StarDance

Tuto sobotu jsem se díval na ČT na StarDance. Nestydím se za to. Občas se do podobné situace může dostat každý. Jsou chvíle, kdy prostě nemáte na výběr.

Jak jsem pochopil, tento večer byl specifický tím, že se nejen tančilo, ale tato vysoce sledovaná společenská událost byla spojena s vybíráním prostředků pro vozíčkáře. Výsledek celé akce byl nad očekávání dobrý. Zatímco minulý rok se vybralo něco kolem 20 milionů korun, letošní výsledek charity byl více než dvojnásobný. Spojení taneční zábavy za účasti známých osobností a sbírky na podporu lidí, kteří se mnohdy ne vlastní vinou dostali do obtížné životní situace, se ukazuje jako velmi účinné.

Charitativní činnost byla vždy chápána jako něco bohulibého. První křesťané pořádali "agapy", při nichž se bohatší dělili s chudšími o jídlo a šatstvo. Byl to projev nezištné lásky vůči bližnímu. Slovo "agape" ve starořečtině znamená "nezištná láska" nebo "nejvyšší forma lásky" a v latině se pro tento koncept začalo používat označení "charita". Charita však zdaleka není jen křesťanský fenomén. Podobné projevy nesobeckého zájmu o druhé, i když pod jinými názvy, existují i v jiných kulturách, například v hinduismu, islámu či judaismu.

Dá se říci, že v každé civilizaci hodné tohoto označení existovala potřeba podělit se s těmi, kterým osud nepřál. Pro současného člověka, který bere jako samozřejmost sociální a zdravotní zabezpečení, je naprosto nepředstavitelná situace, kdy by si sám nemohl zajistit základní životní potřeby a byl odkázán na dobrovolnou pomoc druhých.

Se slovem charita úzce souvisí slovo almužna – milodar, tedy věnování peněžního nebo věcného daru bez očekávání protislužby. Pravdou však je, že se slovem "charita" jsme se v době před rokem 1989 příliš nesetkávali. Jeho význam jsme znali z literatury, filmu a historie, ale na konkrétní aktivity tohoto druhu si nevzpomínám.

Minulý režim chápal charitu jako projev selhání státu, a proto ji nijak nepodporoval – bylo by to jako přiznat, že stát se nedokáže postarat o své potřebné, a proto se dožaduje pomoci jinou cestou. Výjimkou byl snad Červený kříž, ale taková míra propagace charitativní činnosti, jaké jsme svědky dnes, například u StarDance, byla tehdy nepředstavitelná.

Kromě jednoznačně pozitivního smyslu milosrdenství na mě však působí rušivě některé projevy spojené s tímto druhem charity. Pokud se někdo rozhodne nezištně věnovat vlastní prostředky, musí nutně postupovat selektivně – někomu pomůže, ale jinému ne. A potřebných je mnoho, nejen u nás, ale i ve světě, v zemích, kterým se prosperita na hony vyhnula. Dalším aspektem, který mě trochu znejisťuje, je otázka nezištnosti. V ryzí podobě je milodar takový dar, u něhož se nepožaduje žádná forma protislužby. Pokud ale svůj dar poskytnu před kamerami, které můj čin zprostředkují milionům diváků, otázka nezištnosti se stává složitější. Když zástupce bohaté firmy věnuje nepatrný zlomek svého zisku na charitu, není to totéž, jako když se sv. Martin rozdělil o plášť s chudákem. Ale účel světí prostředky – darovanému koni na zuby nehleď.

Ať chci, nebo ne, pořád ve mně v tomto ohledu zůstávají stopy reálného socialismu. Naprosto souhlasím s tím, že potřebným se musí pomáhat, ale je mi bližší forma pomoci zajišťovaná systémově. Proto platím daně a odvádím část výdělku na sociální a zdravotní pojištění. V tomto jsem spíš socialista než křesťan nebo hinduista.

Každopádně jsem vděčen za jakoukoliv pomoc, která dokáže zlepšit život těm, kdo to potřebují. Ze sledování StarDance si tak odnáším malinko smíšený pocit, a proto se asi zase vrátím k něčemu pokleslému na Netflixu, kde mám vždy očekávání nastavená velmi nízko, abych předešel zklamání.