Progresivní regrese: Neobyčejný příběh Theodora Adorna

Slunce zapadalo nad Frankfurtem, když se v roce 1903 narodil chlapec, který měl jednou otřást základy moderního myšlení. Theodor Wiesengrund Adorno vyrůstal v domě prosyceném hudbou a kulturou - jeho otec byl obchodník s vínem a s vášní pro hudbu, matka profesionální zpěvačka. Malý Theodor dýchal umění plnými doušky. Osud mu však připravil trpkou cestu. Před nacisty uprchl do Ameriky, kde žil v exilu. Když se později vrátil do Německa, našel zemi změněnou, prázdnou, bez reflexe a kritického ducha, po kterém tolik toužil.

Jeho život se stal mostem mezi dvěma světy - světem umění a filosofie. S přítelem Maxem Horkheimerem odhalovali iluze moderní společnosti. Mluvili o "kulturním průmyslu" - mašinérii, která drtí individualitu a servíruje lidem předžvýkané myšlenky. "Není správného života v nesprávném," říkával často Adorno. Věřil, že v pokřiveném světě nemůže člověk žít opravdově.

Totalita jako klam: Když se Adorno postavil Hegelovi

V dějinách filozofie najdeme mnoho případů, kdy mladší myslitel zpochybní učení svého předchůdce. Málokdy je ale tento střet tak elegantní a výstižný jako v případě Theodora W. Adorna a jeho kritiky Hegela.

Začněme u Hegela. V předmluvě ke své přelomové Fenomenologii ducha (1807) napsal větu, která se stala jedním ze základních kamenů jeho filozofie: "Das Wahre ist das Ganze" – "Pravda je celek". Pro Hegela tento výrok znamenal, že skutečnou pravdu nelze najít v jednotlivostech, ale pouze v pochopení celého systému vztahů a souvislostí. Je to jako skládačka – jednotlivé dílky dávají smysl až tehdy, když vidíme celý obraz.

O více než století později přichází Adorno s břitkou odpovědí. V knize Minima Moralia (1951), což je zase taková vtipná hříčka s názvem slavné knihy Magna Moralia, kterou snad napsal Aristoteles, píše: "Das Ganze ist das Unwahre" – "Celek je nepravdivý". Na první pohled může jít o pouhou slovní hříčku, ale skrývá se za ní hluboká kritika nejen Hegela, ale i celého způsobu, jakým západní filozofie přistupuje k poznání.

Proč se Adorno tak ostře vymezil proti myšlence celku? Žil v době, která bolestně ukázala, jak nebezpečné můžou být velké systémy a totální vysvětlení světa. Zažil, jak se představa národa jako "organického celku" stala základem nacistické ideologie. Viděl, jak stalinismus využívá představu třídní jednoty k potlačení individuální svobody.

Pro Adorna každý pokus vytvořit ucelený systém nevyhnutelně znamená násilí na skutečnosti. Je to jako když se snažíme nacpat nepravidelný předmět do pravidelné krabice – něco vždy přečnívá, něco se musí ohnout nebo zlomit. V filozofickém systému se toto "násilí" projevuje potlačením všeho, co nezapadá do předem připravených kategorií.

Co z toho plyne pro dnešek? Adornova kritika je překvapivě aktuální. Žijeme v době, která má stále sklony k velkým vysvětlením a jednoduchým řešením. Ať už jde o ekonomické teorie slibující univerzální prosperitu, nebo politické ideologie nabízející jasné odpovědi na složité otázky – všude číhá nebezpečí falešného "celku".

Adornův výrok nás učí být ostražití vůči takovým velkým vysvětlením. Připomíná nám, že pravda často leží právě v těch detailech, rozporech a jednotlivostech, které velké systémy přehlížejí. V době algoritmů a velkých dat, které se snaží vtěsnat lidskou zkušenost do měřitelných kategorií, je toto varování aktuálnější než kdy jindy.

A možná právě v tom je paradoxní krása Adornovy myšlenky – tím, že zpochybňuje možnost uceleného pohledu na svět, nám pomáhá vidět realitu přesněji a pravdivěji.

