Babiš byl za covidu normální, to soudci všechno zeslonili
Vzpomínky na bizáry doby covidové - díl 6.
U snídaně jsem si přečetla článek na Seznamzprávy.cz, jehož titulek zněl zlověstně: "Pandemie v Česku zafungovala jako urychlovač dětských potíží". V diskusi se pak mnozí rozčilovali a házeli vinu na Babiše a vládu. Těžko by se mí drazí spoluobčané mohli mýlit více! To, co se dělo, opravdu nebyla Babišova vina, protože ten se choval vůči lidem zcela standardně (navíc silně podporován opozicí, která mu tleskala, pamatujete?) - dirtektivně, uzurpátorsky, prostě jako klasická vláda, jako stát. Jediný, komu bychom měli covidí příšernosti vyčítat, jsou soduci. To oni jsou v tzv. právním státě povoláni k tomu, a moc rádi se tím chlubí, aby drželi výkonnou moc na uzdě. Jenže do toho se jim často neche, ať už za covidu nebo třeba za komunismu. Soudci prostě stát vždycky podrží, vždyť jsou jeho součástí.
Na blogu Stav bez nouze jsem vyhrabala další rozsudky z pandemických časů, tentokrát se týkají testování. Ústavní soud tehdy vzkázal jednomu prvňákovi, který se bránil proti antigenním testům ve školách:
Opakovaný screening by se měl provádět podle tohoto doporučení pokud možno každé 2–4 dny a alespoň první pozitivní výsledek zjištěný rychlým testováním na detekci antigenu by měl být potvrzen testem RT-PCR. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení připustil, že omezených možností zvolené metody testování si byl vědom i vedlejší účastník, ale přijal ji jako doplňkové opatření, jež Nejvyšší správní soud respektuje, když v době dynamicky se vyvíjející pandemie je rozhodně namístě postupovat v souladu s principem předběžné opatrnosti, a proto je třeba se snažit využít všechny dostupné prostředky, které mohou menší či větší měrou napomoci eliminovat nákazu, vč. antigenních testů, byť je s ohledem na dosavadní stav poznání obtížné předem jednoznačně určit míru jejich účinku...
Ústavní soud uzavírá, že se Nejvyšší správní soud nedopustil stěžovatelem namítaných pochybení, a jeho postupu z hlediska ústavnosti nelze ničeho vytknout. (sp. zn. III. ÚS 1430/21)
Soudce NSS Dienstbier okomentoval jeden z brutálních testovacích rozsudků takto:
„Jde také o určitou společenskou distribuci zátěže. Když si představím například majitelku kadeřnictví, samoživitelku, matku školáka, která již tři čtvrtě roku nemůže provozovat svou živnost, nemůže ani přijmout jiné zaměstnání, protože se věnuje dítěti na distanční výuce. Ta by se možná ráda nechala testovat, kdyby díky tomu mohla vykonávat svou práci a její dítě by mohlo do školy,“ uvedl k rozsudku předseda senátu Filip Dienstbier a dodal: „Je ostatně obecně známo, že rozhodnutí o opakovaném plošném testování zaměstnanců bylo přijato jako kompromisní řešení v situaci, kdy z důvodu přetížení nemocnic bylo zvažováno úplné uzavření výrobních a jiných provozů.“
V jiné kauze NSS řekl:
Za vymezení zásahu do vlastních práv nelze považovat obsáhlé úvahy ohledně možných negativních dopadů vydaných mimořádných opatření na obecné zdraví, životní prostředí či společnost jako takovou, ohledně účelnosti vynakládání prostředků na testování, obviňování odpůrce ze strašení veřejnosti, poučování o jeho pravomocech ve vztahu k omezení standardního chodu škol, zpochybňování nebezpečnosti nových mutací koronaviru, spekulování o absenci budoucí závažnosti onemocnění covid-19, či prezentování návrhů, na co by se měl odpůrce v boji s epidemií zaměřit. (7 Ao 24/2021 - 38)
Ondy NSS pravil:
Navrhovatelova zcela obecná argumentace nemůže úspěšně zpochybnit zákonnost či přiměřenost napadeného mimořádného opatření. Jde o situaci podobnou té, kterou NSS posuzoval v rozsudku ze dne 20. 10. 2021, č. j. 7 Ao 21/2021 - 46, v jehož bodě 26 uvedl: „Většina jednotlivých námitek zcela postrádá jakékoliv konkrétní vazby na situaci navrhovatelky. Kvalita návrhu má však s ohledem na výše uvedené limity soudního přezkumu dopad na jeho posouzení, neboť, jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud může rozhodovat jen o skutečném zásahu do veřejných subjektivních práv navrhovatelky. Zatímco pro posouzení aktivní procesní legitimace při podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy postačí uplatnit konsekventní logická tvrzení o možnosti dotčení veřejných subjektivních práv, aby byl následně návrh rovněž věcně úspěšný, je nutné prokázat, že k takovému dotčení skutečně došlo. Právě toto posouzení totiž představuje věcný přezkum opatření obecné povahy, k němuž nelze dost dobře přistoupit na základě návrhových tvrzení vztahujících se výhradně k obecným účinkům mimořádného opatření, a nikoli k přímému bezprostřednímu faktickému zásahu do práv navrhovatelky.
