SEBER PRACHY A ZMIZ !

Znáte film "Seber prachy a zmiz!" ?

Hlavní postava v režii i titulní roli Woodyho Allena při tomto svém snažení příliš šikovná nebyla. (Možná že se ještě do amerických voleb dozvíme, jak šikovný byl i samotný Woody, ve svých rolích životních... Ale to je na samostatný příběh. Dost možná i s hororovými prvky. Raději to nyní ponechme stranou...)

Pokud jde o jeho truchlivého hrdinu, ten kdyby žil pár let u nás a pracoval někde na nějakém "fajnovém fleku" ve státní správě, možná by se pak vrátil domů jako těžký frajer.

Kdo umí, ten umí...

No však víte, jak si takový Radovan Krejčíř ty ostřílené ostré hochy v té jihoafrické base "povodil". Jen chlupy z nich lítaly...

Myslím: co se týče chmatáckého, mafiánského umění, pochopitelně. Ne jako že by Krejčíř pracoval ve státní správě... To teda né!

Tedy, určitě ne přímo... že jo...

Ono, když to vezmeme tak nějak z nadhledu (jak říkával s oblibou Frank Underwood v seriálu "Dům z karet": „Let's take a bigger picture“). Radek až zas tak daleko k té státní správě neměl nikdy. Protože je to zločinec vzdělaný, jazykově vybavený, mohl by o sobě (jistě s patřičnou hrdostí) prohlásit i v angličtině (v ní, výjimečně, výstižněji): „I've never been outside...“)

Takovýto jedinec se musí umět zorientovat všude, vyžadovat určitou disciplínu, subordinaci, poslušnost, konspiraci... Třeba něco jako šifrovaný telefon je u něj naprostou samozřejmostí.

Ostatně, šifrovaný telefon už dnes prý používá kdejaké malé dítě na hraní... (Aspoň to tvrdil jeden ministr...)

Češi jsou obecně ve zdokonalování pracovních metod mistři. Úředníci, ať už volení či nevolení, co většinou nemají nic moc co na práci, mají hodně času na různé kreativní činnosti. A tak tu úředničinu zdokonalili na metodu:

"Seber prachy a klidně zůstaň..."

No kam by oficiál spěchal, ne? Když je zrovna u zdroje. „To by byl blbej, hele...“

Jsou lidé, kteří společnost pouze „ničí“ ale pak jsou jiní, co ji dokonce „úředničí“. Jedno slovo je delší než druhé, což jazykově vyjadřuje něco jako formu "stupňování" míry fatální devastace...

Blb s automatem

Mně se líbí ten vtip o tom troubovi, co stál u automatu na kafe a když do sebe vléval už asi třicátý kelímek a viditelně se už po té koňské dávce kofeinu třásl jako osika, kdosi z dlouhého, netrpělivého zástupu za ním se ho otázal, jestli už nemá dost.

Ten od kofeinu už pomalu hnědnoucí hňup se k němu otočil, klepnul si na čelo a vychroptěl:

„Blázníte? Teď, když zrovna vyhrávám?"

Jistě. Buran u automatu netušil, že není výherní. Kdyby byl nebyl takový deb... (buďme slušní) takový „dezorientovaný“, neupil by se k smrti, ale stal se úředníkem na nějakém lukrativním postu a vydělal si třebas i miliony bez jediné investované mince...

Vždyť s veřejnými penězi se dá tak úžasně kouzlit!

Podle ekonoma Lukáše Kovandy se účet státu za povodně odhaduje na nějakých osm miliard, ale náš "rozpočtově zodpovědný" ministr tam lupne rovnou čtyřicet. Pětkrát víc. Nač se s tím párat? Jestli má být deficit tři sta šedesát nebo čtyři sta miliard... No řekněte, kdo si toho dneska ještě všimne?

Jak jsme tak hezky rozkradli rozprodali ty naše podniky, jen na dividendách z této země odteče nějakých, bratru, dvě stě miliard a na dalších těch fíglech s pronájmy budov a využívání obslužných firem se zahraničními vlastníky (nájem pětkrát předražený než je místně obvyklé, rohlík od cateringové firmy z Německa za dvacku...) odtečou další stovky miliard...

Jistě. Kdyby si něco podobného dovolil český podnikatel, už by cítil mokrý a nasolený karabáč berňáku na svých zádech. Ovšem! Dohadovat se s někým německy nebo anglicky, to by bylo pro řadového úředníka velmi ošemetné... To by pro něj nemuselo dopadnout dobře... (I kdyby ty jazyky skvěle ovládal.)

Vždyť „vo co de, hele?“ zavolá mu někdo z magistrátu. „Přivřeš voko a je to! ... Chápeš?“ A pokud úředník hned nepochopí a má trochu štěstí na dobrou náladu toho na druhém konci linky, uslyší ještě třeba: „Podívej, Žižka měl levý voko vypíchlý a nakonec i vobě dvě... A jak je dneska slavnej...“

No co no... Nějakých pár desítek miliard... Naši lidi to přece snesou!

Jsme potomci martyrů, mučedníků jako Mistr Jan z Husince, co jej za pravdu na hranici upálili, či Jan z Nepomuku, jehož za tutéž pošetilost v koši utopili (říká historie) - či hlavu mu při výslechu roztříštili (říkají současní vědci) - tady si člověk osud fakt nevybere...

Jsme zocelení!

Od těch tanků v kabelkách neurotické ministryně války, od výhružek buranského řeporyjského brontosaura nebo od nadávek skrz naskrz zeleného pasáka erárních prasat... Jsme odolní a neochvějně snášíme rány osudu jako dubové špalky na sekání dřeva...

