(V)očima diváka – muž za kamerou
V předchozím díle jsem vyprávěl o netradičním setkání, spojeném s radou Vacátkem. Na tento díl navazuji o povídání o povolání, které ve filmu neuvidíme – kameramany.
Ve svém životě jsem dosud neměl štěstí mluvit s někým takovým z „očí do očí“. Ale dnes mohu říci – ano, to štěstí nyní mám a bylo by přímo trestuhodné nevyužít takové příležitosti a zároveň se s Vámi o ni nepodělit.
A tak je mé dnešní vyprávění věnováno kameramanovi, který se této profesi věnoval u Krátkého filmu více jak 25 let. Navíc, je to osobnost, která mě naplňuje nekonečnými náměty a s jistým chvěním, mě nutí psát všechny ty řádky. Vždyť nakonec je to kus obrovského štěstí, narazit na někoho z uměleckého světa, v tváři v tvář a strávit s ním již nespočet krásných chvil povídání o životě, osudu a zrání osobnosti.
Přitom mohu usednout do křesla „pro hosta“, které už nabídlo posezení řadě veřejně známých osobností. A tak, když jsem opětovně obdržel pozvání na to další povídání, bez rozpaků jsem ho rád přijal. Vždyť takové povídání je neskutečně inspirativní. A především, postupně rozplétaný životní příběh, jeden z tisíců, je vždy originální a jedinečný. A takový příběh si přímo žádá o jeho zpracování. V tom dnešním povídání se také nemohu ubránit jistému pohledu do minulosti, ve kterém se jako z mlžného oparu vynořuje nelehký osud malého osmiletého chlapce, kterému kdysi dávno zemřela maminka. Nikdy nepochopím ty pocity, které děti v takové tragické chvíli prožívají a které se zároveň promítnout do jejich budoucnosti. Třeba právě do vidění světa onoho malého chlapce, který se stal v budoucnu kameramanem v Krátkém filmu, jehož existenci připomínalo jen jméno v titulcích – Ivan Marek.
No jo, ale jak se vlastně stane člověk takovým kameramanem a co musí vystudovat, aby se jím stal?
Když jsem poslouchal to studentské vzpomínání, neubránil jsem se otázce, jaké že to práce na škole dělali? Já, který jsem studoval strojírenství a vzpomenu si na všechny ty možné výkresy, tuž, technická pera.......
Při tom všem vyprávění, nemohl jsem si odpustit klasickou laickou otázku, které je vlastně Ivanovo největší dílo, které za 25 let vytvořil?
Co Vám mám, přátelé povídat. Ivana už tak nějak znám a tak jsem i onu odpověď předvídal. A rovnou musím říct, že jsem se vůbec nespletl. Jakmile jsem mu tu otázku položil, zamyšleně si posunul brýle, pohlédl na mě nevěřícně v principu, jako že už bych ho přeci jen mohl trošku znát … a přátelsky mě usadil odpovědí:
No, alespoň nějaké dva zážitky z natáčení, které tě samotného překvapili, bys mi, ale mohl říct, pravil jsem neústupně.....
Záběry, které tak nějak vznikají sami, prostě věc náhody, které vytvoří určitou krásu….. Prostě, jak říká pan rada Vacátko: Náhoda, je Bůh…
a Ivan si opět posunul brýle, ucucnul ze své oblíbené sklenky trochu vína, zamyslel se a vzpomenul na natáčení dokumentu o těžce nemocných dětech v nemocnici…A Ivan se zavřenými oči začal potichu vzpomínat
„a ty děti, díky nenastavené cloně na objektivu byly celé průhledné a podobaly se andělům ......
Mělo to téma a řád a téma i vloženou duši, pravil poněkud zasněně. Kdybych to měl natočit záměrně, měl postavené kamerové koleje a udělal z toho jízdu, nasvítil to… A vše by bylo dokonale naaranžováno – nebylo by to ono! A bylo by to hlavně oproti tomu náhodnému nahrávání naprosto nepřirozené".
Po chvilce ticha Ivan zavzpomínal i na natáčení nějakého dokumentu o Terezíně, pro jednu zahraniční společnost a obsahem byla tryzna za pronásledované Židy, spojená se vzpomínkou na jejich mrtvé.
Epilog
Jsou chvíle mnohých zamyšlení. Nad našimi vlastními životy a vlastních hodnotách. Ale i všem co přináší současná civilizace a honbě za všemi lacinými pozlátky, které mají pramálo společného, se skutečnými životními hodnotami, štěstím a pokorou. Byly to opět úžasně prožité chvíle, strávené při rozhovoru s Ivanem. V krásném prostředí jeho chaloupky, přesto však i studeným závanem, všech těch minulých tragických událostí, nesoucích společného jmenovatele: „Co dokáže strašného udělat člověk člověku, v touze po moci“.
Přemýšlím, jak nejlépe to dnešní povídání ukončit.
Nejen přáním zdraví, štěstí a spokojenosti v letech příštích. Ale i třeba přáním, aby se Vám všem, dařilo dělat věci dobře.
Zrovna tak, jak to říká sám Ivan Marek :
Publikováno na iDnes.