Babiš byl za covidu normální, to soudci všechno zeslonili

Opakovaný screening by se měl provádět podle tohoto doporučení pokud možno každé 2–4 dny a alespoň první pozitivní výsledek zjištěný rychlým testováním na detekci antigenu by měl být potvrzen testem RT-PCR. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení připustil, že omezených možností zvolené metody testování si byl vědom i vedlejší účastník, ale přijal ji jako doplňkové opatření, jež Nejvyšší správní soud respektuje, když v době dynamicky se vyvíjející pandemie je rozhodně namístě postupovat v souladu s principem předběžné opatrnosti, a proto je třeba se snažit využít všechny dostupné prostředky, které mohou menší či větší měrou napomoci eliminovat nákazu, vč. antigenních testů, byť je s ohledem na dosavadní stav poznání obtížné předem jednoznačně určit míru jejich účinku... Ústavní soud uzavírá, že se Nejvyšší správní soud nedopustil stěžovatelem namítaných pochybení, a jeho postupu z hlediska ústavnosti nelze ničeho vytknout. (sp. zn. III. ÚS 1430/21)

„Jde také o určitou společenskou distribuci zátěže. Když si představím například majitelku kadeřnictví, samoživitelku, matku školáka, která již tři čtvrtě roku nemůže provozovat svou živnost, nemůže ani přijmout jiné zaměstnání, protože se věnuje dítěti na distanční výuce. Ta by se možná ráda nechala testovat, kdyby díky tomu mohla vykonávat svou práci a její dítě by mohlo do školy,“ uvedl k rozsudku předseda senátu Filip Dienstbier a dodal: „Je ostatně obecně známo, že rozhodnutí o opakovaném plošném testování zaměstnanců bylo přijato jako kompromisní řešení v situaci, kdy z důvodu přetížení nemocnic bylo zvažováno úplné uzavření výrobních a jiných provozů.“

Za vymezení zásahu do vlastních práv nelze považovat obsáhlé úvahy ohledně možných negativních dopadů vydaných mimořádných opatření na obecné zdraví, životní prostředí či společnost jako takovou, ohledně účelnosti vynakládání prostředků na testování, obviňování odpůrce ze strašení veřejnosti, poučování o jeho pravomocech ve vztahu k omezení standardního chodu škol, zpochybňování nebezpečnosti nových mutací koronaviru, spekulování o absenci budoucí závažnosti onemocnění covid-19, či prezentování návrhů, na co by se měl odpůrce v boji s epidemií zaměřit. (7 Ao 24/2021 - 38)

Navrhovatelova zcela obecná argumentace nemůže úspěšně zpochybnit zákonnost či přiměřenost napadeného mimořádného opatření. Jde o situaci podobnou té, kterou NSS posuzoval v rozsudku ze dne 20. 10. 2021, č. j. 7 Ao 21/2021 - 46, v jehož bodě 26 uvedl: „Většina jednotlivých námitek zcela postrádá jakékoliv konkrétní vazby na situaci navrhovatelky. Kvalita návrhu má však s ohledem na výše uvedené limity soudního přezkumu dopad na jeho posouzení, neboť, jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud může rozhodovat jen o skutečném zásahu do veřejných subjektivních práv navrhovatelky. Zatímco pro posouzení aktivní procesní legitimace při podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy postačí uplatnit konsekventní logická tvrzení o možnosti dotčení veřejných subjektivních práv, aby byl následně návrh rovněž věcně úspěšný, je nutné prokázat, že k takovému dotčení skutečně došlo. Právě toto posouzení totiž představuje věcný přezkum opatření obecné povahy, k němuž nelze dost dobře přistoupit na základě návrhových tvrzení vztahujících se výhradně k obecným účinkům mimořádného opatření, a nikoli k přímému bezprostřednímu faktickému zásahu do práv navrhovatelky.

Navrhovatel brojí proti tomu, že jako dítě má od jara 2020 zničený život, nesmí se vzdělávat ve škole, nesmí chodit do kolektivu, nesměl se řadu měsíců pravidelně věnovat judu. Nemůže svobodně chodit do bazénu, aby se zlepšoval v plavání, nemůže jít do kina, nemohl po určitou dobu chodit dokonce ani do knihovny. Po čase mu sice exekutiva vrátila některá základní práva, ale s podmínkou neustálého stresujícího testování, které odmítá a je pro něj velmi nepříjemné. Napadené opatření zasahuje do jeho práv, neboť bez toho, aby se neustále podroboval testování v krátkých intervalech, nemůže navštívit kino, restauraci, plovárnu, jít na bowling ani jet na akci typu letní tábor. Při své nadprůměrné inteligenci se s nelogickými zákazy velmi těžce vyrovnává, byť je mu teprve jedenáct let. Rok a půl vězení je pro malé dítě velmi dlouhá doba, desetina jeho života, a jakékoliv prodlužování tohoto bizarního stavu společnosti jej ohrožuje i do budoucna, neboť už dnes je zřejmé, že vznikl obří státní dluh, neřešitelný deficit státního rozpočtu a je pravděpodobné, že jeho generace ponese na bedrech nejen psychické dopady nynějších aktivit exekutivy, ale i finanční krizi, která je spolu s inflací nevyhnutelná. Navrhovatel je tak ohrožen nejen na zdraví v důsledku chybějící lékařské péče, ale i tím, že děti z jeho generace budou poškozeny téměř dvěma lety chybějícího vzdělání a rozpadem vzdělávacího systému.

Navrhovatel pouze zcela obecně namítá, že omezení obsažená v mimořádném opatření mu zasahují do života, omezují jej a jsou nepřiměřená, neboť mají chránit staré a nemocné lidi, které by podle jeho názoru bylo možno ochránit léčbou monoklonálními látkami až ve chvíli, kdy se případně nakazí nemocí COVID-19. Zcela obecně také uvádí, že tato podle něj nepřiměřená omezení jeho života nejsou dostatečně odůvodněna.

Soud totiž není povolán k tomu, aby v abstraktní rovině posuzoval povahu nástroje zvoleného odpůrcem k potlačování či předcházení epidemie, ale aby ochránil práva těch, kteří důvodně tvrdí, že byla dotčena nezákonným aktem veřejné správy.