Proč se pořád vracím k Boženě Němcové?
Čím nás i dnes mohou inspirovat obrozenci.
Pokaždé, když mi někdo řekl, abych se rozhodla mezi Boženou Němcovou a Karolinou Světlou, krčila jsem bezradně rameny. Světlá mě totiž oslovovala svým věčným bojem mezi tím, co by chtěla a co musí, u Němcové mě naopak fascinovala její touha po svobodě.
Pokud bych měla srovnat jejich dopisy, mnohem více mě bavila korespondence Světlé, v níž byla ona sama často sžíravě ironická a vtipná, protože dokázala trefně vystihnout aktuální události. Božena mi připadala mnohdy dost bolavá a upřímně otevřená natolik, až jsem se trochu červenala. Přesto ty nejintimnější dopisy nechala před smrtí spálit a udělala dobře. Já bych je číst asi nechtěla.
S přibývajícími léty ale možná více chápu Němcovou, ten její věčný boj o to najít muže, jemuž by se kořit mohla, což ona sama říkala. Někdo má zkrátka to štěstí, že si najde partnera a vydrží s ním celý život, jiný jako Němcová zůstává věčným hledačem. Navíc v její době o tom, koho si dívka vezme, rozhodovali pouze rodiče. On ani výběr ženicha podle svého gusta nemusí přinést to správné ovoce. Dokládá to i Světlá, která sice o svého muže stála, ale poměrně brzy po svatbě své soužití s ním okomentovala slovy “On chtěl kráčet, já jsem chtěla létat.“
Němcové s blížící se padesátkou rozumím i v tom, že nelze stíhat péči o domácnost, psaní a zároveň pokusy o nějakou obživu. To se kloubí neuvěřitelně složitě a já jsem dospěla do stádia, že bych musela nespat, abych to zvládala. Mám za sebou podzim, kdy jsem pracovala šest dní v týdnu. Samozřejmě takových lidí najdu plno, tudíž rozhodně nehodlám fňukat. Ale po prodělaném chronickém únavovém syndromu a s půlkou štítné žlázy se musím už trochu šetřit. Tím pádem jsem za tři měsíce nenapsala ani čárku. Svět pochopitelně o nic nepřišel, ale mně to dost chybělo. Když totiž jednou začnete psát, potřebujete to jako dýchání. A já jsem dýchat přestala. Ostatně i Světlá poté, co se provalil její platonický vztah k Nerudovi, si v jednom dopise pochvaluje, že celá ta aféra přinesla alespoň jedno pozitivní, manžel povolil pomocnici v domácnosti a jí zbývá konečně více prostoru na tvorbu a další aktivity. Jak ji chápu!
Obě zmíněné spisovatelky se narodily v čase, v němž se každý manžel musel finančně postarat o svou choť i děti. Mnozí muži jsou bohužel i v současnosti vychováváni tak, že jejich funkce v domácnosti bude spočívat v tom jednou za rok přivrtat poličku. To by však mohlo platit jedině v situaci, kdy by zůstávali živiteli rodiny, jimiž dávno nejsou.
Kolik mužů dnes bere mzdu, ze které zvládnou zaplatit nájem, jídlo i nutnou výbavu pro děti a obědy ve škole? A to nemluvím o oblečení a dalších potřebách patřících k modernímu životu? Většina to nezvládne, tudíž ženy musí přispívat do rodinného rozpočtu, a proto už by dávno nemělo platit rozdělení na mužské či ženské domácí práce.
Mám upřímně ráda nejen Němcovou a Světlou, ale většinu osobností z jejich éry. Miluju národní obrození, jež se dnes mnohdy kritizuje a všelijak zkrouceně interpretuje. Naši předci totiž vyslovili jasnou touhu po návratu k našim národním tradicím. Oni to nejen vyslovili, ale hlavně se pro to snažili něco udělat. K obrození patřila nejen literatura, divadlo a hudba, ale rovněž vlastenecké výlety i bály a hlavně stovky hodin prodebatovaných v hospodách. Právě to nám teď citelně chybí. Ještě v devadesátkách jsme se dokázali posadit k jednomu stolu, třeba se i trochu pohádat, ale za týden jsme se u něj sešli znovu. V tom obyčejném hospodském lokálu se probralo všechno, od milostných karambolů až po politiku. Byla to skvělá a funkční duševní hygiena.
Dnes ale člověk jde na koncert a místo toho, aby se spolu lidé normálně bavili, když už sedí vedle sebe a neznají se, tak každý kouká, aby druhému nepřekážel, aby na něm neulpělo jediné slovo. Doma si pak na internetu pustí jedno z milionu videí probírajících mezilidské vztahy, na které máme dnes tolik koučů, že bychom z nich mohli začít dláždit Václavák.
Obrozenci přitom žili v přirozených mechanismech, v nichž jsme uměli také dlouho existovat, ale nyní jsme od nich natolik odstřižení, až nás to žene ke vzájemné nenávisti a netoleranci. Trávíme více času za monitory než v reálném světě a spolu.
Nevím, jestli se to dá ještě nějak zvrátit. Nicméně člověk může vždycky začít u sebe. Mělo by se nás k tomu rozhodnout co nejvíc.
Dovětek
Pokud s mými názory souzníte, přijďte třeba ve středu 11. prosince v 19 hodin do čajovny Šamanka v Praze. Můj dlouholetý kolega a talentovaný písničkář Zbyněk Zeman zde pokřtí svou novou knihu. A já zde budu mít příležitost také představit něco ze své tvorby.
Pokud Prahu nemáte po ruce, neváhejte mě kontaktovat a můžeme uspořádat něco blíže k vám. Vzájemná setkání a diskuse jsou nesmírně důležité.