Pravda jako maják
Záludnost pravdy
Asi nejzapeklitější otázkou teorie her jsou koalice, tedy seskupení hráčů, kteří koordinují své budoucí kroky. Je jednoduché popsat koalice, které jednají v rámci předpokladů. To je vlastně jen složený hráč. Skutečná koaliční dynamika ovšem obvykle souvisí s nečekanou změnou pravidel.
Pod takovou změnou si můžete představit leccos: spojenectví dosavadních úhlavních nepřátel, dýku v zádech včerejšího spojence, převrácený stůl penězoměnců v chrámu či nenadálé milostné vzplanutí doposud věrného a poddajného manžílka. Podstatné je, že se tato náhlá změna vzpírá dnešní oblíbené matematizaci. Ta je totiž vždy založena na axiomatizaci, a axiom není nic jiného než prvotní předpoklad.
Přesto i v této oblasti máme jakési záchytné body. Patří sem i poučka, že není koalice bez výměny informací. Taková výměna může být i nevědomá. My všichni, kdo platíme českou korunou, podílíme se například společným dílem a ku společnému prospěchu na cenotvorbě na českém trhu.
Koaliční spolupráce poskytuje hráčům nepopíratelnou výhodu. Je tedy nasnadě, že stabilní mocenské uspořádání nemůže nesouviset s tokem informací ve společnosti. K vládě se obvykle probojuje koalice, která má v daném okamžiku mocensky nejúčelnější náhled na pravdu. Tato koalice pak mívá zcela přirozený sklon svůj náhled na skutečnost zaměnit za čirou pravdu. Za prvé je v již popsaném smyslu blíže k pravdě než konkurence a za druhé má prostředky svůj náhled prosadit silou.
Tento sklon z počátku nepřináší zjevné mocenské důsledky. Otce zakladatele, kteří vědí, co je vyneslo k moci, ale také proč tomu tak bylo, nahradí synové pokračovatelé, kteří se naučili, co je u moci udržuje, ale příčinu už neřeší. Ostatně je to pro syny pokračovatele i výhodnější. Dokud se mocenské okolnosti nemění, je porozumění postradatelným nákladem.
Pokud se okolnosti náhle změní, postrádá tápající vládnoucí koalice potřebné nástroje. O to více se začne chytat svého zastaralého pojetí pravdy jako tonoucí stébla. A protože stále disponuje rozhodující silou, učiní z pravdivosti nemístně upřednostněné měřítko. V takové chvíli probíhají hony na heretiky.
Konkurence se z části nechá strhnout tímto pomýlením a trpí stejnou nedostatečností, z části ale také začíná rozehrávat zcela novou hru a v nových okolnostech získává lepší náhled pravdy než vládnoucí koalice. Už to by stačilo k pozvolné mocenské změně – tichá pravda sílu mele. Dynamika tohoto zvratu je ovšem ještě rychlejší. Přepjaté lpění na staré pravdě vede k tom, že z vládnoucí koalice jsou vyobcováni ti výjimeční jedinci, kteří mají pochopení pro změnu poměrů. To není pouhá početní změna. Koalici mnohdy mocensky prospěje, zbaví-li se členů, kteří jsou přítěží. V tomto případě se ale koalice zbavuje těch schopnějších a její úroveň tak dále upadá.
Dosti ale mocenského poučování. Tento článek má být o důsledcích toho, když si z pravdivosti někdo učiní středobod pro posuzování všech věcí. Nezastírám, že mám za to, že žijeme v době mocenského zvratu, pro který je příznačné hromadění této chyby, ale stejného selhání se může kdokoliv dopustit kdykoliv.
Proč je přímočará zteč na pravdu chybou? Především je to nedostatek pokory před lidskou omylností. Byť by se člověk snažil sebevíce, jednou se prostě splete. Každý si snad ze školy pamatuje, že z nepravdy plyne cokoliv. Posuzujeme-li nějaký postoj jen prismatem pravdivosti, postačí tak k jeho naprostému znehodnocení jediný chybný předpoklad. Dalším úskalím jsou obrovské náklady na zjišťování pravdy. Lidské schopnosti jsou omezené. Proto je nehospodárné zavrtat se v každém úsudku do zjišťování pravdy. Až na řídké výjimky nemá třeba smysl rýpat se v pravdivosti vtipu.
Jaká hlediska bychom měli předřadit před posuzování pravdivosti? Patří sem důležitost, nákladnost, případnost, přiléhavost, přiměřenost, naléhavost a jistě mnohé další. Tato měřítka přitom nejsou absolutní. Zpráva o výsledku fotbalového zápasu bude mít jinou důležitost pro náruživého filatelistu, jinou pro fotbalového fanouška a jinou pro sázkaře. Pozorný čtenář si mohl povšimnout, že uvedená hlediska umožňují nuancovaný pohled. Nejsou černobílá jako pravdivost.
