Censura na románský způsob

Slovo cenzura ovšem ze svých rozprav vyloučit nemůžeme, protože je používá litera zákona. Zahnízdilo se tam už někdy v dobách revolučního roku 1848. Především ve středoevropských ústavách se tehdy začaly objevovat větička Cenzura je nepřípustná, byť často s nějakou výhradou.

Už Karel Havlíček Borovský si povšiml, že je to licoměrná úlitba. Kupříkladu v Prusku nebylo cenzurou, když státní pošta odpírala služby novinám v nemilosti vlády. Jakpak tomu asi tenkrát v Prusích říkali? Deposting? V našem mocnářství mohly úřady zabavit celý náklad novin. A o cenzuru pochopitelně nešlo, protože jste se mohli zpětně domáhat soudní nápravy. Jenže zkuste si po vítězství u soudu prodávat půl roku staré noviny. Trochu uznání měl Havlíček pro italskou vládu, která se alespoň nezdráhala nazvat cenzuru pravým jménem.

S postupem času se různí ústavodárci vypořádávali s touto otázku rozdílně. Někdy bez rozmyslu opsali větičku z předešlé ústavy, někdy chápali cenzuru obdobně té církevní a jindy se nechala společnost unést nějakým soudobým sporem. Tak tomu bylo třeba u nás kolem roku 1968. Proto se nedivme, že Jan Palach tehdy požadoval zrušení cenzury a současně zákaz konkrétního média. Doba v tom neviděla rozpor. Nebyl v tom rozpor.

Tento článek má být ale o jiné censuře, té nejpůvodnější za časů starého Říma, které se věnovali úředníci zvaní censoři. Proto jsem také plynule přešel k původnímu pravopisu. Budiž nám to nástrojem k rozlišení významu. Censoři měli na starost census, tedy sčítání lidu. V římském pojetí to bylo spíše sčítání vojsk. U každého dospělého muže prověřovali občanství, stupeň občanství, rodinný původ, příslušnost k tribui, příslušnost k patricijům nebo plebejům, majetkové poměry, způsob obživy, tělesnou způsobilost k vojenské službě a schopnost zaopatřit si výzbroj a koně na vlastní náklady. Na základě těchto zjištění nebylo rozhodováno jen o vojenských otázkách, ale také o daňové povinnosti a především o možném uplatnění v politickém životě Říma. Na censorech záleželo, jakým způsobem smí Říman volit, zda smí být jezdcem, který má právo na státního koně, nebo dokonce senátorem. Na tom všem pak záviselo i to, jaké konkrétní úřady smí zastávat.

Doposud popsaná hlediska byla jakžtakž věcně přezkoumatelná. Mohli jste se na svou obranu dovolávat důkazů a svědků. Skutečným postrachem byl ale dohled censorů nad řádnými mravy, ve kterém měli značnou volnost. Nejprostší z Římanů neměli před svévolí censorů žádnou obranu. Říman i mírně vyššího společenského postavení už ovšem musel být součástí klientelistické sítě, která ho před svévolí censorů ochránila za cenu podvolení v jiných otázkách. Na této úrovni docházelo ke dvěma běžným druhům censorních zásahů. První byl případ velkého politického střetu dvou táborů, každého s vlastní sítí klientů a patronů. Takový zásah většinou postihl vícero osob najednou a historické prameny jej popisují rozporuplně. Druhý častý případ dopadl na nešťastníka, který byl z nějakého důvodu zavržen patronem i všemi jeho klienty. Okamžitě se pak na něj slétli supi chtiví moci i majetků. Často to byli i blízcí příbuzní. Takový jedinec je pak v písemných pramenech zachycen jako zloduch, který zaprodával Řím nepřátelům, měl incestní vztah s matkou nebo sestrou, pohlavní styk s muži a zvířaty, byl to ožrala, kradl a neplnil smlouvy, křivě přísahal a rouhal se bohům a už jako malý hoch ptáčkům vypichoval očička.

