Anděl Páně a Milion chvilek pro válku
Když zbraně řinčí i z nebe…
„Ať jsou příčiny válek jakékoli, přesto proto, že jeden mír je přednější než nesčetná vítězství ve válce, že jistý mír je spolehlivější než vítězství, ve které se doufá, a že je vždy nebezpečné pohybovat se na ostří nože nebo se položit mezi kladivo a kovadlinu, je třeba dát vždy přednost míru před válkou. A také je třeba se ve všem pokusit dosáhnout svého spíše vyjednáváním než zbraněmi, protože válku je snadné vyvolat, ale velmi těžké ukončit…“ J.A.Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských
Jsou to již tři roky, kdy premiér Petr Fiala dramaticky vystoupil a prohlásil, že jsme ve válce. (dostupné zde)
Jedna válka tak téměř ze dne na den nahradila jinou. V té době jsme totiž válčili s koronavirem, který vypuknutím válečného konfliktu na Ukrajině náhle zcela zázračně zmizel. Žádný virus ještě nikdy v minulosti neměl tak obrovskou mediální podporu jako koronavirus. A stejně tak žádný konflikt dvou cizích zemí (alespoň v době, kterou já pamatuji) ještě nikdy nevzbuzoval tolik emocí jako ten rusko-ukrajinský…
Několik let žijeme v neustálém napětí, které je uměle vytvářeno a přiživováno vládnoucími strukturami a médii. Lidskost a zdravý rozum byly takřka eliminovány a vytlačeny na okraj, zatímco jejich místo zaujaly válečné běsnění, hysterie, fanatismus a třídní nenávist. Válka se přenesla ze zákopů do našich každodenních životů a občas se přistihneme při autocenzuře, ke které jsme se uchýlili ze strachu, abychom nenarušili křehké vztahy s lidmi, na kterých nám záleží. Z některých témat se stává tabu. Tabuizované je dnes dokonce i slovo mír! Očekávám, že se brzy objeví nějaká komunikační karta, která toto slovo zakáže…
K válečné hysterii přispívají nejen politici, ale též mnozí umělci, kteří sami sebe považují za morální autority. Tyto takzvané celebrity věří, že jejich názory jsou nadřazeny vysoko nad názory ostatních. Často se označují za liberální demokraty, ale pro jiný názor mají pramálo pochopení. Někteří z nich jsou dokonce vulgární na sociálních sítích.
Pro dobrotu na žebrotu! Něco o tom ví herec Ondřej Vetchý, který se kvůli páchání válečného dobra dostal do problémů. Inicioval sbírku na drony, které měli vojáci nelegálně dopravovat na Ukrajinu. Případ řešila i Vojenská policie. (dostupné zde)
„Vůbec jsem nečekal, že něco tak pozitivního vyvolá takové problémy. Ale stalo se,“ píše bloger na platformě Médium.cz. Článek s názvem Ondřej Vetchý tvrdě platí za svůj dobrý skutek popisuje kauzu dronů Skupiny D, kterou známý herec vede. (dostupné zde)
Drony určené k zabíjení lidí jsou něco tak pozitivního? Opravdu je toto dobrý skutek? Lidé, proboha vzbuďte se!
Řinčení zbraní se ozývá dokonce i z nebe, ze kterého sestoupil sám Anděl Páně! Svého kázání neušetřil dokonce ani naše slovenské sousedy.
Co vypovídají fanatismus a válečné běsnění o naší společnosti? Jsou „váleční štváči“ o správnosti svého počínání skutečně vnitřně přesvědčeni? Neobelhávají náhodou své svědomí?
„Fanatismus je vždy příznakem potlačené pochybnosti.“ — Carl Gustav Jung
Nabízí se otázka, zda umělci, kteří byli také v minulosti často poplatní své době, nejednají ze zištných důvodů. Nechci jim křivdit, domnívám se, že většina z nich páchá válečné dobro převážně z vlastního přesvědčení. A pokud u nich hraje roli též prospěchářství, tak určitě jen málo…
Zajímavý experiment popisuje Jan Tománek v knize Průvodce králičí norou, kterou všem vřele doporučuji.
