Slovo k 7. říjnu

Způsobit Židům co nejbolestivější utrpení. Byl to den koncentrovaného zla, megazločin z nenávisti. Že přitom byli jejich oběťmi i cizinci, kteří v té době v regionu pobývali, je pouze důkazem bezmezné bestiality krvelačných útočníků. Byla to také varovná ilustrace toho, co může Evropany čekat, pokud jejich elity nezatáhnou za záchrannou brzdu ve věci přílivu muslimských migrantů. Pokud už není pozdě.

Vpád zabijáků přes pozemního hranici byl provázen paralelní raketovou agresí. O den později, 8. října 2023, se ke gazskému Hamásu připojilo v Libanonu teroristické hnutí Hizbaláh a od té doby útočí zejména na sever Izraele raketami, drony a jinými střelami. Stranou nezůstaly ani proíránské milice v Sýrii a Iráku, jakož i jemenští Húthiové. Dvakrát provedl masivní raketový a dronový útok Írán, který stojí v čele této teroristické internacionály.

Je jistě možné se ptát, jak vůbec mohlo dojít k něčemu tak hrůzostrašnému, čeho jsme byli svědky loni sedmého října. Jak mohl Izrael, jeho armáda a tajné služby, něco takového dopustit? Jak je možné, že i po roce od gangsterského únosu zůstává v Pásmu Gazy, v nelidských podmínkách, stovka rukojmí, stovka nevinných lidí? Tyto a podobné otázky jsou jistě legitimní, ale primárně patří do vnitroizraelského politického a společenského diskursu.

Mě jako člověka, který to vše sleduje ze závětří střední Evropy, zajímá něco jiného. S přibývajícím časem a údivem se znechucením zjišťuji, že příčina současné války – agrese Hamásu, Hizballáhu, Íránu a jeho spojenců – ustupuje do pozadí a z napadeného je víc a víc vykreslován jako agresor. V médiích muslimských zemí otevřeně, a to i v těch, které mají s Izraelem uzavřenou mírovou smlouvu a samy mají s islamistickým terorem ty nejhorší zkušenosti (Egypt), a ve velké části západního světa více či méně skrytě. Nemluvě o hanebném polovičatém postoji šéfa OSN Guterrese, který přiměl izraelského ministra zahraničí Katze, aby ho prohlásil za nežádoucí osobu a zakázal mu vstup do jeho země. Takto by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Izrael vede válku – v Pásmu Gazy a Libanonu; podniká vynucené obranné operace v Sýrii a Jemenu a v současné době připravuje (psáno 6. 10. po 21. hodině SELČ) vojenskou odpověď na drzou provokaci íránského režimu z 1. října (útok 181 balistickými raketami). Izraelská válka proti terorismu i jednotlivé operace s ní související jsou obranné, tedy legitimní a zaslouží si naši plnu podporu. Vážím si toho, že žiji v zemi, jejíž vláda bránícímu se Izraeli tuto podporu vyjadřuje, třebaže je v celosvětovém měřítku – poměřováno například hlasováním ve Valné shromáždění OSN – v menšině. Je to ale menšina, na kterou mohu být hrdý.

Co popřát Izraeli a jeho lidu rok po 7. říjnu? Armádě a tajným službám úspěchy na frontě v boji s teroristickými zločinci a co nejméně padlých vojáků. Rukojmím, aby co nejdříve skončilo jejich peklo na zemi (přesněji v podzemí v tunelech zločinců). Jejich blízkým, případně pozůstalým, hodně síly, aby šílenou situaci, do které je dostala nikoli vlastní vláda, ale nejodpornější zločinci naší doby. Pro Izrael neexistuje jiná varianta než vítězství - nad Hamásem, Hizballáhem, húthijskými teroristickými piráty, nad Íránem. Čím dříve to svět pochopí, tím lépe. Kdysi se říkalo, že u bran Madridu se bojuje také za Prahu. Bylo to ve 30. letech minulého století v době španělské občanské války. Dnes platí, že na Blízkém východě bojuje Izrael také za západní civilizaci. Že to ta civilizace ve své zaslepenosti nevidí, je důkaz její pošetilosti.