Spoustu konkrétních příkladů z římských dějin si můžete lehce vyhledat sami. Známým censorem byl například Marcus Porcius Cato, často zvaný přímo Cato Censorius. Byl výjimečný tím, že jeho mravokárné zásahy směřovaly i do jeho vlastního politického tábora.

Já jsem si vybral příběh Mamerca Aemilia Mamercina, který považuji za obzvláště poučný. Tento opakovaný římský diktátor během své druhé diktatury, kdy měl Řím ochránit před Etrusky, pojal úmysl úřad censorů zreformovat a jejich funkční období zkrátil z pěti let na 18 měsíců. Poté, co se vzdal postavení diktátora, nepřekvapivě čelil pomstě censorů. Vyřadili jej z jeho tribue, čímž ho zbavili možnosti zastávat veřejné úřady, a dokonce jej zařadili mezi aerarii podrobené vysoké daňové povinnosti. Politickou kariéru mu ale neukončili. Když později Řím čelil nové hrozbě, vybrali si jej Římané za diktátora i potřetí.

V dnešní době se pojem censura v původním významu příliš nepoužívá. Ale občas na ní dojde. Otcové zakladatelé Spojených států amerických měli Řím ve velké úctě. Přejali proto od Římanů mnohé – symboliku, architekturu i názvosloví. Censura tak v Americe označuje mimo jiné i zvláštní rozhodnutí Kongresu, podle kterého některý z členů zákonodárného sboru není hoden svého postavení. Nemá to žádné vážné následky. Kongres tak jen dává ruce pryč od jednání svého člena. Naposledy se tak stalo Adamu Shiffovi, který jako člen vyšetřovací komise lhal Kongresu a zatajoval, pozměňoval a ničil důkazy.

I u nás na censuru občas dojde. Jen tomu tak neříkáme. Od zavedení přímé prezidentské volby pravidelně censurujeme prezidentské kandidáty, naposledy například Karla Janečka. Tím se dostávám ke skutečnému cíli svého článku – k censuře prezidentských kandidátů. Pozorný čtenář si mohl povšimnout, že jsem se v nadpisu vyhnul přímému odkazu na Řím. Budu psát o jiných Římanech. Nevím, jestli jsou to Římané nedokvašení nebo překvašení, ale každopádně obývají zemi, jíž se kdysi říkalo Dácie. Už v prosinci, vzápětí po zveřejnění ústavního nálezu o zrušení prezidentské volby, jsem o událostech v Rumunsku napsal článek. S odstupem času nemám důvod své hodnocení měnit. Teď se budu věnovat předehře a dohře událostí z mého prvního článku.

Předehra

Už na začátku roku bylo zřejmé, že rok 2024 bude v Rumunsku volebně bouřlivý. V jednom roce se sešly všechny volby. To znamená, že souběžně běželo několik různých volebních kampaní, že doběhnuvší kampaně plynule přecházely do nových kampaní, ale především, že v Rumunsku byla nahromaděna obrovská frustrace. Od roku 2020 neměli voliči možnost vyjádřit se k tomu, co se děje. Nahromadily se covidové křivdy, důsledky války na Ukrajině, greendealový útlak, hospodářské obtíže i spousta ryze vnitrorumunských příkoří. Jen si to srovnejte s námi, kolikrát jsme za poslední čtyři roky měli možnost upustit trochu páry v nějakých dílčích volbách.

První volební den připadl na 9. června 2024. Tak jako v celé EU volili Rumuni své zástupce v Evropském parlamentu. Vládní koalice prosadila, aby byly tyto volby spojeny s volbami do regionální a místní samosprávy. Argumentovala úsporou. Její postup s využitím nouzového parlamentního procesu kritizovala i organizace OSCE. Opozice to měla za volební manipulaci, která má pomoci vládním stranám. Na tento spor bylo založeno už v roce 2020. Tehdejší místní volby byly naplánovány na červen. Vláda, které hrozila porážka, ale nařídila jejich odklad kvůli Covidu a nařídila prodloužení mandátů místní samosprávy. Neústavnost těchto vládních kroků pak zpětně zalátal parlament přijetím speciálního zákona, který datum voleb stanovil na září. V roce 2024 se proto rozhořel spor, na který termín voleb z roku 2020 navázat.