Experiment z roku 1957 pojednává o takzvané kognitivní disonanci. Účastníci experimentu dostali nezajímavou práci. Poté měli lhát svým kolegům o tom, jak skvělá a zajímavá tato činnost byla. Za lhaní byli odměněni. Někteří záměrně málo a jiní naopak mnohem více. Ukázalo se, že ti, kteří byli zaplaceni málo, lhali daleko přesvědčivěji, neboť museli nejprve sami sebe vnitřně přesvědčit o tom, že říkají pravdu, aby se zbavili nepříjemných pocitů z toho, že se jim lhaní nevyplatí.
Podle starého pořekadla se opakovaná lež stává pravdou a v dnešní době mediální propagandy toto platí dvojnásob.
Bohulibé organizace, které „páchají dobro“ po celém světě, například tím, že šíří demokracii ovlivňováním myšlení lidí, školením „hodnotových“ politiků nebo zaváděním prapodivných ideologií, mají problém. Nebudou již podporovány současným vedením USA. Také naše „neziskové“ organizace jsou teď pravděpodobně v tísni a zažívají milion těžkých chvilek.
Americký viceprezident JD Vance na Mnichovské bezpečností konferenci tvrdě kritizoval Evropu. (dostupné zde) Mimo jiné hovořil o úpadku demokracie a svobody slova a také o tom, že největším ohrožením pro Evropu je sama Evropa. Po jeho kritice mnozí téměř spadli ze židle a předseda akce Christoph Heusgen se během závěrečného projevu dokonce rozplakal. (dostupné zde ) To jen symbolicky vypovídá o tom, v jakém stavu se současná Evropa nachází, což jí ovšem nebrání ve válečné rétorice.
„Je potřeba položit na stůl peníze a zbraně,“ prohlásil „drsný světový lídr“ Fiala, který se pravděpodobně stylizoval do role hrdiny druhořadého westernu. (dostupné zde) Potom prý bude svět Evropu brát vážně. To říká ten, kterého nebere vážně už vůbec nikdo, neboť ani samotní lokajové si neváží lokajů druhé kategorie.
O tom, že demokracie a svoboda slova skutečně upadá, jsme se přesvědčili již mnohokrát. Poslední dobou se nám tu rozmohl takový nešvar, takzvané komunikační karty.
Nedávno se objevila karta na téma „Zastavit Rusko je v českém národním zájmu“, kterou náš „akční hrdina Komunikátor 1“ dává návod, jak správně komunikovat o válce na Ukrajině. (dostupné zde)
Již dříve zveřejnil komunikační kartu k výročí upálení Jana Palacha. (dostupné zde) Obával se, aby nedošlo ke srovnávání normalizace se současnou dobou, což je prý „velkým projevem neúcty k obětem totality“.
Já se naopak domnívám, že je to velkým projevem úcty, neboť pokud nerozeznáme, že se totalita v jiné podobě vrací, oběť těchto lidí byla zbytečná. O tom, že již dnes žijeme v „měkké totalitě“ vypovídají právě tyto karty a vůbec existence „komunikátora“, který má dohlížet na to, co si lidé myslí.
Před třemi lety vstoupila armáda Ruské federace na území Ukrajiny a porušila tím mezinárodní právo. Jako pacifista toto jednoznačně odsuzuji, stejně jako bych odsoudila jakoukoliv jinou válečnou agresi. O příčinách této války a promarněných příležitostech k příměří by se určitě dalo diskutovat, ale na tento tenký led se nebudu pouštět, neboť v tomto oboru nejsem odborníkem. O čem jsem ale přesvědčená je, že se tento konflikt měl od samého začátku řešit diplomatickou cestou. Diplomacie však naprosto selhala a zdá se, jako by ze strany Západu o to snad ani nebyl zájem. Místo toho jsme neustále poslouchali, že s diktátory se nejedná a že musíme porazit Rusko…
Jako argument pro válčení používají „chciválkové“ často srovnání s druhou světovou válkou. Podle mého názoru však srovnávají nesrovnatelné a přirovnání tohoto konfliktu ke druhé světové válce je součástí vládní válečné propagandy.
Domnívám se, že tato válka je především konfliktem dvou cizích zemí, Ruska a Ukrajiny, my určitě nejsme ve válce. Respektive je to válka dvou velmocí, Ruska a USA na území Ukrajiny. Výsledkem těchto „mocenských hrátek“ jsou zničená země a statisíce zmařených lidských životů… Toto je samozřejmě pouze můj názor, jiné názory respektuji.
Často se oháníme druhou světovou válkou, ale téměř nikdo z nás ji nezažil. Většina pamětníků již dnes nežije. Toto téma je však stále velmi palčivé, tudíž je také velice manipulativní a názorového oponenta obvykle zaručeně odzbrojí…
Myslím, že naši předkové, kteří zažili hrůzy světových válek, by nás dnes varovali před eskalací válečného konfliktu. Jistě by nám poradili udělat vše pro to, abychom zabránili vzniku další světové války.
Komu slouží války? Války slouží obvykle mocipánům, kterým na životech obyčejných lidí nezáleží. Dále slouží zbrojnímu průmyslu a v neposlední řadě také neschopným politikům, kteří se válkou zaštiťují, aby se co nejdéle udrželi u moci. Války také vyhovují diktaturám, neboť nouzové stavy, ať už válečné či pandemické, umožňují, aby prošlo i to, co by v normální době bylo nemyslitelné.
Jsme připraveni na válku? Pojďme se zeptat svého rozumu a srdce.
1. Skutečně věříme tomu, že je možné porazit Rusko? Je možné jen tak porazit jadernou velmoc bez vyvolání světového konfliktu, kde hrozí použití jaderných zbraní a dalších zbraní hromadného ničení?
2. Jsme sami ochotni jít bojovat za zájmy cizích velmocí? A jsme ochotni poslat do války svého syna či jiného blízkého příbuzného? Z cizího krev neteče…
3. Opravdu věříme tomu, že prodlužováním konfliktu pomáháme obyčejným lidem v zemi postižené válkou?
Nejsem žádný vojenský analytik, v otázkách válčení se absolutně nevyznám. Ale pokud se jako pouhý laik zeptám svého rozumu a srdce, odpověď na tyto otázky je jasné NE VÁLCE!
Je načase dospět a přestat věřit mediálním pohádkám. Život není pohádka, kde na jedné straně máme jednoznačné dobro a na druhé straně jednoznačné zlo. Život není hokej, kde na jedné straně bojují červení a na druhé bílí. Dresy se mění podle toho, jak si naši „loutkovodiči“ přejí.
Žila jsem v pohádce, kde byli hodní Rusové a zlí Američané. Potom jsem žila v jiné pohádce, kde byli naopak hodní Američané a zlí Rusové. A nyní žiji v pohádce, kde jsou zlí Rusové a zlí Američané, tak už nám zbývá jen hodná Evropská unie!
Ano, Evropská unie nás určitě zachrání! Evropská unie se svým greendealem, genderismem, muktikulturalismem a inkluzí! To je ráj na zemi!
Opona padá, představení končí. Evropa pláče. Mnozí hrají dál podle starého scénáře, nový nedostali…
Evropa páchá rituální sebebraždu. Titanic jde ke dnu, je nejvyšší čas nasednout na záchranný člun, včera bylo pozdě…
Doba „spasitelů“ skončila, musíme se naučit více spoléhat sami na sebe a převzít odpovědnost za své životy.
Žijeme v turbulentní době, vývoj se zrychluje. To, co dříve bývalo skryté, se dnes odhaluje, což je zajímavý posun. Někteří ale stále nevidí, nechtějí vidět…
Naděje na příměří skončila roztržkou prezidentů Trumpa a Zelenského. Tuto událost, která v nás zanechala hořkou pachuť, nebudu zatím komentovat. Je však evidentní, že to povede k další válečné hysterii…
Přestože vyhlídky nejsou příliš optimistické, „ono to nějaké bude“, jak říkala moje prababička. To, co nemůžeme přímo ovlivnit, musíme přijmout, vše se děje z nějakého důvodu.
Mezitím bychom se měli zaměřit na to, jak kultivovat mír sami v sobě a ve svém okolí…
„Mír mezi národy je závislý na míru v lidech samých.“ — Josef Čapek