Vydrbali s Drbalem

Je jasné, že cokoliv člověk zvenčí v té věci napíše, jsou spekulace. Přičemž zvenčí jsou v zásadě všichni kromě přímých účastníků, a to ještě kdo ví jestli. Je tedy klidně možné, že pan Drbal si vyhodit zasloužil, třeba je opravdu mizerný pedagog, co já vím, na přednášky k němu nechodím. Nicméně z rozhovoru s šéfem katedry panem Janem Brábkem, skvěle vedeném novinářkou paní Angelikou Bazalovou, poměrně jasně vyplývá, že jenom o pedagogických schopnostech to nebylo. Nechci zde přepisovat napsané, rozhovor je volně dostupný, ale chtěl bych se pozastavit u některých v něm zmíněných věcí a souvislostí.

Zaprvé, je – bohužel – nad slunce jasnější, že pokud jste „za covidu“ vystupovali alespoň trochu proti oficiální linii Babišovy (třicet procent, to jako vážně?) vlády, vtělené do pětipokynu rouškovat se – testovat se – očkovat se – doma sedět – hubu držet, máte zaděláno na problém. Nabourávali jste něco, čemu pan Brábek říká vědecký konsenzus, moderněji a šířeji se tomu říká narativ, je to v zásadě totéž, skutečnost se podřizuje záměru. Dříve se to nazývalo „držet stranickou linii“. Svědčí to o vašem charakteru nebo spíše povaze, charakter zní možná moc kladně, ochotě vystoupit z řady, což je bláznovství svého druhu, to ví každý, kdo diskutuje pod články anonymně nebo raději nediskutuje vůbec, o neschopnosti nebo nevůli domýšlet věci do konce, případně o sklonech k sebedestrukci. V té souvislosti je samozřejmě úplně jedno, že covidový konsenzus utrpěl slušné tržné rány od doby, kdy jsme například slyšeli, že pcr pozitivita rovná se problém a dvě dávky ho řeší, protože očkovaní nešíří infekci a další donebevolající konsenzy. Čímž nechci pochopitelně spekulovat, co si v té věci myslí pan Brábek, u pana Drbala je to vcelku jasné, stačí si dohledat, ještě to funguje.

Naopak, pokud jste covidový konsenzus podporovali nebo dokonce vytvářeli, pravděpodobnost, že by vám to kariérně ublížilo, zejména pod křídly státu, se limitně blíží nule. Příkladem budiž epidemiolog Maďar, který se vykovidoval do křesla děkana Lékařské fakulty Ostravské univerzity a to možná není konečná, nebo biochemik Konvalinka, toho času ředitel zřejmě nejbohatší české vědecké instituce, pražského Ústavu organické chemie a biochemie, který kvůli této funkci pustil křeslo prorektora Univerzity Karlovy a případné ambice tamtéž, celkem logicky, udělal by to skoro každý.

Problém je ale hlubší, nejde v něm primárně o konsenzus a pan Brábek jej možná trochu překvapivě ale férově pojmenovává zcela přesně. Jde o systém a systém se rovná peníze, protože bez ohledu na to, o čem se mluví, vždycky jde o peníze, praví jeden z Murphyho zákonů. Je tedy třeba vědět, jak systém funguje, aby člověk dokázal pochopit hlavní prohřešek pana Drbala, kvůli kterému musel být odejit i kdyby učil jak Komenský.

Get grants or perish

Vědu jako takovou platí v Evropě téměř výhradně daňový poplatník skrz svou vládu prostřednictvím grantových programů, velmi často propasírovaných přes Brusel jako ostatně skoro všechno. Je celkem jedno, který úřad financování nějakého vědeckého záměru zrovna administruje, na pozadí je vždycky státní případně evropský rozpočet. Výjimky z tohoto pravidla existují, ale zůstávají výjimkami (někdy velmi zajímavými). Bohužel vědci tedy spíše nepožívají nezávislosti a to ani formálně jako třeba soudci, naopak jsou závislí přímo existenčně.