Hořký konec: Mysleli to dobře, ale dopadlo to jako vždycky

Konec šedesátých let ho zastihl uprostřed studentských bouří. Mladí lidé, které kdysi učil myslet kriticky, se nyní bouřili i proti němu. Adorno stál rozpolcený - chápal jejich vzdor vůči systému, ale děsily ho jejich primitivní metody protestu. "Kultura, která se stala pouhým zbožím," přemítal, "dokáže manipulovat i ty, kteří si o sobě myslí, že jsou vůči manipulaci odolní." Zde začal i zásadní střet, který měl Adorno s Marcusem, dalším z hlavních představitelů Frankfurtské školy, protože Adorno se postavil proti studenským levicovým vzbouřencům, zatímto Marcuse naopak byl v jejich čele a jejich miláčkem. Hlavním vůdcem studentských protestů ve Frankfurtu byl Hans-Jürgen Krahl. Byl významný Adornův student a člen SDS (Socialistického německého studentského svazu). Krahl vedl obsazení Institutu pro sociální výzkum, což vedlo k incidentu, kdy Adorno zavolal policii. Krahl byl intelektuálně velmi nadaný a před svou smrtí publikoval několik teoretických textů. Jeho dílo zahrnovalo také kritickou analýzu československých reforem a další texty o sociální teorii. Napsal také článek "Československo: Dialektika 'reforem'", který vyšel v New Left Review v lednu-únoru 1969. Naopak Marcuse stál jasně na straně v jistém smyslu i v čele studentských protestů té doby, byť on sám byl již natrvalo v Americe. Později zveřejněná korespondence mezi Adornem a Marcusem z roku 1969 odráží tento jejich zásadní názorový střet ohledně studentského protestního hnutí. Zatímco Marcuse, přestože si uvědomoval limity studentského aktivismu, podporoval studentské protesty jako důležitou sílu proti etablovanému systému a viděl v nich potenciál pro společenskou změnu, Adorno zaujímal mnohem skeptičtější postoj. Obával se totalitárních tendencí v studentském hnutí a nesouhlasil s jejich metodami, včetně okupace univerzitních prostor. Tento spor vyvrcholil poté, co Adorno povolal policii k vyklizení obsazeného Institutu pro sociální výzkum, což Marcuse kritizoval. Adorno argumentoval, že studentské hnutí nemá reálnou šanci na společenskou intervenci a může naopak posílit fašistické tendence v Německu.

Jaro 1969 pak přineslo událost, která ho hluboce zasáhla. Během přednášky vtrhla do posluchárny skupina radikálních studentek. Svlékly se pod koženými plášti do půl těla, ověšené květinami začaly tančit kolem něj a snažily se ho líbat. Pro Adorna to nebyla jen trapná chvilka - byl to symbol pádu všeho, čemu věřil. Dialog se změnil v frašku, kritické myšlení v prázdné gesto.

Stál tam jako socha, s tváří staženou bolestí. Muž, který kdysi prohlásil „lid je opiem lidu,“ sledoval, jak se i upřímná snaha o kritiku mění v absurdní divadlo. Odešel zlomený, s pocitem prohry.

Odjel do Švýcarska, do hor, hledat klid. Ale ten už nenašel. Na začátku srpna 1969 jeho srdce nevydrželo. Theodor Adorno, který celý život zkoumal propast mezi jedincem a společností, odešel s vědomím vlastních slov:

Tento velký člověk po sobě zanechal odkaz myšlenek, které dodnes burcují i zneklidňují a které ovlivnily směr moderního Západu. Jeho život se uzavřel jako tragická ilustrace pravdy, kterou hlásal - že ani největší myslitel neunikne absurditě lidského údělu. Těsně před smrtí napsal i poslední dopis, který byl nakonec odeslán až po jeho smrti, neboť ho přepisovala a posílala jeho sekretářka. I jeho protivník Krahl zemřel záhy a to velmi mladý - ve věku pouhých 27 let, v noci 14. února 1970, tedy asi půl roku po Adornově smrti. Zahynul při automobilové nehodě, když auto, ve kterém cestoval jako spolujezdec do Frankfurtu, dostalo na ledu smyk a narazilo do protijedoucího nákladního vozu.

Poslední dopis Adorna odeslaný v den jeho smrti Marcusemu

Institut pro sociální výzkum na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha Prof. Dr. Th. W. Adorno 6000 Frankfurt n. M. 1 Senckenberg-Anlage 26 6. srpna 1969

Milý Herberte,

poslal jsem Ti telegram v odpověď na Tvůj dopis. Chci předejít katastrofě. Bylo by opravdu hloupé, kdyby mezi Tebou na jedné straně a Maxem a mnou na straně druhé vznikla vážná roztržka, a to všechno kvůli této záležitosti. Nechápu, proč ses nejdřív nespojil s Maxem, když jsi slyšel o této, jako obvykle, hrubě zkreslené záležitosti, abys zjistil skutečný stav věcí, než zareaguješ.