Po ohlášení výsledků voleb se spor mezi vládou a opozicí vyhrotil v Bukurešti. V prvních dvou obvodech ve volbách starosty zvítězila vládní koalice PSD-PNL těsně nad dosavadními starosty Clotildou Armandovou a Raduem Mihaiuem z opoziční USR vedené Elenou Lasconiovou. Oba poražení zpochybnili volby kvůli chybám ve sčítání a údajným podvodným hlasům a požadovali po volební komisi BEC jejich zrušení a opakování. Armandová dokonce situaci prohlásila za největší volební podvod od roku 1946 a podala trestní oznámení na předsedu stálého volebního úřadu AEP. Jejich požadavky BEC i AEC oslyšely a v listopadu se vládní starostové ujali úřadu.

Volby do Evropského parlamentu, které byly zcela přehlušeny těmi místními, přichystaly mainstreamu nemilé překvapení. Rumuni do Bruselu a Štrasburku vyslali i dva zástupce S.O.S. România včele s předsedkyní tohoto sdružení Dianou Șoșoacăovou. Ta nebyla v rumunské politice neznámým nováčkem. Už v roce 2020 se jako raná kritička covidových opatření dostala do Senátu na kandidátce AUR. I pro AUR byla ale příliš jurodivou a tak byla z této strany už v roce 2021 vyloučena. Proto si založila vlastní S.O.S. România. To měl mainstream za zcela zoufalou snahu udržet se v politice.

Jestli v mládí vypichovala ptáčkům očička netuším. Stejně tak nevím, co je pravdy na tom, že po chodbách Evropského parlamentu naháněla Ursulu von der Leyenovou a vykrápěla ji svěcenou vodou. Nepochybně se ale po parlamentu potuluje s pravoslavnou ikonou v podpaží a už stihla být kvůli nevhodnému projevu vykázána ze schůze. Než byla vyvedena, stihla si ještě nasadit psí náhubek. Skutečné zděšení pak v rumunském tisku zavládlo, když oznámila svou kandidaturu na prezidentku Rumunska.

Prezidentské volby byly původně plánovány na září. Vládní strany prosadily jejich odklad. První kolo prezidentských voleb bylo vyhlášeno na 24. listopadu, druhé na 8. prosince. Zde vláda spojováním voleb šetřit nechtěla a volby do obou komor parlamentu tak připadly na 1. prosince.

Lhůta pro podání kandidatury na prezidenta končila o půlnoci ze soboty 5. října na neděli 6. října. Șoșoacăová svoji žádost o registraci podala v předstihu. Ústřední volební komise BEC ji posuzovala už 3. října. Neshledala žádné pochybení. V pořádku byly podle komise i předepsané podpisy jejích podporovatelů. Žádosti proto bylo vyhověno.

V pátek 4. října, ihned po zveřejnění kladného rozhodnutí volební komise, podala Amalia Bellantoniová stížnost proti tomuto rozhodnutí k ústavnímu soudu. Další obdobnou stížnost podal Mihai Gheorghe Ursa. Druhá stížnost ani její předkladatel nejsou důležití. Ústavní soud rozhodl o obou stížnostech zároveň, ale věcně řešil jen tu prvou.

Amalia Bellantoniová je bývalá rumunská letuška. Dnes se svým sicilským manželem vlastní restauraci v Bukurešti. A světe div se, je to také bývalá členka S.O.S. România. Ještě v červnu kandidovala na županku Călărași. Neuspěla. Čarodějnický rituál, který v červnu společně se Șoșoacăovou pořádala před sídlem župy, nezabral.