Pokud si například myslíte, že vědec, zaměstnanec instituce X (nejedná se o Twitter), je touto institucí placen za to, že něco studuje, nad něčím bádá, koumá, něco řeší, tak jste hodně vedle. Pedagogické povinnosti pomineme, ale vědci na bádání stejně moc nemají čas, bádají hlavně studenti, evropský vědec je ouřada skoro na plný úvazek a něco pořád píše, každou chvíli něco jiného, ale motivace se nemění, shání peníze.

Typicky (trochu zjednodušeně) je to tak, že coby vědec-zaměstnanec se snažíte získat a možná i získáte grant, což je pár (někdy i desítek) miliónů, korun nebo eur, na několik let, nejčastěji tři roky vašeho výzkumu. Přidělením grantu se z vás stane tzv. řešitel grantu. Z peněz, o které jste úspěšně aplikovali, vám váš zaměstnavatel, instituce X, tzv. nositel grantu, šmahem sebere řekněme dvacet procent na „provozní náklady“, protože granty se přidělují institucím, ačkoliv o ně fakticky, nikoliv ovšem formálně, aplikují jednotlivci. Vědci tedy z grantů spolufinancují třeba i provoz baráku, v kterém mají laboratoře a kanceláře. Jako kdyby si řekněme policajti museli žádat o peníze na provoz těch špeluněk, v kterých sídlí, na naftu nebo vlastně baterky do aut, aby s nimi pak při honičkách po městě mohli zabíjet mladé dívky. To jsme trochu odbočili, jedna mrtvá, koho to zajímá. Vědci i instituce, byť „státní“, univerzity, akademické ústavy, výzkumné týmy v nemocnicích apod. tedy svým způsobem každý rok při podávání grantových žádostí zápasí o existenci. Neúspěch, nedej bože pár let po sobě, může být smrtící, pro jednotlivce určitě, instituci skoro jistě zadělá na problém při nějakém hodnocení.

O tom, jestli grant dostanete nebo ne, rozhodují více či méně anonymní komise odborníků a recenzentské posudky, téměř výhradně to ale jsou vaši kolegové nebo konkurenti, někdy v jedné osobě, ne nutně z téže země jako vy, nikdo jiný než kolega z oboru vaší grantové žádosti totiž pořádně nerozumí. Někoho zaříznout nebo někomu pomoci je pochopitelně možné, což neznamená, že se to děje.

Problém je tedy celkem jasný. Coby občan-vědec si můžete (zatím ještě jakž takž) říkat, co chcete, ale neodchylujte se od konsenzu, jímž byl, je a bude, žijeme v reálném světě, názor vašeho chlebodárce! Ten je v praxi reprezentovaný vašimi kolegy držícími basu ať už protože jsou aktivní spolutvůrci konsenzu, pasivně s ním souhlasí nebo na sebe jenom nechtějí upozorňovat, a kteří shodou okolností sedí ve všech možných komisích. Když se odchýlíte, je to špatně. Vy jste špatně. Ohrožujete systém, jak precizně byť ne doslovně formuloval pan Brábek. A každý systém má pochopitelně samočistící schopnosti. Nic, co byste nečekali. Jestli chcete kritizovat, kritizujte tam, kde je to bezpečné, to zjistíte snadno, třeba Maďary (ne Maďara!). S covidem to souvisí jenom trochu.

Kolik máte dávek?

V posledních týdnech jsem několikrát zaznamenal obavy, které mezi různými státními a institucionálním představiteli vzbuzuje potenciální návrat Donalda Trumpa do křesla amerického prezidenta. Jakkoliv nelze srovnávat Karla Drbala s Donaldem Trumpem, z hlediska stability systémů, jichž jsou nebo byli součástí, představují oba riziko. Obava jiných komponent systému, které chtějí zachovat status quo, ať už mu budeme říkat vědecky konsenzuální názory, liberální demokracie zajištěná pomocí cordon sanitaire v Evropském parlamentu nebo třeba smrádek ale teploučko, je pochopitelná.

Přitom, vrátíme-li se raději rychle k panu Drbalovi, by samozřejmě primárně mělo jít o to, zda nemá náhodou pravdu, když kritizuje, třeba neurvale, vládní proticovidová opatření, výsledky svých kolegů na seminářích nebo znalosti studentů. Zdá se ovšem, že panu Brábkovi nejde jenom o to, co Drbal říká, ale i jak to říká a mimo jiné i proto Drbal dodrbal. To se zvenčí jeví jako manažerská chyba, byť v osobní rovině pochopitelná, rozhádané kolegy v týmu zvládne málokdo.

V širším kontextu by mohlo být velmi zajímavé, kdyby zaměstnanci například dotčené katedry vyplnili, pokud možno pravdivě, jednoduchý dotazník. Pochopitelně s otázkami, které mají konfliktní potenciál. Co si myslíte o imunitních procesech u autoimunitních onemocnění? Kolik dávek máte vy a vaše děti? Mělo by se na čluny migrantů v Libyjském moři střílet? Aspoň výstražně? Pavel nebo Babiš? Harrisová nebo Trump? Kolik existuje pohlaví? A podobně. Dost možná bychom zjistili, že nejde jenom o vědecký konsenzus, ale o konsenzus širší, názorový, společenský, o schopnost něco si myslet, něco říkat a něco neříkat, o možnost s vlky výti, a že katedra, fakulta, univerzita, systém dosáhly v zájmu své krátko až střednědobé stability pozoruhodné názorové uniformity. Pak nám/jim mohou všem snadno uniknout rozdíly, zejména vůči jiným systémům, stojícím mimo pražský rybníček, českou kotlinu, evropský ráj, rozdíly, které mohou mít zásadní vliv na kvalitu výsledku v kompetitivním světě, ano, svět je kompetitivní, na work-life balance zapomeňte, work je součástí life, pokud si myslíte něco jiného, budete brzy pracovat jako průvodci šikmookých turistů evropským skanzenem, to bude ten happy life, Číňani makají jak stroje, ne nutně jenom ve vědě.

A přece se točí

Panu Brábkovi to možná nedochází, možná ano, rozhodně to neříká, ale věda, tedy ta špičková, explorativní, není o zachovávání statu quo a udržování konsenzu. Je o schopnosti jít proti zdi a někdy proti všem, o dělání věcí jinak, o odvaze vyrazit do Hic sunt leones bez mapy v mobilu, o „A přece se točí!“. Jinak by se Kochův ústav nejmenoval podle Roberta Kocha, který se mimochodem také točí v hrobě jak vrtule, pokud tedy fouká, Einstein by zůstal úředníkem patentového úřadu a Jennera by za jeho vakcinační experiment na zdravém dítěti dost možná sťali, i když kdoví, nedávno dělaly korporace něco podobného globálně, ale korporacím projde vždycky všechno, zvlášť když mají politické krytí, jednotlivec to má mnohem těžší.

Pokud byste se někdy dali do diskuze s nějakým vědcem na téma, k čemu je vlastně jeho výzkum, jaký má přínos, a pokud byste to navíc chtěli začít zpochybňovat, vždycky tu diskuzi prohrajete. Ne nutně zaslouženě. Tohle je mimo jiné důvod, proč téměř všechny rozhovory s vědci vedené redaktůrkem, nikoliv novinářkou, ale nějakým redaktůrkem, který včera psal o dezinformacích, dnes dělá rozhovor s vědcem a zítra s trisexuální drag obludou, jsou naprosto k ničemu.