Ono dítě tehdy v návrhu psalo:
Navrhovatel brojí proti tomu, že jako dítě má od jara 2020 zničený život, nesmí se vzdělávat ve škole, nesmí chodit do kolektivu, nesměl se řadu měsíců pravidelně věnovat judu. Nemůže svobodně chodit do bazénu, aby se zlepšoval v plavání, nemůže jít do kina, nemohl po určitou dobu chodit dokonce ani do knihovny. Po čase mu sice exekutiva vrátila některá základní práva, ale s podmínkou neustálého stresujícího testování, které odmítá a je pro něj velmi nepříjemné. Napadené opatření zasahuje do jeho práv, neboť bez toho, aby se neustále podroboval testování v krátkých intervalech, nemůže navštívit kino, restauraci, plovárnu, jít na bowling ani jet na akci typu letní tábor. Při své nadprůměrné inteligenci se s nelogickými zákazy velmi těžce vyrovnává, byť je mu teprve jedenáct let. Rok a půl vězení je pro malé dítě velmi dlouhá doba, desetina jeho života, a jakékoliv prodlužování tohoto bizarního stavu společnosti jej ohrožuje i do budoucna, neboť už dnes je zřejmé, že vznikl obří státní dluh, neřešitelný deficit státního rozpočtu a je pravděpodobné, že jeho generace ponese na bedrech nejen psychické dopady nynějších aktivit exekutivy, ale i finanční krizi, která je spolu s inflací nevyhnutelná. Navrhovatel je tak ohrožen nejen na zdraví v důsledku chybějící lékařské péče, ale i tím, že děti z jeho generace budou poškozeny téměř dvěma lety chybějícího vzdělání a rozpadem vzdělávacího systému.
NSS na to řekl:
Navrhovatel pouze zcela obecně namítá, že omezení obsažená v mimořádném opatření mu zasahují do života, omezují jej a jsou nepřiměřená, neboť mají chránit staré a nemocné lidi, které by podle jeho názoru bylo možno ochránit léčbou monoklonálními látkami až ve chvíli, kdy se případně nakazí nemocí COVID-19. Zcela obecně také uvádí, že tato podle něj nepřiměřená omezení jeho života nejsou dostatečně odůvodněna.
Závěr soudců zněl:
Soud totiž není povolán k tomu, aby v abstraktní rovině posuzoval povahu nástroje zvoleného odpůrcem k potlačování či předcházení epidemie, ale aby ochránil práva těch, kteří důvodně tvrdí, že byla dotčena nezákonným aktem veřejné správy.
Vtipné, že? Nikdy nepochopím, co že mělo ono jedenáctileté dítě doložit - jak mělo dokázat, že nemůže kvůli stupidním opatřením normálně žít? Co by tehdy soudcům přišlo dostačující? Copak to tehdy neviděli všude kolem sebe?
Když si čtu zpětně rozsudky, říkám si: Kdo za to všechno může - vláda, která chtivě sahala po lidských právech a svobodách nebo soudy, které tomu přihlížely a neudělaly vůbec nic?