Ústavní soud stížnost projednával v sobotu 5. října společně s dalšími volebními stížnostmi a večer stížnosti vyhověl a prezidentskou dráhu Șoșoacăové zapověděl. Ta se situaci ještě pokusila zachránit a deset minut před půlnoční lhůtou podala opětovnou žádost o registraci k prezidentské volbě. Tu už volební komise v neděli 6. října zamítla.

Bellantiová brojila proti podpisům na žádosti o registraci. Prý byly falešné a duplicitní. Tomu ale soud nevěnoval pozornost. Mnohem více jej zaujala námitka, že kandidátka nenaplňuje rumunské ústavní hodnoty tím, že není dostatečně proevropská a proatlantická. Od bývalé členky strany, která otevřeně usiluje o vystoupení Rumunska z EU a k NATO se staví přinejmenším kriticky, to zní poněkud farizejsky. Soudní nález rekapituluje celou sérii historek, kterými Bellantiová své tvrzení podpořila. Soud je spíše mlčky přešel. Ale právě při čtení této litanie jsem si vzpomněl na starý Řím. Až příliš to připomínalo Suetoniovo líčení Caliguly.

Jádrem argumentace soudu je, stejně jako v pozdějším nálezu o zrušení prezidentské volby, interpretace článku 146 písm. f) rumunské ústavy, podle kterého ústavní soud zajišťuje dodržování postupu předepsaného pro volbu prezidenta a potvrzuje výsledky voleb. Soud odvážně tvrdí, že toto ustanovení nemusí být vykládáno restriktivně, a z toho vyvozuje svoji pravomoc posoudit stížnost. Stále se ale cítí být omezen pouze na námitky výslovně uvedené v podání. O dva měsíce později v nálezu o zrušení voleb už soud tvrdí, že ustanovení nesmí být vykládano restriktivně, a vykouzlil si pravomoc o volbách rozhodnout i bez jakéhokoliv podání. Při formulování obou těchto nálezů soud spěchal a nenašel si čas, aby veřejnosti osvětlil, proč se odklonil od svého čtvrt století starého nálezu, ve kterém opačně rozřešil stejnou otázku u referenda, které je (i bylo) v ústavě zakotveno obdobným způsobem jako prezidentská volba.

Při posuzovaní Șoșoacăové soud ale výtky Bellantiové jednotlivě nerozebíral. Pouze shledal, že je obecně známo, že postoje Șoșoacăové jsou dlouhodobě v rozporu s demokratickými základy státu a ústavního uspořádání. Její antidemokratické a antisemitské výroky prý jasně ohrožují základy státu a jeho zakotvení v euroatlantických strukturách. A pak se soud jen odvolal na výtky stěžovatelů jako celek.

Povinnost podporovat setrvání Rumunska v EU a NATO soud vyvodil z tradic rumunské rovoluce roku 1989, na které se ústava odvolává, a z článků 148 a 149 ústavy. Článek 148 stanoví jakým způsobem má být v referendu rozhodnuto o členství Rumunska v EU a dále definuje nadřazenost unijní práva nad rumunským právem. Rumuni v tom zašli dál než naše ústava. Článek 149 řeší pouze referendum o vstupu do NATO. Je zvláštní, že soud vůbec nevzal v patrnost, že Washingtonská smlouva zakládající NATO i smlouvy o EU s možností vystoupení výslovně počítají.

Rozhodnutí soudu nebylo jednomyslné. Dva ze sedmi soudců se postavili proti. Odlišné stanovisko zpochybňuje soudní výklad článku 146 písm. f). V pozdějším rozhodnutí o zrušení voleb už ale soudci jednohlasně podporují ještě radikálnější výklad. Stanovisko také upozorňuje na porušení práva na spravedlivý proces. Soud si prý nesmí přisvojit pravomoc tam, kde zákon nedefinuje postup, který by postiženým zajistil účast na řízení a právo na kontradiktorní řízení. Șoșoacăová nebyla k jednání ústavního soudu přizvána. Disent si také povšiml, že rozhodnutí proti kandidátce, která nebyla nikdy soudně trestána, vyprázdnilo ústavní omezení, které kandidaturu zakazuje soudně trestaným.