Skvělý příklad uvedeného jsou debaty, které vedla Barbora Tachecí s již zmíněným panem Janem Konvalinkou ve vysílání Českého rozhlasu. Tachecí samozřejmě vůbec nevěděla, o čem se baví, chtěla jenom jít a také šla Konvalinkovi na ruku. Kdyby měl ten člověk trochu jinou povahu, tak by té propagandistce po druhé, maximálně třetí epizodě řekl: „Barboro, pozvěte si sem taky někoho jiného. Já nejsem ani imunolog, ani epidemiolog a je řada odborníků, kteří k tomu mají co říct, možná lépe než já, rozhodně pořad získá na barvitosti.“ Pak by se v rozhlase střídali Konvalinka s Šinkorou, Hel s Thonem, Hořejší s Drbalem nebo Prymula s Krátkou a já bych to rádio byl pořád ochoten poslouchat i financovat, i když bych u každého prvního rozhovoru trpěl jak zvíře, a kdyby je vedla Tachecí, tak bych trpěl u všech.

Každý trochu schopný vědec je odborníkem na velice úzké téma, perfektně zná nejen přínosy ale také slabiny své práce a jedinou reálnou expertní oponenturu mu mohou poskytnout … jeho kolegové vědci. A to je někdy strašně těžké. Zkuste si stoupnout na semináři, v místnosti, kde sedí dvacet nebo padesát lidí, všichni se vzájemně znáte, a říct do očí svému kolegovi, který právě dopřednášel, kancelář má o pár dveří dál než vy, a kterého znáte už ze studií: „Jardo, to, co vykládáš ty a tvoji studenti, je naprostá hovadina. Experimenty máte postavené nesmyslně, chybí vám tahle a tamta kontrola a statistické zpracování dat je k pláči. Měl by sis najít jinou práci.“

Lidí, kteří tohle dovedou říci, je jako šafránu (těch, kteří to dovedou konstruktivně přijmout, je ještě méně) a je potřeba je udržet v soukolí za každou cenu, protože jsou těmi hlavními, kteří přispívají k jeho dlouhodobé kvalitě, k nastavování opravdu kritického zrcadla (což ne každého jardu zajímá, hodně vědců i v Čechách si naopak ze systému udělalo dojnou krávu i za cenu systematického podvádění).

Pokud zrcadlo nastavoval Karel Drbal, jak mně vyplývá z rozhovoru v časopise To, měl by mu daňový poplatník děkovat až na půdu a jeho nadřízení by si ho měli ve vlastním zájmu zuby nehty držet bez ohledu na to, jestli nějakému kolegovi na semináři řekne, že je neschopný blbec. Naopak právě proto. Zdeněk Pohlreich něco podobného říkal svého času v každé epizodě své kuchařské show a myslím, že to celkem pomáhalo, nebo ne?

Pan Karel Drbal možná není imunologická hvězda, možná je velice průměrný a lidsky nesnesitelný pedagog, třeba je naopak skvělý, nemám nejmenší zdání, ale možná má unikátní schopnost kriticky zhodnotit všechno kolem sebe, padni komu padni a nehledě na důsledky pro sebe sama? To samo o sobě je pozoruhodná schopnost, nota bene v roce 2024, navíc od divadelního kritika také nečekáte, že napíše skvělou hru a jestli něco nechcete na univerzitě, tak aby přednášeli pořád dokola samí konvalinkové, to si radši pusťte rááádyjóó.

V České republice máme sedm přírodovědeckých fakult. Na Karlově univerzitě v Praze (založena 1920), na Masarykově univerzitě v Brně (1920), na Univerzitě Palackého v Olomouci (1958), na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích (1991), dále v Ostravě (1991), Ústí nad Labem (2005), Hradci Králové (2010), zapomněl jsem na nějakou? Na jednu malou zemi slušné, kvantitu bychom měli.

Disclaimer: Viz první věta textu. Autor vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, má PhD v oboru molekulární a buněčná biologie, trochu zná pana Karla Drbala, vůbec nezná pana Jana Brábka ani další pedagogy katedry, celý text je soukromý názor, dost možná naprostá hovadina, strašná ztráta času i pro čtenáře, chybí tahle a tamta kontrola, možná by si autor měl hledat jinou práci, konečně kdysi mu to při jisté příležitosti jiný drbal také vpálil do očí, bylo to hodně formativní, takže je možná znova načase, po přečtení zapomeňte.