Mimochodem, musím Ti říct, že hon na čarodějnice proti Tobě a pobavení, které to poskytuje našim nepřátelům, považuji za odporné. To se rozumí samo sebou, ale teď je třeba to říct. Myslím, že musíš žalovat pana Matthiase, ačkoli jinak nejsem takovým procesům nakloněn. Byl jsem zatažen do podobně vykonstruované záležitosti ohledně Benjaminovy edice, rovněž pravicí (Hannah Arendtovou) a aktivisty ApO.

Bez psacího stroje Ti mohu na Tvůj dopis řádně odpovědět, až budu zpět ve Frankfurtu. Jsem poslední, kdo by podceňoval zásluhy studentského hnutí: přerušilo hladký přechod k totálně spravovanému světu. Ale je smíšeno s dávkou šílenství, v němž teleologicky přebývá totalitární prvek, a to vůbec ne jen jako zpětný účinek (ačkoli je i tím). A nejsem masochista, ne pokud jde o teorii. Kromě toho je německá situace skutečně jiná. – Mimochodem, nedávno jsem při zkoušce dostal další dávku slzného plynu; to je velmi zatěžující vzhledem k mé vážné konjunktivitidě.

Pokud jde o Institut dnes, jistě neuplatňoval větší politickou zdrženlivost než v New Yorku. Zjevně nemáš představu o množství nenávisti, která je namířena proti Friedeburgovi, Habermasovi a mně. Četba FAZ [Frankfurter Allgemeine Zeitung] by Ti mohla dát určitou představu. Co se týče zjednodušování, zastávám zcela jiný názor – stejně jako tehdy vůči Brechtovi – ale dnes se k tomu nemohu vyjádřit.

Herberte, opravdu nemohu přijet do Curychu nebo Pontresiny. Jak jsem naznačil ve svém posledním dopise, musíš skutečně počítat s těžce poškozeným Teddiem, jak Ti Max potvrdí. Do poloviny srpna budeš mít už za sebou vydatnou rekonvalescenci, a já se z toho těším; ale já svou ještě mít nebudu. Myslím však, že tento spíše racionalizovaný egoismus je legitimní, a naštěstí je Tvá věta o totožnosti vzdálenosti mezi Pontresinou a Zermattem reverzibilní. A tady má člověk, jak dobře víš, nekonečně víc klidu a míru než v Engadinu. Koneckonců, přišli jsme Ti sem naproti. Připadá Ti to tu od té doby tak hrozné? A jistě musíš souhlasit, že není pochyb o tom, že si potřebujeme promluvit? – Myslím, že jsem Ti už řekl, že budu v Benátkách od 5. do 9. září (Hotel Regina); a zde do 27. srpna.

Nejsrdečnější pozdravy, také od Gretel a Inge. Tvůj Teddie

Mám Ti toho hodně co říct o Danny-le-rouge: jen groteskně komické věci. To musely být opravdu rozkošné pouliční bitvy s jeho účastí. A ve Frankfurtu stále platí za jednoho z těch humánnějších. Quel monde!

Opsáno z ručně psaného konceptu S přátelskými pozdravy (Hertha Georg, sekretářka)

Frankfurtská polévka aneb jak si univerzitní marxisté uvařili Západ - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

Když na počátku devadesátých let dozníval jásot nad pádem železné opony a rozpadem Sovětského svazu v roce 1991, málokdo si všiml nenápadných náznaků toho, co mělo přijít. Ve chvíli domnělého triumfu liberální demokracie, který Francis Fukuyama oslavoval ve své eseji "Konec dějin a poslední člověk", už dávno pod povrchem Západu rostl silný myšlenkový proud, který ve skutečnosti klíčil již desítky let předtím v zákoutích univerzit v New Yorku, Bostonu, Chicagu, Paříži či Frankfurtu. Jeho nositelé – Max Horkheimer, Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse a další intelektuálové z Frankfurtské školy – prchali ve 30. a 40. letech před nacismem do Spojených států, kde jejich "kritická teorie" zapustila kořeny v liberálním akademickém prostředí.