Výročí 18. listopadu

Když mluvíme o slavení výročí, rád bych zmínil událost, která předznamenala vývoj kultury ve 20. a 21. století.

Dne 18. listopadu 1928 měla v New Yorku premiéru animovaná tvorba, která změnila svět. „Steamboat Willie“ s Mickey Mousem, vytvořený Waltem Disneym, položil základy animovaného filmu a zásadně ovlivnil celý filmový průmysl. Mickey Mouse se stal ikonickým symbolem nejen Disneyho impéria, ale i celé moderní popkultury.

Film, původně zamýšlený jako krátký příběh pro děti, vyvolal masový ohlas. Úspěch Mickeyho vedl k vytvoření celého zábavního průmyslu, jehož vrcholem se staly Disneylandy – zábavní parky, které reprezentují nejen fantazii a radost, ale i hlubší společenské jevy.

Disneyland a Mickey Mouse se stali předmětem mnoha sociologických analýz. Francouzský sociolog Jean Baudrillard například použil Disneyland jako příklad tzv. disneyzace – procesu, který vytváří idealizovanou, zjednodušenou a od reality oddělenou simulaci světa.

Baudrillard tento proces popisuje ve čtyřech krocích:

Zjednodušení: Původní realita je transformována do srozumitelné a atraktivní podoby. Disneyland například prezentuje svět jako přátelský a usměvavý prostor, kde není místo pro konflikty nebo problémy.

Simulace: Vytváří se dokonale řízené prostředí, které kopíruje realitu, ale zároveň ji zcela kontroluje.

Znak jako realita: Postavy jako Mickey Mouse získávají významy, které přesahují jejich původní záměr, a stávají se samostatnou „realitou.“

Vznik hyperreality: Výsledkem je svět, který nenaplňuje skutečné potřeby, ale spíše touhy vytvořené reklamou a médii.

Disneyland se tak stává příkladem „simulakra,“ tedy obrazu nebo kopie, která nemá žádný vztah k původní realitě a žije vlastním životem.

Tyto myšlenky jsou podle mě cenné při pohledu na genezi oslav 17. listopadu.

17. listopad a simulace

Jsem pamětníkem 17. listopadu 1989. Prožíval jsem jej euforicky jako příslib naděje spojené s pádem komunistického režimu. Na tehdejší systém jsme hleděli jako na mocenskou hru, kterou ovládala odideologizovaná vrstva jednotlivců označujících se za komunisty pouze z pragmatických důvodů.

Dnes, s odstupem, se stále častěji objevují názory, že euforie a nadšení byly zneužity k transformaci režimu, při níž si „elity“ uchovaly své mocenské pozice. Symbolické „zhasnutí světel“ často připomíná nepřipravenost práva a společnosti na změny, které následovaly.

Impuls ke změnám přišel zvenčí. Domácí disidenti – od Václava Havla po Jana Patočku – nepochybně sehráli klíčovou roli, ale bez vnějšího tlaku by režim sám pravděpodobně nepadl.

Dnes se však na oslavy 17. listopadu dívám s určitými rozpaky. Stejně jako Disneyland a Mickey Mouse jsou symbolem hyperreality, i tento svátek se stává něčím jiným, než byl původně. Vytváří se obraz „zlých komunistů“ a „dobrých demokratů,“ což stále více odpovídá virtuální realitě než historické skutečnosti.

Mám pocit, že tento svátek je stále častěji využíván k legitimizaci a propagaci politických agend, které odvádějí pozornost od skutečných problémů – od korupce, přes inflaci až po mělkost veřejné debaty. Stejně jako disneyzace, i tyto oslavy postupně vytvářejí simulaci, která zakrývá realitu a nahrazuje ji emocionálně působivým příběhem.

Byl bych rád, kdyby Mickey Mouse zůstal jen veselou postavičkou z kreslených filmů, a 17. listopad dnem, kdy se připomínají skutečné hodnoty svobody, nikoli simulakra, která nás odvádějí od jejich podstaty.