Řádný proces
Nevyhnutelnou obětí černobílého vidění světa je řádný proces. Uvažme například policistu, který je podezřelý ze spoluúčasti na vyšetřovaném zločinu. Pokud by pravda byla zjistitelná bezchybně a s nulovými náklady, mohli bychom se při každém rozhodování zařídit stejně. Ve skutečnosti nám ale ohled na přiměřenost velí posuzovat jinak odvolání policisty z případu, jinak jeho propuštění od policie a úplně jinak jeho trestní stíhání. Čím je závažnější důsledek, tím vstřícněji bychom měli zohlednit pochybnosti.
Nenechte se přitom odradit řečmi o dvojím metru. Ten je nepřijatelný jen tehdy, nemá-li opodstatnění. Pokud vám někdo bude vytýkat například dvojí metr při hodnocení politiků, zamyslete se nejdříve, jestli k tomu nemáte důvod. Pokud třeba u prvního politika posuzujete, zda ho volit, a u druhého, zda má stanout před soudem, můžete přejít do protiútoku a na dvojím metru trvat.
Představme si pro změnu, že stavební úřad z Horní Dolní odebral řidičské oprávnění panu Vopičkovi z Kotěhůlek. Člověk upnutý k pravdivosti začne řešit, jestli má pan Vopička na řidičské oprávnění nárok. Řádný proces by nás ale měl zastavit a nejdříve nasměrovat k případnější otázce, proč stavební úřad řeší řidičské oprávnění, a pak k otázce, jestli úřad z Horní Dolní má na starost Kotěhůlky. Tato chyba je vůbec častá. Téměř každý se někdy nechá strhnout vlastní přemotivovaností nebo probíhající veřejnou debatou.
Uveďme konkrétní aktuální příklady. V červenci zakázala německá ministryně vnitra Nancy Faeserová vydávání časopisu Compact. Řeší novináři, proč časopis zakázala ministryně vnitra? Ale kdepak! Téměř všichni novináři řešili, jestli si časopis zákaz zasloužil. V současnosti také probíhá v západních zemích debata o omezení sociální sítě TikTok. Soustředí se na to, jestli má na Západě působit síť pod cizím vlivem. Málokdo se ale ptá, kdo má posuzovat, jestli je někdo pod cizím vlivem.
K černobílému vidění patří i mylná představa, že k naplnění požadavků na právní stát postačuje, má-li každý možnost obrátit se na soud. Chyba lávky! K řádnému procesu v právním státu patří i otázka včasnosti a naléhavosti soudního rozhodnutí. Kdekdo chápe, že k domovní prohlídce je potřeba soudní povolení v předstihu. Ale vzpomeňme si, kolik lidí u nás hájilo zablokování webů v únoru 2022 tím, že se jejich provozovatelé mohou zpětně soudně bránit. Spousta komentátorů v posledních dnech řešila, zda bylo správné v Rumunsku zrušit prezidentské volby. Málokdo si položil otázku, proč s tím rumunský ústavní soud musel spěchat. Ani ten ústavní soud to neudělal.
Řádný proces ale nepatří pouze k právu. Většina oborů má své vlastní řádné procesy a i ty hynou pod tíhou černobílého chápání skutečnosti. Zhroucení řádného procesu už dlouho trápí kupříkladu vědu. Ve vyhrocené podobě jsme to viděli v době covidové.
Některé zásady řádného procesu jsou obecné pro všechny obory. Například zásada naslouchat všem stranám. Asi není možné, aby byl každý odborníkem na řádný proces ve všech jednotlivých oborech. Existuje ovšem profese, které by se měli věnovat odborníci alespoň na tu obecnou stránku řádného procesu. Mám na mysli novinařinu. Bohužel i tam jsme s řádností procesu na štíru.
Společenské role
Zřetel na náležitost a případnost nás chrání před zabřednutím do podružností. Zvláštním případem takového nebezpečí je snaha lidí posednutých pravdivostí vnutit ostatním klamný cíl. Štítem nám zde jsou společenské role. Jedinci umanutí vlastní neomylností mají zatěžko společenské role zachovávat. Nechápou, že voják nesmí to, co smí civilista, že úředník se nemá dovolávat svých občanských práv, že politik se nemá srovnávat s voličem, že soudce nemá v rozsudku stavět na odiv své politické názory. Při štědrovečerní večeři si vynucují nevhodná témata. Květiny, které k památníku položil politik s nesprávným postojem, hodí do koše. Vadí jim, i když někdo role naopak zachovává. Nadávají prezidentovi, který diplomaticky vyjádřil soustrast nevhodné zemi, jejíž prezident zahynul při nehodě. Soptí na každého, kdo převezme vyznamenání z nenáviděných rukou.
