Progresivistická revoluce 2015-2024. Program (2. část)

V základech Evropy je uložen sklon rozpoutat konflikty ve jménu velkých ideologií. Je fascinující, že ve 21. století si Evropa dovolí „luxus“ provádět nenásilnou, ale sebeničivou pokrokářskou revoluci ve jménu boje Dobra proti Zlu. A to ve chvíli, kdy je ve střetu civilizací s Ruskem, islámským světem a možná i Čínou.

1) Únos liberální demokracie

Paradoxem je, že progresivisté unesli slovník liberální demokracie. Došlo tak k převzetí, čili k privatizaci liberální demokracie ze strany radikální levice. Výsledkem je naprosté zmatení pojmů, kdy výraz liberální demokracie je náhle používán pokřiveně. Přisvojili si jej hlasatelé další utopie v podobě planetární harmonie. A jako vždy budovatele světlých zítřků provází sektářství a autoritářství, spjaté s netolerancí a nenávistí v domácí a zahraniční politice.

Slovní forma zůstává, ale obsah je v rozporu s hodnotami liberální demokracie. Před autentickými demokraty tak stojí těžká volba, zda lze pojem liberální demokracie zachránit. Zda je možné si poničenou značku vzít zpět a vrátit jí původní význam. Druhá možnost je nahradit pojem liberální demokracie obsahově stejným výrazem. Jde o pojetí „pluralitní společnosti“ neboli „pluralitní demokracie“, jež brilantně popsal klasik politologie, Giovanni Sartori, ve své knize „Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci“.

2) Ideologie jako Rubikova kostka

Progresivismus, jako každá ideologie, představuje soubor názorů poskládaný jako Rubikova kostka. Jednotlivé menší kostky do sebe zapadají, neboť je spojuje víra v mravní nadřazenost a absolutní spravedlnost. Víra, že stojím na té správné straně dějin. Víra vševědoucí a nepochybující. Platilo to v případě fanatických náboženství a komunistického světonázoru, platí to i pro radikální levicový progresivismus.

Kdo si dovolí narušit posvátnou soustavu dogmat, se zlou se potáže. Je označen za kacíře či odpadlíka, za revizionistu či oportunistu, prostě za nepřítele. Každá ideologie, která slibuje ráj na zemi, je zaslepená, netolerantní a nenávistná. Jednota je jí nadevše. Doprovází ji bojová hesla typu „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.

3) Další harmonická utopie

Progresivismus usiluje přetvořit člověka a společnost, s cílem vybudovat novou planetární harmonii. Prosazuje globalistický a multikulturní socialismus, který revolučně vyvrací původní společenské vztahy. Obdobně jako jiné radikální levicové ideologie vykazuje tyto základní charakteristiky, jakési předpoklady:

• misionářství, • boj Dobra proti Zlu, • mravní nadřazenost, • vědeckou neomylnost, • rovnostářství a bratrství, • sociální inženýrství, • internacionalismus (nikoli proletářský).

4) Radikální domácí politika

Progresivismus má svůj rub a líc ve smyslu nesmiřitelné domácí a zahraniční politiky. V obou případech projevuje sektářství a autoritářství, plné netolerance a nenávisti.

V případě domácí politiky považuje názorové odchylky za zradu Dobra, tedy za Zlo, které je třeba „name and shame“, takže pojmenovat a ostouzet. Jako za dob mccarthismu vyvolává studenou občanskou válku proti údajným vnitřním nepřátelům. Označuje je za populisty, extremisty a podle newspeaku za dezinformátory, svině a zombíky. Sestavuje z nich černé seznamy. To vede k potlačení názorového pluralismu, k neformální cenzuře a autocenzuře.

Progresivismus, podobně jako jiné radikální ideologie, převrací původně dobré úmysly v jejich opak. V souvislosti s revolučním duchem sociálního inženýrství plodí krajní řešení se sebeničivými účinky. Takto se rodí extrémní migrační politika, radikální ochrana životního prostředí Green Deal, krajní feminismus a transgenderismus, jakož i byrokratický evropský superstát.

5) Radikální zahraniční politika

Barikádnické vidění plodí v podmínkách 21. století křižáckou demokracii, jež štěpí samotnou západní společnost, ale také světové vztahy. I zahraniční politika totiž vychází z dogmatu svatého boje Dobra proti Zlu. Nic mezi tím. Žádná empatie k zájmům druhých. Žádné kompromisy. Pojem „křižácká demokracie“ má tak platnost i pro mezinárodní vztahy.

