Cenzura končí, prý už jí bylo moc!

Došli jsme především do bodu, kdy absurdita a chaos dávno překročily všechny meze, a běžný člověk se přestává orientovat. Média, kterým mnozí donedávna věřili jako pánubohu, selhávají, naše „jistoty“ se hroutí a narůstající zmatek nás nutí k přemýšlení.

Cenzura ve vyspělé demokratické západní společnosti? Není to zvláštní? Nebylo nám snad důrazně řečeno, že žádná cenzura není a že ten, kdo o tom pochybuje, je proruský kolaborant? Co tedy vlastně platí? Kde je pravda a kde lež? Kde je dobro a kde zlo? A to už nemáme právo na „korigované informace“?

Kabát byl převlečen v rekordním čase a Mark Zuckerberg se náhle rozhodl zrušit oddělení takzvaných factcheckerů, novodobých inkvizitorů, kteří dohlížejí na to, aby se nešířily kacířské myšlenky. (U nás máme též podobné bojovníky proti „dezinformacím“.) Ve svém projevu promluvil o důležitosti svobody slova a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA označil za kulturní bod zlomu. (dostupné zde).

Zakladatel Facebooku dále zcela otevřeně popisuje, jak jej Bidenova administrativa nutila mazat pravdivé informace o vakcínách proti covidu a jejich vedlejších účincích. A dokonce zašel tak daleko, že tlaky, kterým byl vystaven, přirovnává k Orwellovu románu 1984! (dostupné zde) Zuckerberg svým překabátěním beze zbytku naplnil známé přísloví: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Jako velký zastánce svobody slova mám z tohoto uvolnění obrovskou radost, ale zároveň zůstávám obezřetná. Jednak nevíme, za jak dlouho a zda vůbec tento závan svobody dorazí do našich končin. A pak také zkušenosti nám říkají, že vrchnosti nelze nikdy věřit, a pokud se někde povolují šrouby, tak jen proto, aby se později na jiném místě začaly nenápadně utahovat. My, kteří pamatujeme euforii v roce 1989, bychom o tom mohli vyprávět. Svobodu nelze vybojovat jednou provždy, ale musí se o ni neustále pečovat.

Navzdory těmto událostem naše strana a vláda dělá vše pro to, aby se co nejdéle udržela u moci. Kromě prosazení sporné korespondenční volby, která otevírá prostor pro volební manipulace, se v zákonech objevují pozoruhodné přílepky, připomínající legislativu komunistického režimu (respektive paragraf o podvracení republiky), dále se chystá nový zákon o volebních kampaních, který může fungovat jako nástroj umlčení opozice. Jakákoliv kritika vlády pak může být označena za urážku a pokutována.

Snahy zlikvidovat opozici jsou evidentní. Vládní politici si přejí vydání šéfa SPD Tomia Okamury policii za údajně rasistický plakát v loňské volební kampani. Neuvěřitelné! Tyto kritiky děsí a pohoršuje nějaký plakát, zatímco děsivá realita, na kterou tento plakát upozorňuje, ilegální migrace, je nechává v klidu… (dostupné zde)

Hlásná trouba vládní propagandy Seznam nedávno zveřejnila článek, který v podstatě diskredituje všechny politické strany kromě těch, které jsou součástí vlády. A označuje je „překvapivě“ za proruské. Nebylo by lepší rovnou celou opozici zakázat, abychom mohli volit jen ty správné strany? Ať žije liberálně demokratická totalita! (dostupné zde)

Lidé odpradávna hledají pravdu. Často ji ale chtějí také vlastnit a bojují s vlastníky jiné pravdy. Každý má právo na svůj názor, neboť ten je výsledkem naší duchovní cesty. Moudří lidé vědí, že nikdo z nás nemůže vlastnit pravdu, a pokud objektivní pravda existuje, a já věřím tomu, že ano, můžeme spatřit pouze její odlesk. Moudří lidé se stávají filozofy, zatímco lidé nemoudří se stávají inkvizitory, factcheckery a bojovníky s dezinformacemi. Tam, kde moudrost chybí, je o to více fanatismu při prosazování toho jediného „správného“ názoru, ke kterému tito lidé ve svém životě zatím dospěli. Nebo přesněji řečeno, který převzali od někoho jiného.

Kde je tedy ta pravda? Řekla bych, že pravda je ve víně, ale obávám se, že pokud by se skutečně vědecky dokázalo, že víno obsahuje vysoké procento pravdy, musela by jej Evropská unie zakázat. Příliš mnoho pravdy totiž škodí zdraví…

Říká se, že lež má krátké nohy a že se pravda nakonec vždy ukáže. Ovšem i když se pravda ukáže, bude to většinu lidí zajímat? Chce běžný konzument života poznat pravdu? Není snad pohodlnější uvěřit lži, než přijmout nepříjemnou realitu? Koho dnes zajímá například pravda o covidu?

Včera proběhla v Poslanecké sněmovně veřejná konference na téma Současný pokles porodnosti v ČR a Evropě, kde se hovořilo mimo jiné také o možné souvislosti s očkováním proti covidu-19. Kdo o tom ví? Informovala nás o této významné události například veřejnoprávní Česká televize? (viz Facebook SMIS-lab)

V roce 2021 nazvala Česká televize imunoložku Zuzanu Krátkou dezinformátorkou a antivaxerkou a její článek o očkování označila za nebezpečné výmysly. Později soud nařídil, aby se Česká televize této uznávané vědkyni veřejně omluvila. Omluva však proběhla po skončení jistého televizního pořadu pouze v textové podobě… (dostupné zde).

Propaganda, lži, manipulace, polopravdy, záměrně zkreslená realita a do toho všeho ještě umělá inteligence… V tomto chaosu se pravda hledá velmi obtížně. Anebo je to záměr Vesmíru donutit nás k tomu, abychom konečně dospěli a postavili se na vlastní nohy?

Pokud zjistíme, že žijeme v dekadentním světě, který nám přestává dávat smysl, a kde už se nelze na nic spolehnout, nezbývá nám nic jiného, než abychom se začali více spoléhat sami na sebe.

Věřím, že chaos, kterým právě procházíme, v sobě nese skrytý potenciál pro to, abychom později vytvořili novou, lepší společnost, založenou na zdravých základech.

A pokud si skutečně přejeme vytvořit novou, zdravější a lidštější společnost, pojďme začít tím, že se přestaneme bát říkat pravdu, tedy alespoň tu naši, subjektivní.

Měli bychom si uvědomit, že přes veškerou snahu o to, aby pravda byla kriminalizována, a v některých případech už k tomu dochází, oproti středověkým „dezolátům“ je naše výchozí pozice přece jen mnohem lepší. Dnes už nám nehrozí upálení na hranici a směšných nálepek, jako je například dezolát, dezinformátor nebo chcimír, se přece nemusíme bát…