K prosazení společenských rolí nám slouží zákony, morálka, vykání, jazykové registry nebo vhodný oděv. Velmi podceňovaným nástrojem k prosazení rolí, je anonymita a pseudonymita. Je to ale jednoduchá cesta, jak zamezit mnohému uhýbání z tématu k osobním útokům.
Zmatení slov
V dávných časech, kdy na univerzitě musel každý student projít školením v rétorice, byli studenti vedeni k tomu, že slova mají být vykládána v nejlepším možném světle pro toho, kdo je pronesl. Zlí jazykové tvrdili, že se ženská logika odlišuje od skutečné logiky právě neochotou k tomuto přístupu. Ze života ale jistě známe i mnoho mužů, kteří si slova pletou s nášlapnou minou.
Intelektuála dělá pravým intelektuálem slovíčkaření. To má být ale prostředkem k pochopení v rozpravě, nebo chcete-li k naladění na stejnou notu. Není-li shoda, určuje význam řečník. Ten samozřejmě nemá významy slov volit svévolně, ale přiměřeně k obsahu sdělení a schopnosti obecenstva pochopit sdělované.
Ve staré Číně kdysi učenci řešili záludnou otázku, je-li bílý kůň koněm. Nakonec dospěli k závěru, že význam slova nelze hodnotit samostatně. Vždy záleží na kontextu a kolokaci. To bohužel nepochopil tribunál Soudního dvora EU, když bez znalosti českého jazyka rozhodoval o tom, jestli pomazánkové máslo je máslo.
Tyto jazykové roztodivnosti táboru černobílých pochopitelně unikají. Nejenže podléhají šalu a mamu, ale často vše hrotí do jakéhosi sémantického teroru. Prostě slovo jim je palicí, kterou umlátí protivníka.
Nejdříve odbočím k vědě. Tento jazykový běs se projevuje především ve společenských vědách, ale nejen tam. Prvním typem jazykového pomatení jsou obskurní definice. Bývali historici, kteří zarputile trvali na tom, že sídlo je městem, jen je-li obdařeno městskými právy podle německého vzoru. Současně ale připustili, že Tokio je město. Čert ví, kde se jim to lámalo. Připomíná to otázku, kolikrát je možné odebrat jedno zrnko písku z hromady, než hromada přestane být hromadou. Dnes už se snad historici z těchto hádek vymanili.
Dnes je v módě jiný blud - náhrada pozorování definicí. Poctivý vědec smí definovat jen to, co má pod kontrolou. Význam slova, které podléhá nekontrolovaným společenským tlakům, smí jen pozorovat. Ale považte kolik knih o nacionalismu bylo napsáno na základě vysněné definice národa.
Třetím hříchem jsou zpětně imunizované definice, tedy spíše indefinice. V době covidové byla takto zpětně upravována definice vakcíny či její účinnosti.
Na politickém poli je řádění černobílých ještě rozsáhlejší. K významovému teroru se přidává citové vydírání. Celá řada slov je ostatně ponížena na pouhou citovou nálepku, pochopitelně černobílou. Pro kladné emoce máme slova jako demokracie, liberalismus, svoboda, Západ, na záporné emoce pak zbývá diktatura, totalita, autokracie nebo terorismus. Tato slova jsou už používána jen na základě citové shody. Bojuje se tak současně za demokracii i svobodu, přestože jsou to protikladné principy, a nepřátelskému státu se bez uzardění spílá do autokratické oligarchie.
Pozoruhodným fenoménem je hysterická snaha vynutit si uznání, že X je Y. Když nepřipustíte, jste za vzpíravého zloducha, když připustíte, tak jste prohráli. Hlavně nesmíte rozumovat nad tím, co X a Y znamenají. Takto vyslýchají televizní moderátoři, takto se hlasuje v parlamentu.
V kolabující vládní koalice také dochází k inflaci slov. Včera byl nepřítel téměř jako H, dnes je doslova H, zítra bude horší než H. A protože se zdroje ve vládnoucí koalici tenčí, bez milosti je kanibalizován každý, kdo se zapomene.
Co s tím?
Nejhorší je proti černobílému uvažovaní postavit bíločerný přístup. Kdosi moudrý pravil, snad Werich, Vančura, Rabelais nebo Aristotelés, že smáti se znamená lépe věděti. To je cesta. Protivníkům přenechme pošklebování. To je jen krátkozraké pochlebování urážkám.