Jde o návrat k černobílému členění světa na dva nepřátelské bloky: na západní demokracii a na autoritářství Ruska a Číny. Přitom ze zorného pole vypadává radikalizovaný islámský svět. Jde tak o návrat do doby ideologické, k slovníku studené a horké války 20. století. Opět se vracejí polozapomenuté výrazy typu „osa zla“. Schopnost navazovat alianční a neutrální vztahy s jinými civilizačními celky je omezena.

6) Samuel Huntington – střet civilizací

Ideologie progresivismu razí nesmiřitelný koncept mezinárodních vztahů, přičemž odmítá pojetí Samuela Huntingtona o střetu civilizací. Avšak právě tento přístup nabízí jiný pohled, a tedy odlišnou strategii zahraniční politiky Západu. Huntington za hlavní rozpor světa už nepovažuje ideologii, jež dělí svět na dva protikladné tábory – na demokratický Západ a na komunistickou totalitu.

Naopak po roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu klade do popředí střet civilizací. Přitom definuje civilizaci v nejširším slova smyslu jako primárně kulturní identitu: „Ve světě po studené válce nehrají nejdůležitější roli ideologické, politické či ekonomické rozdíly mezi národy, nýbrž rozdíly kulturní… Při definování vlastní identity se lidé odvolávají na své předky, náboženství, jazyk, dějiny, hodnoty, zvyky a na instituce. Ztotožňují se s kulturně určenými skupinami – kmenem, etnickou skupinou, náboženskou obcí, národem a na nejobecnější rovině s civilizací.“ A dále dodává, že sílí úloha náboženství, zvláště v islámské civilizaci.

K největším střetům civilizací dochází na zlomových liniích. Za největší hrozbu pro Evropu považuje Huntington, a stejně tak Sartori, radikalizovanou větev islámu, kam řadí zejména muslimy z arabského světa. Upozorňuje také, že střet civilizací zahrnuje nejen ostré konflikty, ale i pozitivní soutěžení a spolupráci. Za výhodnou strategii považuje vytváření aliancí a zajištění neutrality. Nejvíce varuje před konflikty se všemi okolními civilizacemi najednou.

7) Boj se třemi civilizacemi?

A právě takovou sebezničující strategii uplatňují dnešní západní elity v Evropě. Nejenže po roce 2015 otevřely dveře milionům běženců, zejména z muslimského světa, ale současně vedou válečný konflikt s ruskou civilizací a připravují se na střet s Čínou. Taková konfrontace se třemi civilizacemi najednou je dlouhodobě neudržitelná.

Huntington doporučuje v prvé řadě prohloubit jednotu západní, tedy euroamerické civilizace a současně rozšířit součinnost s Japonskem, Indií a Ruskem, jakož i jihoamerickými státy. Je zajímavé, že upozorňuje na společné křesťanské kořeny evropské a ruské civilizace, které by mohly přispět k vzájemné spolupráci a zároveň posílit Evropu vůči islámskému světu a Rusko vůči tlaku Číny.

8) Absolutizace boje, absence smíru

Je příznačné, že radikální ideologie progresivismu uplatňuje politiku zostřování boje jak na úrovni domácí politiky, tak i mezinárodních vztahů. Právě absolutizace boje a konfliktu, a tedy absence aliančních strategií a smíru, je základem progresivismu. To vede k polarizaci vnitřní i zahraniční politiky a představuje destruktivní potenciál pro samotnou demokracii i světové vztahy.

Je nejvyšší čas odložit militantní brýle progresivismu a změnit nazírání na svět. Je třeba přesměrovat morální kompas západní společnosti. To znamená přejít od moralistního populismu, spjatého s nesmiřitelnou domácí a zahraniční politikou, k morálce uměřenosti, založené na pluralitě a racionalitě udržitelného rozhodování o migraci, životním prostředí, mezilidských vztazích, světové politice… (příště 3. část)

(Text vychází ze dvou příspěvků autora, které prezentoval na Kongresu České politologické společnosti v Ústí nad Labem 13. 9. 2024 a na konferenci Central European Political Science Association v Kaunasu, Litva, 4. 10. 2024.)

Zdroje:

Huntington, Samuel. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu.“ Rybka Publishers: 2001, s. 14.

Sartori, Giovanni. 2005. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán.