S ředitelem Ludvíkem by mělo být odvoláno celé vedení administrativy nemocnice

Ty poslední měsíce mi stále častěji opakoval – já ti nemůžu říkat, co se v práci děje, protože bych tě tím ohrozil. A taky měl odposlouchávaný telefon, což jsem zjistila díky jisté technické závadě. Nespala jsem z toho pak tři dny. Byla to absolutní schizofrenie.

Šéfoval totiž oddělení, jež uzavíralo smlouvy a řešilo platby zdravotních pojišťoven. Ze strany vedení nemocnice na něj bylo čím dál tím víc tlačeno, aby ze jmenovaných institucí vyrazil nad rámec plateb pokud možno co nejvyšší částky. Zůstával samozřejmě pěšákem těch nahoře, většinou se k němu chovali jako k lokajovi.

Hodně se to zlomilo poté, co se vrátil z léčebny zpátky do práce. Užil si opravdu svoje. Pan ředitel a nejen on, uměl „ jeho slabosti“ využít, protože konečně na něj „něco měl“ a tím pádem mohl aplikovat i patřičné postupy. Ludvík se totiž do kamer usmíval a mluvil sofistikovaně, ale nepřála bych nikomu zažít jeho slovník i vystupování mimo obrazovku. Náměstek Budinský, ředitelova pravá ruka, kdysi vojenský doktor, se ve FN v Motole raději moc nevyskytoval. O jejich společných kšeftech si však cvrlikali i vrabci na střeše. To ale rozebírat nehodlám. Protože když se člověk začne zaobírat špínou, začne se cítit taky špinavý.

Stokrát jsem přítele prosila, aby z nemocnice odešel, dokonce i nějaký terapeut mu radil, aby v tom korupčním, nepodporujícím a intrikářském prostředí nepracoval, ale on si to nedal vymluvit. Navíc, když jsem to řekla před „Zamilovanou“, viz kniha Život s gamblerem, dostala hysterický záchvat ve stylu - on nesmí odejít. Můj hlas zněl zřejmě slabě, a proto přítel, který rozhodně měl páteř a svědomí, musel fungovat mezi existencemi, jimž by za jiných okolností nejspíše naplival do tváře. Na rozdíl od nich totiž ke svému zaměstnání přistupoval zodpovědně. Vždycky mi opakoval, že může alespoň některým pacientům vyhádat léčbu, kterou by třeba jinak nedostali. A nikdy nezapomenu, jak mi jednou dojatě vyprávěl, že mu volal jeden tatínek a s pláčem mu děkoval za to, že díky němu jeho dítě dostane kochleární implantát, vstupenku do světa slyšících.

Bohužel v Motole se ta korupčně-úplatková chobotnice rozrůstala i na další osoby patřící do okruhu favoritů pana ředitele a zmíněného náměstka.

Ludvíkovu sekretariátu doteď šéfuje jeho spolužačka z vysoké, jíž se všichni v zásadě bojí. Tak zlou, zákeřnou, falešnou a mstivou ženskou jsem od té doby asi nepotkala. Ale samozřejmě klasicky donášela řediteli na všechny, proto se jí mnozí snažili podlézat. Často jsem si kladla otázku, proč si tam něco natolik odpudivého a zároveň profesně podprůměrného ředitel drží. Později mi došlo, že ona jen zrcadlí jeho samotného.

Pochopitelně, pokud pracujete v organizaci, kde se v administrativních funkcích nachází podobný „materiál“, i běžní zaměstnanci obvykle nestojí pracovně a lidsky za nic. Snášela jsem to těch pět let jen díky tomu, že jsme si tam s Evou Jurinovou vytvořily jakýsi ostrůvek a v něm jsme se snažily přežít.

Bohužel také Evu má ředitel a jeho okolí na svědomí. Za to, že dlouhá léta zvedala telefony novinářům i v sobotu o půlnoci, odcházela potupená během nesmyslného mediálního skandálu. Určitě se to neblaze odrazilo na jejím zdraví. Ve skutečnosti si přitom pouze pan ředitel vyhlédl jistou ordinérní blondýnu… A to, co jsme s Evou chtěly na tiskovém změnit, za co jsme prosily v ředitelně a nešlo to, najednou za blondýnky šlo.

Ti, kdož dlouhá léta nemocnici řídili včetně jejich slouhů, rádi ubližovali a ublížili mnohým, jež ta práce přitom bavila. Na mého zesnulého přítele si ukazovali posměšně prstem, ale sami páchali mnohem horší věci a stále se jim to trpělo až doposud. Past sklapla. Přesto počítám s tím, že ze všeho vyváznou bez trestu. Snad ale občanům této země dojde, kdo ve skutečnosti stál v čele největší nemocnice u nás. Celou dobu jsem věděla, že ti, jež mého partnera v zaměstnání obklopovali, byli tisíckrát horší než on a dopouštěli se mnohem horších věcí, než byla jeho závislost na hazardu. Tou totiž ubližoval hlavně sám sobě. Celých osm let jsem proto čekala na spravedlnost. A pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem se dočkala.

A tak, když jsem dnes večer kráčela prázdnou ulicí domů, podívala jsem se do tmavého nebe, a polohlasně řekla: „Evi a Ráďo, konečně se ukázala pravda.“

Bohužel se toho ani jeden nedožil.

Navazující článek: Křesťan a jeho motolská mafie - Blogosvět.cz