Nález byl v Rumunsku přijat rozpačitě. Politici se shodli, že rozhodnutí je nešťastné, ne-li neústavní, a že Șoșoacăová měla být poražena ve volbách.

Jak prezidentské volby dopadly jsem už popsal ve svém předchozím článku. Dotkl jsem se tam i stížností k ústavnímu soudu, které se domáhaly přepočtu hlasů. K tomu podotýkám pouze, že tu byla situace přesně opačná než u červnových voleb v Bukurešti. V červnu se Elena Lasconiová se svým uskupením USR domáhala revize voleb a vládní politici ji obviňovali z neúcty k rozhodnutí voličů. V listopadu Lasconiová snahy o přepočet hlasů odmítala a vládní strany se jich dožadovaly. V obou případech také nespokojená strana svolávala demonstrace. Podrobný rozbor rozhodování ústavního soudu v této věci najdete v článku Patrika Mikócziho.

V pátek 5. prosince, den po zveřejnění odtajněných zpráv, vydal ústavní soud pozoruhodné tiskové prohlášení. Úspěšným kandidátům v něm připománá, že jim brzy skončí lhůta, ve které mohou podat stížnost na platnost voleb. Soud tím okatě naznačoval Lasconiové, že má stížnost podat. To ukazuje, že soud se svojí radikální interpretací článku 146 písm. f) váhal. Lasconiová tímto testem inteligence prošla a nereagovala.

Předchozí článek

Dohra

Ústřední volební komise BEC zareagovala na ústavní nález už 6. prosince. Vydala rozhodnutí 230D o ukončení voleb a volebním místnostem v Rumunsku i na ambasádách v zahraničí přikázala už neotevírat dveře voličům. V některých časových zónách nestihly ambasády na toto rozhodnutí zareagovat a hlasování na krátkou dobu připustily. Celkově ale ambasády rozhodnutí respektovaly. V sobotu 7. prosince přidala komise další dvě rozhodnutí 231D a 232D, která řešila technické problémy s likvidací voleb. V neděli 8. prosince se několik volebních místností, snad na Georgescovu výzvu, vzepřelo rozhodnutí volební komise. Celkově tak v Rumunsku či na ambasádách hlasovalo asi 40 000 voličů.

Georgescu se drží svého původního postoje. Pravomoc zrušit volby přiznává jen volební komisi a všechna tři její rozhodnutí v souladu se svým slibem soudně napadl. Nejdříve to zkoušel u Odvolacího soudu v Bukurešti. Soud odmítl jeho požadavek na předběžné opatření a nakonec 31. prosince 2024 odmítl i celou stížnost. Stejně se zachoval Nejvyšší kasační a trestní soud, ke kterému se odvolal. Konečné odmítnutí přišlo 17. ledna 2025.

Georgescu poslal stížnost i do Štrasburku k ESLP. Jeho advokátka si právě zde dělala naděje na úspěch s žádostí o předběžné opatření. Soud ji zklamal 21. ledna, kdy odmítl, že by k něčemu takovému měl pravomoc. Mnohá média, např. Reuters, o tomto informovala jako o odmítnutí celé stížnosti. Tak tomu není. Stížnost stále čeká na posouzení.

Všechny žádosti o předběžná opatření byly naivní. Taková opatření mají obvykle umožnit obnovu původního stavu. To v rumunském případě, kde ústavní soud vypustil džina z lahve, nikdy nebylo možné. O to více bylo naivní očekávat zásah od mezinárodního soudu, který nemá žádné nástroje k vynucení takového opatření. Nelze to očekávat ani od konečného rozhodnutí ESLP.