Úředník po roli mučedníka zjevně neprahne. Netouží být ani upálen, utopen ani utlučen... Ba ani nějaké vyhození z práce těsně před důchodem opravdu nepatří do jeho toužebných představ o konci kariéry. Nehledě k tomu, že má prchlivou manželku, která by ho při představě, že by na ten nový kožich na zimu pak třebas už nebylo, za jeho svéhlavý projev hrdinného odporu vůči jakési byrokratické mafii nejspíš beztak zamordovala...

S tou spravedlností je to holt svízel...

Vzpomínám si na jeden zážitek ze studentských let...

Na lyžařském svahu jsme poslušně stáli v dlouhé řadě na vlek. To bylo ještě v dobách, kdy byla tato čekací procedura mezi sjížděním poměrně krátkého svahu (podobajícího se spíše vyoranému bramborovému poli než sjezdovce) součástí národní kultury. Na druhou stranu, bylo to v dobách, kdy měl na lyžování peníze kdejaký současný bezdomovec a nebylo třeba si kvůli této kratochvíli brát extra hypotéku.

Všichni se v té frontě poslušně posouvali, když najednou se odkudsi objevili dva mladí, docela slušně vypracovaní chasníci a dost neomaleně se nacpali až k nástupišti vleku. Kdosi něco nesouhlasně špitnul, ale tehdy jste nevěděli, s kým máte tu čest. To nebylo jen tak. Hoši mohli být z nějakého toho sekretariátu... Ojojoj...

Když se ale drzost mladíků opakovala neustále dokola, ve frontě nespokojenost zhoustla a jeden drobný starší pán se naštval, vycvakl lyže a šel to těm hochům vysvětlit.

S mým kamarádem Mirkem (ještě o něm bude řeč) jsme tehdy z dálky neslyšeli, co mezi nimi verbálně proběhlo, jen jsme si všimli, že ten starší pán po nějakém výpadu jednoho z těch mladíků zavrávoral a upadl do sněhu.

Dav šťavnatě zanadával a rozhořčení lyžníci se otáčeli jeden na druhého a štěbetali jako husy u rybníka. Ale ke sjednání spravedlnosti se jaksi nikdo příliš neměl. Jistě, hledal se ten správný frajer, co to za ty ostatní vyřeší.

Jestli jsem do té doby netušil, jak v antických hrách fungoval ten „deus ex machina,“ aneb osoba, která se zjeví uprostřed děje, náhle a nečekaně a právě tam, kde je třeba vyřešit problém, tehdy jsem to pochopil.

Pohledy snad všech pohoršenců ve frontě prostě nemohly nespočinout na jedinci, který dobře o hlavu přečuhoval všechny ostatní. Stál skoro až na samém konci fronty. Byl to mohutný, asi čtyřicetiletý hromotluk s dobráckým obličejem. Jeho postava slibovala velké naděje, ale ten jeho pohled plaché laně nás naopak všechny „děsil“.

Všimněte si, jak jsou ty životní situace relativní.

Při setkání s takovým obrem někde o samotě, v noci, uprostřed parku, by měl člověk určitě docela opačné pocity. Tedy toužil by, aby byl ten jedinec menší a tvářil se ještě mnohem mírumilovněji. Tady ovšem všichni spoléhali na to, že ve svých řadách (vlastně v řadě) našli zuřivého mstitele. Nemilosrdného, nelítostného psychopata...

Hromotluk si, na oplátku, zase nemohl nepovšimnout, jak na něj všichni upřeně civí. Zpočátku zkoušel lehce pokrčit kolena, zasunout se do zákrytu... Ale marně... Karavan za mopedem neukryješ...

A protože to byl skutečný dobrák, nejprve dal oči v sloup, pak si viditelně hluboce povzdechl (jako by si říkal: "Už zase já"), vycvakl lyže, zapíchl hůlky a pomalým, rozvážným krokem kráčel směrem k té nástupní stanici vleku.

Když ho frajírci zpozorovali, nejprve hrdinně nadmuli hrudníky, pozvedli ramena a čekali na něj. Jak se tak k nim ta hora Říp přibližovala, hrudníky jim zase evidentně splaskávaly a ramena poklesala...

Nalevo od fronty byl takový krátký, asi dvoumetrový sešup do hlubokého sněhu pokrývajícího husté mlází. Což má, jak brzy pochopíte, pro další vyprávění svůj význam.

Hrdina beze slova přikráčel k prvnímu z nich. Zda-li něco promluvil, nevíme, ale zvednuté brady toho drzého mladíka, kterak proti němu rozpřahuje ruce, jsme si všimli. Pak jsme už jen pozorovali, jak hromotluk svýma obrovskýma rukama uchopil ty šermující pěstičky mladíka, sklopil je jako takovou tu křidélkovou vývrtku na víno, chňapnul frajírka v bocích a nadzvedl do vzduchu. Tak, jak byl, i s lyžemi. Načež jej hodil jako balík slámy z toho náspu tak, že se frajer zabořil hlavou do sněhu. Když se následně otáčel na toho druhého cápka, viděl z něj už jen paty lyžáků, jak kvapně mizí v křoví podél vleku...

Následně se hrdina znova v klidu otočil a za skandovaného potlesku, jásotu a nadšení davu... opět důstojně, rozvážně a skromně... odkráčel zpět na své místo někam na konci řady.

Tím ovšem ještě příběh nekončí.

Korunu tomu všemu nasadil můj kamarád Mirek. Skvělý to glosátor ledajakých životních situací. Když se dav uklidnil, tak do toho téměř posvátného ticha, s prstem významně vztyčeným k nebi, slavnostně pravil:

„Jójo... Kdybych já byl tak velký... Taky bych byl spravedlivý!“