Tři neortodoxní modely socialismu: jugoslávský samosprávný socialismus, severokorejské Čučche a libyjská Džamáhíríje

1. Jugoslávský samosprávný socialismus: Třetí cesta mezi Východem a Západem

Po roztržce s Moskvou v roce 1948 se Josip Broz Tito rozhodl vytvořit unikátní model socialismu, který se odklonil od sovětského centralistického plánování. Samosprávný socialismus v Jugoslávii kombinoval socialistické ideály s prvky decentralizace a samosprávy pracujících.

Klíčovými prvky byla dělnická samospráva (podniky nebyly řízeny státem, ale kolektivy pracujících, kteří se podíleli na rozhodování), ekonomická autonomie (kombinace státního a tržního plánování, která Jugoslávii odlišovala od rigidních sovětských ekonomik) a nezávislá zahraniční politika (Jugoslávie se stala lídrem Hnutí nezúčastněných zemí a prosazovala politiku „třetí cesty“ mezi USA a SSSR). Systém byl úspěšný v 50. a 60. letech, kdy Jugoslávie zažívala hospodářský růst a relativní svobodu. Postupně se však projevil problém fragmentace, neefektivního řízení a ekonomických krizí, což přispělo k rozpadu federace na počátku 90. let.

2. Čučche v Severní Koreji: Sebe-důvěra jako národní ideologie

Severní Korea se pod vedením Kim Ir-sena odklonila od tradičního marxismu-leninismu a vyvinula vlastní ideologii Čučche („absolutní soběstačnost“). Tento systém byl formálně vyhlášen v 50. letech a stal se hlavním ideologickým pilířem KLDR.

Klíčovými prvky byly autarkie a hospodářská soběstačnost (odmítání ekonomické závislosti na cizích mocnostech, snaha o maximální sebedůvěru), politická nezávislost (odklon od SSSR a Číny, důraz na národní svrchovanost) a vůdcovský kult (Kim Ir-sen se stal ústředním prvkem systému a byl prezentován jako „velký vůdce“, který zosobňuje ideály Čučche). Čučche mělo paradoxní důsledky – na jedné straně poskytlo KLDR ideologický rámec pro udržení politické stability, na druhé straně přispělo k ekonomické stagnaci a izolaci země, zejména po rozpadu sovětského bloku.

3. Libyjská Džamáhíríje: „Stát mas“ podle Muammara Kaddáfího

V roce 1977 vyhlásil plukovník Muammar Kaddáfí svou Velkou socialistickou lidovou libyjskou arabskou Džamáhíríji, čímž se odchýlil od klasických modelů socialismu a vytvořil systém, který měl kombinovat socialismus s přímou demokracií a panarabským nacionalismem.

Klíčovými prvky byly lidová samospráva (namísto tradičních vládních struktur měla moc přímo vykonávat lidová shromáždění a výbory), odmítnutí stranické politiky (Kaddáfí tvrdil, že politické strany jsou formou diktatury a že jedinou formou správy má být přímá demokracie) a směs socialismu a islámu (Džamáhíríje byla ideologicky inspirována jak marxismem, tak islámem, přičemž zdůrazňovala ekonomickou spravedlnost a kolektivní vlastnictví). V praxi však tento systém vedl k byrokratickému chaosu, korupci a autokratické vládě Kaddáfího, která se udržela až do občanské války v roce 2011.

Společné rysy a rozdíly

Společnými prvky tedy byly důraz na nezávislost (všechny tři systémy se vymezily vůči dominantním mocnostem - SSSR, USA, Západ obecně), alternativní socialismus (nejednalo se o sovětský model socialismu, ale o unikátní, místně specifické varianty), samospráva a autonomie (Každý model měl v různé míře prvky decentralizace - Jugoslávie dělnickou samosprávu, Libye – lidová shromáždění a KLDR – "sebe-důvěru" národa) a silný vůdce (Tito, Kim Ir-sen i Kaddáfí se prezentovali jako otcové národa, jejichž role byla nepostradatelná).

Klíčovými rozdíly naopak byly, že jugoslávský model byl nejvíce otevřený tržní ekonomice, zatímco KLDR se vydala cestou absolutní státní kontroly. Libyjská Džamáhíríje měla silnější náboženský rozměr než sekulární modely Jugoslávie a KLDR a že Čučche bylo nejvíce uzavřené a izolacionistické, zatímco Jugoslávie hrála aktivní roli na mezinárodní scéně.

Závěr: Tři neortodoxní experimenty s odlišnými osudy

Jugoslávský samosprávný socialismus, severokorejské Čučche a libyjská Džamáhíríje tedy byly pokusy o vytvoření nezávislých socialistických systémů, které se odchýlily od sovětského modelu. Zatímco jugoslávský systém vedl ke krátkodobé prosperitě, nakonec se rozpadl spolu se státem. Čučche přežilo díky tvrdé izolaci a politické kontrole. Džamáhíríje skončila s pádem Kaddáfího a následným chaosem v Libyi. Tyto tři příklady ukazují, jak složité bylo aplikovat socialistické ideály v praxi, a jak se různé režimy přizpůsobovaly svým historickým, kulturním a geopolitickým podmínkám. Každý z nich představuje poučný příběh o hledání alternativních cest k nezávislosti a socialismu – s různými, často tragickými důsledky.

Čtete na podobné téma:

Konzervatismus, liberalismus a socialismus jsou pilíře demokracie

Navrhování svobody, regulace národa: Socialistická kybernetika v Allendeho Chile