Přesto se Georgescu nějakého zadostiučinění od tohoto soudu může dočkat. Jeho šance značně stouply 27. ledna, kdy Benátská komise vydala svoji zprávu, ve které v obecné rovině reaguje na rumunské rozhodnutí zrušit volby. Pro rumunský ústavní soud musela být tato zpráva studenou sprchou. Georgescu, ale i Șoșoacăová, z ní mají asi radost. Zprávu doporučuji i těm, kdo se zajímají pouze o možnost rušení voleb v ČR. Vztahuje se totiž i na nás.

S jídlem roste chuť, a tak nepřekvapí, že se po rozhodnutí ústavního soudu ozvaly hlasy, které chtěly podle stejného scénáře postupovat i v jiných obdobných případech. Jako první přišla na přetřes otázka zrušení parlamentních voleb. Tam je ale situace trochu jiná. Ústavní soud se nemůže opřít o žádné odtajněné a zveřejněné zprávy a navíc je tato volba právně regulována jinak. Článek 146 písm. f) řeší výlučně volbu prezidenta. Tuto otázku ale dále nemusíme řešit. Obě komory parlamentu vzešlé z prosincových voleb už byly ustaveny.

Nevyřešena ale zůstává otázka budoucí kandidatury Călina Georgesca. Některé přemoudřelé hlavy v našich krajích tvrdí, že již byl z budoucí volby vyřazen. To je nesmysl. K vyřazení může dojít až v reakci na žádost o registraci. Nové volby prezidenta už byly vyhlášeny na 4. a 18. května 2025, ale ještě nebyly ustaveny nové volební orgány. Lhůtu pro podání kandidatury tak ještě neznáme.

Georgescu se k věci vyjádřil v nedávném rozhovoru. Z volby prý nemůže být vyřazen, protože nebyl soudně trestán. Asi nečetl nález o censuře Șoșoacăové. V krajně nepravděpodobném případě, že bude z volby vyřazen, má připraven záložní plán - bude usilovat o post předsedy vlády.

Asi nepřekvapí, že úmysl opětovně kandidovat oznámila (cca 43. minuta) i Șoșoacăová.

Můj dovětek

Jsem hodně rozpačitý z toho, jak je u nás k událostem v Rumunsku přistupováno. Nemám žádný problém s čistě názorovými články, ať už se přiklánějí na kteroukoliv stranu. Ve faktografické rovině je to ale děs a hrůza. Za dobrý a smysluplný považuji jen onen článek Patrika Mikócziho, který zmiňuji výše.

Potulují se u nás různí experti, kteří patrně žijí v představě, že recyklací se nařčení prokazuje. Lidé, kteří s oblibou jiným nasazují alobalové čepičky, u nás šíří konspirační teorie, pro které namají sebemenší důkaz. Já jejich spekulace vyvracet nebudu. Důkazní břemeno je na jejich straně.

Nepodložená tvrzení ale zaznívají i od kritiků rumunských událostí. Zde už cítím potřebu reagovat. Rozšířené je tvrzení, že rumunský finanční úřad prokázal, že kampaň na podporu Georgesca měla platit vládní PNL. Toto tvrzení má základ v článku investigativního serveru SNOOP z 20. prosince 2024. Článek se ale pouze odvolává na anonymního whistleblowera znalého šetření ANAF. To je málo na to, abychom to mohli prohlásit za prokázané. Oficiální potvrzení jsem stále nezaznamenal.

Ze stejného článku pochází informace, že kampaň PNL měla být unesena (ukradena?) pro Georgesca. Zdrojem zprávy je agentura, která kampaň zajišťovala. I to není věrohodné. Agentura má už teď z ostudy kabát a více než dost důvodů svalovat vinu za nezdařenou kampaň na někoho jiného. To ostatně platí pro všechny aktéry kauzy, i Georgesca.

Obě zprávy pak oběhly svět a dnes už žijí vlastním životem. Na vyhrocení měl vliv hlavně článek na Politico, který sice na původní článek ze SNOOP odkazoval, ale málokdo si už dal tu práci, aby rumunsky psaný článek zkoumal.