají někteří zatím jen proto, aby jim takzvaně nenapršelo do krku.

Domnívám se, že pořady jako tento nevybízejí znesvářené strany ke smíru, ale naopak ještě více prohlubují příkopy. A možná je to dokonce záměr, rozděl a panuj…

Máme tady uměle vytvořený problém, který odvádí pozornost od skutečných problémů, a tím je boj proti domnělým dezinformátorům. Za nepřátele jsou označeni lidé, kteří chtějí vlastními silami hledat pravdu.

Co je pravda a co jsou takzvané dezinformace ukáže čas. Jednou takovou „zaručenou pravdou“ bylo kdysi dávno tvrzení, že je Země plochá. Za „dezinformaci“ o tom, že je kulatá, nebo že se dokonce točí, hrozilo upálení na hranici…

Komu dezinformace vadí? Domnívám se, že těm, kteří chtějí skutečně hledat pravdu, určitě ne. Ti věří, že se vše nakonec vysvětlí a pravda se ukáže. Dezinformace vadí především těm, kteří se obávají, aby společně s dezinformacemi náhodou nevyplula na povrch i pravda. Potom by se jejich svět založený na lži zhroutil jako domeček z karet.

Duchovní hledání je složitý proces, při kterém často bloudíme. Něco o tom ví Jára Cimrman, který byl průkopníkem slepých uliček. Chybami a omyly se učíme. Proto říkám, že na dezinformace máme právo! A vyhlašuji boj boji s dezinformacemi!

Ale pojďme se vrátit zpět k rozhovoru dvou sportovců. Lukáš Pollert říká, že není proruský. Vysvětluje, že na jedné straně stojí ruská propaganda a na druhé americká. Říká, že je dává na roveň.

„Tak mi teda řekni, co je to americká propaganda,“ vyhrkne Vavřinec Hradilek. „Cokoliv, co slyšíš v médiích,“ zareaguje rychle Lukáš Pollert. Na to se Vavřinec Hradilek jen uchechtne, jako by v životě neslyšel větší hloupost. Žádná americká propaganda přece neexistuje, a už vůbec ne v médiích.

Na závěr Lukáš Pollert říká, že každé téma si zaslouží dialog, který může trvat dlouho, nedorozumění se nevyjasní hned, ale nakonec se ukáže, že názor máme stejný. „Ne, to nemáme,“ odvětí Vavřinec Hradilek kategoricky.

Který z těchto dvou sportovců projevil v rozhovoru více moudrosti, nadhledu a tolerance, ať každý posoudí sám. Byl to takzvaný dezinformátor, nebo ten, který slepě věří systému?

Buddhisté říkají, že všechny živé bytosti touží po štěstí a chtějí se vyhnout utrpení. Nemá Lukáš Pollert pravdu v tom, že přestože mluvíme každý jinou řečí, hledáme nakonec všichni to samé? Každý z nás přece hledá nějaké dobro, nebo chcete-li pravdu a lásku.

Když si toto uvědomíme, možná potom najdeme znovu cestu k sobě a naše nedorozumění se vysvětlí. Chce to jen hodně trpělivosti a tolerance na obou stranách.

Zatímco se hádáme o to, kdo vlastní lepší „pravdu“, skutečná Pravda a Láska vítězí v každém okamžiku. Bez ní by nebyl možný život. Je tady pro všechny bez rozdílu, bez ohledu na to, na jaké straně barikády právě stojíme. Málokdy jí věnujeme pozornost, neboť se musíme zabývat „důležitějšími“ věcmi. Pouze ve vzácných okamžicích ji vnímáme v přírodě. Rozkvetlý strom, ptačí zpěv, západ slunce, noční hvězdná obloha… To vše k nám mluví slovy Pravdy a Lásky.

„Život je to, co se děje, když se zabýváme jinými věcmi“ - John Lennon