Slovo ke katolické mši v klášterním šenku
Duchovní obzory
Jako nekatolický křesťan, který učení i praxi jednotlivých denominací soukromě poměřuje učením Bible, jsem zprvu váhal, jestli se mám ke „kauze Vácha“ vůbec vyjadřovat v samostatném textu.
Nicméně s přibývajícím časem se ze mše sloužené knězem Markem O. Váchou v hospodě patřící ke komplexu pražského Břevnovského kláštera stala věc veřejná a není tedy důvod, abych v mediální debatě stál stranou.
Hned v úvodu musím zdůraznit, že záležitost kněze Marka O. Váchy považují primárně za vnitřní záležitost jedné z křesťanských denominací, byť v ČR nejpočetnější (a ano, i celosvětově). Nicméně pohledu nezúčastněného člověka neuniknou nesrovnalosti, které jsem sám pro sebe rozdělil na jednu malou a dvě zásadní.
Začnu nesrovnalostí malou. Jestliže se P. Vácha provinil tím, že „výrazně nerespektoval liturgické předpisy pro slavení eucharistie stanovené“, přičemž „s takovouto praxí není možné souhlasit ani ji doporučovat jako následováníhodnou“ (jak je uvedeno v oficiálním stanovisku liturgické komise České biskupské konference) a na základě toho byl zbaven funkce vikáře pražské akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora, pak se musím ptát, jaký má tento postih smysl, když „provinilec“ zůstává knězem ve své farnosti na jihu Moravy. Řečeno „občansky“ je to podobné, jako kdyby se někdo dopustil z hlediska pravidel silničního provozu závažného provinění a byl potrestán tím, že sice nesmí řídit elektromobily, ale automobily se spalovacím motorem ano. Jinými slovy velkou logiku v trestu pro P. Váchu neshledávám. Neobává se vedení Římskokatolické církve v ČR, že by se P. Vácha mohl v budoucnu dopustit něčeho podobného, třebaže ne v Praze, ale na Moravě?
Zdravý rozum napovídá, že buď měl být zbaven obou postů, v Praze i Lechovicích, nebo žádného (viz příklad s auty), aby to dávalo smysl či „smysl“. Za mě čistě soukromě: „B“ je správně. Takto postižen být neměl, věc měla být řešena dialogem v duchu křesťanské lásky, nikoli „mocensky“.
Nesrovnalosti zásadní
Liturgická komise České biskupské konference ve svém vyjádření k akci Hospodin v hospodě*/ uvedla (dle závazné instrukce Redemptionis sacramentum): „V žádném případě ať se nespojuje slavení mše svaté s kontextem obyčejné večeře, ani s podobným způsobem stolování. Mimo případů naléhavé nutnosti ať se mše svatá neslouží na kuchyňském stole, v jídelně nebo na místě používaném ke stolování, ani v sále, kde by bylo přichystáno jídlo, ani ti, kteří se účastní mše, ať nesedají k jídlu v průběhu samotné mše svaté. Jestliže je z vážného důvodu třeba sloužit mši svatou na stejném místě, kde se pak bude stolovat, ať se vloží jasný časový odstup mezi závěr mše svaté a začátek jídla a ať není věřícím podáváno obyčejné jídlo během mše svaté.“ Na jiném místě svého vyjádření komise uvádí (dle stejné instrukce): „Mše svatá ať se slaví na posvátném místě, leč by ve výjimečném případě si nutnost žádala něco jiného. V tom případě se musí konat na čestném místě.“
*/ Osobně považuji označení Hospodin v hospodě za poněkud prvoplánově účelové, svým způsobem jako „clickbaitové“ lákadlo, ale to je jen můj privátní pohled.
Porovnáme-li výše uvedené s okolnostmi, které provázely ustavení toho, co některé církve nazývají Večeří Páně (jiné eucharistie, mše svatá, lámání chleba, svátost oltářní, svaté přijímání atp.), pak nemůžeme přehlédnout jistý rozpor. Posuďme společně.
Místo
V Matoušově evangeliu čteme (26. kapitola): „Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: »Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?« On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: »Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka.« Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.“
Totéž píše i evangelista Marek (14. kapitola). S upřesněním, že večeře se bude konat „ve velké horní místnosti, zařízené a připravené“; tedy v soukromém domě. A konečně evangelista Lukáš (22. kapitola) konkretizuje, že těmi dvěma učedníky pověřenými daným úkolem byli Petr a Jakub.
Závěr: Nejednalo se o posvátné místo (v té době takovým byl Chrám, případně některá z nemnoha synagog), nýbrž o soukromý prostor, který sloužil jako „jídelna“ pro velikonoční večeři (šlo samozřejmě o svátek Pesach, což je připomínka vysvobození lidu Izraele z egyptského otroctví).
Pod obojí způsobou
Během pesachové večeře, kdy Ježíš s učedníky jedl „v jídelně“ beránka, byla samotným Ježíšem ustavena nová slavnost na památku Jeho spásné oběti. Matoušovo evangelium (26. kapitola) k tomu uvádí: „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: »Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.« Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: »Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.«“ Podobně i evangelista Marek (14. kapitola): „Když jedli, vzal chléb, požehnal. lámal a dával jim se slovy: »Vezměte, toto jest mé tělo.« Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: »Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.«“
Evangelista Lukáš (22. kapitola) uvádí totéž, byť v opačném pořadí: „Vzal kalich, vzdal díky a řekl: »Vezměte a podávejte mezi sebou… « Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: »Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.« A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: »Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.«“
Z celého tohoto příběhu zapsaného v evangeliích vyplývá dvojí. Památku Večeře Páně lze slavit nejen ve svatostánku, ale i na jiném místě; jde o její obsah, nikoli o prostor. Mnohdy jsme vysluhování v jiném prostoru svědky. Katolická mše svatá bývá sloužena, zejména během návštěv papeže mimo Vatikán, například na stadionech. Proč by tedy nemohla být sloužena v klášterní hospodě? Zde se P. Vácha dle mého soudu biblickému pojetí nikterak nezpronevěřil, myšleno volbou místa.
Na druhou stranu, pakliže sám Ježíš učí, že na památku Jeho oběti máme přijímat jak chléb, tak víno (tedy pod obojí způsobou), nelze než konstatovat, že tomuto Ježíšovu pokynu se P. Vácha zpronevěřil, neb přítomným v rámci eucharistie podával – po katolickém způsobu – toliko hostii (nahrazující chléb). To ale katolickým hodnostářům nevadilo a vadit nemohlo, protože stejně zdeformovaná podoba slavení památky Večeře Páně je praktikována v celé Římskokatolické církvi. Pikantní je, že při každé katolické mši slyšíme celebranta opakovat Ježíšova slova: „Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve…“ Vzápětí se ale zájmeno „všichni“ změní na „nikdo“ – s výjimkou přítomných duchovních. Celý život se divím katolickým věřícím, zejména těm, kteří alespoň trochu znají Nový zákon, že jim tento odklon od Ježíšova učení nevadí.
Problémem tedy podle mého soudu není klášterní šenk, ale způsob vysluhování památky Večeře Páně v rozporu s Ježíšovým pokynem, tedy pro věřící pod jednou způsobou.