Rusové znovu přicházejí

Než přišli Rusové, dokázal jsem stát na jedné noze, natáhnout si ponožku, obout botu a zavázat si ji. Teď už to zaprvé nepotřebuju a zadruhé nemusím. Tehdy jsem si ještě myslel, že socialismus se možná dá upravit k slušnému obývání.

„Pražské jaro“ – náš pokus o reformu socialismu z roku 1968 – mělo veliký význam. V několika bouřlivých měsících se v lidech probudilo něco, co si ještě pamatovali z předválečné demokratické republiky. V období svobody slova stačily starší generace vyřknout myšlenky a pravdy i zformulovat zkušenosti, o nichž by mladší generace už nebyla slyšela. Na stránkách novin i na ulicích ožil duch masarykovské diskuse.

Rusové, když potom přišli, aby zadusili „Pražské jaro“, zadusili tím i další důvěru v socialismus. Dalších dvacet let pak byl stát v rukou nedostižné bandy a zvolat k lidem nebylo skrze cenzuru zase čím. Hybnější mysli se proto u iluze socialismu s lidskou tváří už nezdržovaly. Šly dál a uvažovaly místo toho o obnově liberální demokracie, která ekonomicky znamenala obnovu kapitalismu.

Jisté je, že pro poučení okolního světa byla důležitější porážka „Pražského jara“, zatímco jeho přežití a pomalá degenerace nebo dlouhý těžký postup k úplné demokracii by jen prodlužovaly evropské iluze o socialismu.

Převrat v listopadu 1989 pak na pozadí přelévající se vlny sil v Evropě a s nástrojem pohrůžky v podobě plných náměstí udělala připravená skupina lidí, a udělala ho autokraticky, s aristokratickým myšlením. A já jsem si později začal myslet, že by bývalo odpovědnější, kdyby toto konsorcium lidí, jednajících mezi sebou demokraticky, lidí, jež Charta 77 vycvičila v toleranci, rozpracovalo některé otázky do vyššího stádia a předalo je nezkušeným poslancům v hotovější formě. A vím, že mnozí teď se mnou těžce nesouhlasíte.

Nesouhlasíte se mnou, protože to by nebyla demokracie! Jenže já jsem pozorováním našeho porevolučního vývoje dospěl k názoru, že demokracie je těžký předsudek. Je to až náboženství, v němž na trůnu je člověk. Člověk? Ne, na trůně jsou bruttoregistrované tuny obyvatelstva, zbožňujícího bezbožně sebe sama. A tato masa, která už nepamatuje naše tehdejší hrůzy, starosti, motivy a zkušenosti, táhne dál bez poučení z lekce komunismu i z kritiky kapitalismu, který vedl k socialismu.

Přišli lidé nezkušení komunismem, aby s využitím demokracie založili nové ostré sociální rozpory? Copak je možno zavádět demokracii tam, kde není dost demokratů? V dnešní liberální demokracii se právě nedemokraté silně ujímají své svobody: zmocňují se slova, funkcí i veřejného mínění.

Tak jako při budování socialismu, i teď se víc prosazují lidé horší a dávají liberální demokracii svou povahu. Systém se díky nim stává odpudivým, zločinným a nakonec i všeobecně prodělečným.

Než Rusové odešli, věděla většina z nás, že socialismus je zločinem založeným kdysi na dobrovolném společenském omylu, jehož lidé zvláštního druhu využili k převzetí moci a vyhlášení trvale výjimečného stavu. Co nám to dnes připomíná?

A proč v liberální demokracii musíme zdravý úsudek, tradiční vkus, dobrou křesťanskou výchovu a dobré české zvyky korigovat a autocenzurovat? Proč není možné bez nenávistných kampaní namířených proti nám zůstat pevně na svém postoji, zvyku a způsobu? Proč máme ustupovat vnucovanému? A to vnucovanému dneska hlavně lstí a překrucováním definic všeho? Přitom právě ta předposlední - totalitní - kapitola našich dějin je plná neštěstí, jež na lidi padlo proto, že ztratili svobodu nechtít.

Demokracie je tedy nerealizovatelná utopie v prostředí, které neobsahuje demokraty, přičemž demokratem není ten, kdo svobodě či životu jiného nevinného úmyslně škodí. Slovo demokracie se stává výmluvou lenochů, jimž se nechce do bádavého řešení nějaké otázky, jindy ho povrchní úředníci užívají za štít proti kritickým hlasům, k čemuž si dopomáhají státní propagandou jako kdysi.

Je s podivem, že zatímco se na Rusy, bez debat proviněné invazemi, hází vina i za svobodný názor každého Čecha, který v čemkoli s vládou nesouhlasí, beze studu se vedle toho kopírují jejich sovětské praktiky cenzury, státního digitálního šmírování a agresivní propagandy. V tomto ohledu vznáším ze své výhodné pozice obvinění: Chováte se jako oni, jste tedy oni! A vás ostatní jen varuju: Rusové znovu přicházejí.

(A toto za mě na základě mých vlastních komentářů z let 1991 – 1995 napsala moje dcera Cilka.)