VYHRÁT NAD ZDÁNLIVOU PŘESILOU

Vyhráli aspoň na chvíli rodiče, kteří byli rádi, když se jejich potomci odtrhli od mobilů, pohlcujících a život měnících počítačových her, od nekonečných sociálních sítí, děsně zábavných videí a inspirujících youtuberů. Sice mnozí zůstali dál sedět u obrazovky, ale dělali něco jiného než obvykle. Někteří dokonce zažili ten pocit kolektivní radosti, když šli zápasy sledovat s někým, ať už do hospody, ke kamarádovi domů nebo jen k sourozenci do vedlejšího pokoje. Někteří zvedli zadky ještě dál, když přijeli přímo na zápas. A mnozí zvedli zadky a šli společně vychutnat napětí k velkým obrazovkám improvizovaně instalovaným na náměstích v mnoha obcích po celé zemi.

Naše země zažila opět pocit národní hrdosti, kolektivního soustředění a společné euforie. Velká část národa zaměřila svou pozornost jedním směrem a stálo to za to. Jistě, že za vítězství mohou dobře připraveni, trénovaní a motivovaní sportovci, kteří se chtěli ukázat před domácím publikem. A taky celé jejich štáby samozřejmě. Ale co když v tom hrálo roli i to mentální soustředění národa?

Vyhráli vlastně mnozí aspoň na chvíli sami nad sebou, když vyměnili ubíjející nástrahy každodenního života za mimořádný zážitek. Kdysi jsme mistrovství v ledním hokeji milovala právě pro ten pocit národní sounáležitosti. V tu chvíli totiž se národ semkne, začne mávat státní vlajkou a všude je červeno-modro-bílo. A nikdo z těch národních fanoušků, chvilkových vlastenců nedělá nacionalisty, xenofoby, antiglobalisty ani ruské trolly apod. V tu chvíli je naše trikolora povolena, média se předhánějí a dokonce v tu chvíli jednohlasně sdělují pravdu.

Nyní už sledováním zápasu nechci utrácet čas, protože v tom vidím spíše metodu „dej lidu chléb a hry“. Ale s vítězství jsem měla radost. A pobavilo mě více okamžiků. Když jsme ve čtvrtek vyhráli nad USA, dozvěděla jsem se to tak, že se ke mně přes sítě dostal obrázek

Ti Češi umí být vynalézaví a vtipní. Jak si hezky spojili události nedávno minulé s aktuálním výsledkem. Satira, humor, ironie, to by nám šlo. Ale co takhle spojovat si v hlavě informace i z dalších oblastí a začít si vytvářet komplexnější obrázek, jak ten svět kolem nás vlastně funguje? To by se pak začaly dít věci, kdyby to národu došlo, jak je voděný z nos.

Když jsme pak vyhráli na Švýcarskem, objevil se další obrázek míchající politiku a hokej. Ten už mi tak vtipný nepřišel, protože už dávno nevěřím té hře na vládnoucí strany a opozici. Spíše mě na tom finále zaujalo, že se o nejlepší medaile utkaly mužstva z tak malých zemí. Tohle mě fascinovalo už v dětství, jak jsme dokázali vzdorovat světovým hokejovým velmocem, které mohly vybírat šampióny z mnohem větší hráčské základny. Navíc mnohé z nich k tomu měly i lepší přírodní podmínky a prostě ledové plochy jsou pro ně přirozenější než u nás.

U nás už jsou v hokeji očekávání nastavena vysoko, když z hlediska mistrovství světa v ledním hokeji patříme mezi světovou špičku s 48 medailemi. Podobný počet medailí mají velikáni severu Kanada a Rusko (Sovětský svaz) a taky severské Švédsko. A pak v žebříčku dlouho nic, všichni ostatní mají do 20 medailí. Švýcarsko 12, ale zlatou nikdy neměli. Jsme lepší než Švýcaři, ale proč jen v hokeji? U nás stále kolují prohlášení, že bez EU a NATO jsme v háji, nemůžeme obstát ani v Evropě, ani ve světě. Jak to, že Švýcarsko může? Obyvatel mají méně. Rozlohu mají menší. Krajina je tam složitější jak pro dopravu tak pro zemědělství.

Proč nemůže být to vysoké očekávání i v jiných oblastech? Proč si nevěříme a hrbíme záda před cizími názory a zájmy? Proč nemůžeme být patrioti i třeba při nakupování jídla a dalšího zboží? Máme tu mnoho skvělých odborníků ve všech oblastech. (Netvrdím, že je každý s tituly v televizi odborník, to začíná být naopak. Příkladem bylo nedávné období korona vlády, kdy titul a mediální prostor znamenaly vykřičník ostražitosti pro prosté masy bez vysokého vzdělání. A jak se jim ta ostražitost vyplatila!) Máme krásnou skvělou zemi bohatou v mnoha ohledech. Máme spoustu vynikajících podnikatelů, farmářů, manažerů, učitelů, lékařů a léčitelů, novinářů, spisovatelů. Naše země má unikátní pozici. Máme neuvěřitelnou historii. Máme neuvěřitelné schopnosti a sílu, jen si to uvědomit.

Prostě věřím, že když bychom si uvědomili, co všechno můžeme, když bychom uvěřili, že to může být i jinak, že ti, co vypadají jako mocní, jsou vlastně nemocní, že ti co chtějí vládnout jsou v menšině, že peníze nejsou všemocné, tak naše malá země a náš malý národ může nejen změnit trajektorii plánů, ale může jít příkladem pro ostatní země okolo nás i daleko od nás. Koneckonců změna systému se těžko provede nejprve ve velkém státě. Je dobré to vyzkoušet na nějakém pilotu, na něčem menším. A navíc ta lepší budoucnost nespočívá v přehnané globalizaci, ale naopak v lokálních přístupech. A jak říká jeden zkušený pán ve svých pravidlech osvobození „Lokální je lepší než globální“.

Navíc vono se to kolem nás sype samo. Takže, kdybychom se společně naladili a začali fandit „Češi do toho“ i v zemědělství, průmyslu, vzdělávání, můžeme být úplně někde jinde. A relativně rychle. My nepotřebujeme spasitele ani Nea.