Umění včas odejít

Chirurg se stařeckým třesem v rukou ví, že už by neměl operovat. Ale, kdy je ta pravá chvíle skončit? Až mu to řeknou kolegové? Stane se, že kolegy požádá, aby mu to řekli. A oni se mu to bojí říct, nebo mu to řeknou a on to odmítne, nechce si připustit, že už by měl jít.

Samozřejmě jsou funkce a pracovní pozice, kde věk není překážkou, a kde i starší se naučí bravurně ovládat nové technologie.

Otázkou je také to, zda člověk na funkci a z ní plynoucích výhod lpí. Zdá se mi, že hodně je to vidět u politiků, ztráta moci a vlivu je u některých přímo otázkou života a smrti. Nechce se jim na smetiště dějin, příp. když oslabí svoji moc a mají nějaký škraloup (minimálně důvodné podezření v nějaké kauze), nemusí to tak lehce ustát a mohou jít do „tepláků“.

Kdy odejít? Včas. Napoprvé se to povedlo Miloši Zemanovi, když po svém premiérování odešel do předčasného důchodu a jen občas komentoval dění z Vysočiny. Nutno nezapomenout, že absolvoval neúspěšnou volbu prezidenta Parlamentem a možná to ho motivovalo, aby se později účastnil přímé volby, kterou vyhrál a oblažoval nás z Hradu nakonec 10 let. Před druhou volbou odejít nedokázal, možná sázel na to, že stejně nebude zvolen.

Z našich současných politiků takticky odešel Babiš, resp. byl vyhozen premiérem Sobotkou z vlády, aby se pak vrátil v ještě větší síle.

Fialova vláda (zdá se) umění odejít neovládá. Možná stále věří, že nic špatně nedělá a že si zaslouží pokračovat. Změny jim asi nedošly, nebo si je nemohou dovolit, protože příliš investovali na jednu stranu (plán A) a neměli žádný plán B. Známá ženská tvář jim odpadla kvůli nemoci. Odchází tím, že už nekandiduje. Je tak chytrá, že ovládá umění odejít? Protože odstoupit ze zdravotních důvodů je naprosto neprůstřelné, nikdo se neptá, všichni přejí uzdravení. A už to samotné odstoupení určitě léčí, protože zmizí stres. Už tou neúčastí v kampani a také tím, že se nemusí stresovat o výsledek.

Ti, kteří neodešli a chtějí ve vysoké politice zůstat, se jistě budou snažit uspět. A nejspíš se budou obávat o výsledek. Navíc jsou v prostředí, kde si jdou všichni tak trochu po krku, kde platí tvrdé lokty, kde se nejprve vede boj o místo na kandidátce a pak bojuje kandidátka o to, jak zaujme voliče. Složí se výsledek, zjistí se kdo uspěl a kdo ne, kdo vypadl a kdo se udržel.

Osobně umění odejít zvládám. Jsem nastaven tak, když v práci přijdu o radost, zbývá jenom rutina a přestane mi to celé dávat smysl, jsem už připraven na startovní čáře k odchodu. Potíž je v tom, že horko těžko seženu nástupce, že svým odchodem nechci ohrozit kolegyně a že jsem na volené funkci, kterou bych měl zastávat do konce mandátu. Výhodou je, že důchodový věk se blíží a že na konci mandátu do toho budu moct hodit vidle předčasným důchodem či předdůchodem. Zdravotní důvody nemám, ale dám se vyšetřit, abych zjistil, jak na tom jsem a zda náhodou nějaké ty zdravotní důvody už neexistují. Samozřejmě vymýšlím plán B a částečně ho již realizuji.

Svého odcházení z práce a funkce se nebojím, nebojím se ani ztráty peněz v důchodu, protože na penězích nelpím. A nedávno jsem si naběhl, myslel jsem, že kolegové něco oželí, ale mýlil jsem se. Jsme holt společnost na penězích závislá. Asi to bude pro mnohé ještě náročné unést ty ztráty, zaměstnání a peněz.

Mladoboleslavská Škodovka se chystá propouštět. Není to důvod, proč vláda v Green Dealu už obrací? Naštvaní „Škodováci“ před Strakovkou by byl asi jiný level než fůra hnoje.