Brambory a geopolitika
„Předseda vlády a prezident republiky se dohodli na tom, že Českou republiku bude na pohřbu papeže Františka zastupovat premiér Petr Fiala. Ten se s ním v minulosti osobně setkal a vyjádřil přání se rozloučení účastnit,“ potvrdila mluvčí vlády Lucie Michut Ješátková serveru Novinky.cz.
Žádné velké překvapení – zvlášť po absenci prezidenta při slavnostním znovuotevření Notre-Dame v Paříži. Událost, která je výsostně reprezentativní a bezpochyby by si zasloužila účast osoby zosobňující státní symboliku – tedy prezidenta. Ale rozhodnutí padlo jinak. Prezident zřejmě pokračuje ve své spanilé jízdě po českých krajích. A pokud je právě zaneprázdněn návštěvou pěstitelů brambor nebo místního ochotnického spolku, nedá se nic dělat.
Možná to ale panu Fialovi oplatí – třeba převezme část jeho výuky na Masarykově univerzitě, nebo napíše článek do časopisu pro barmské ženy. Těžko říct. A pak je tu samozřejmě věroučná otázka – katolicismus a dialektický materialismus? To je jako kočka s myší.
Nechci být zlý. Civilní přístup prezidenta k jeho funkci se mi vlastně někdy i líbí. Pokud dává přednost kontaktu s obyčejnými lidmi před účastí na pompézních ceremoniích, může to být vnímáno jako sympatické gesto. Možná by to udělal i sám František. Záleží na motivech – a ty neznám. Proto se raději obrátím k tématům, ve kterých se cítím jistější.
Je pozoruhodné sledovat, jak je dnes mnoho našich spoluobčanů rozhořčeno sblížením Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem. Reakce jsou různorodé – někdy opatrné, jindy velmi rázné. A nejde jen o názory běžných lidí; znepokojení dávají najevo i vysoce postavené osobnosti veřejného života. Prezident je v tomto směru, patrně poučen minulostí, zdrženlivější – a to je třeba ocenit. V jeho postavení je nutné pečlivě vážit každé slovo i čin. Což se bohužel nedá říct o mnohých jiných.
Člověku se přitom mimoděk vnucuje otázka: kde se v Češích bere ta bojovná mentalita? V zemi, kde cesta z jednoho konce na druhý trvá sotva pět hodin. Kdybychom měli za sebou nějaké slavné vítězné bitvy, snad bych to chápal. Ale kromě husitských tažení toho v dějinách moc nenajdu. První světovou válku si spojuji se Švejkem, druhou pak s osvobozením Rudou armádou – trochu i Američany – a také s kolaborací. Malou, spíš malinkou.
Abychom pochopili tuto mentalitu, musíme se vrátit v čase. České země byly naposledy součástí skutečné světové velmoci za Rakouska-Uherska. Roku 1806 sice formálně zanikla Svatá říše římská národa německého, ale Rakousko – díky císařské koruně a diplomatickému vlivu – zůstávalo mocností.
Představuji si, jak po Vídeňském kongresu sedí někde ve východních Čechách rodina nad hrncem vařených brambor a rozpráví o tom, jak to Napoleonovi „konečně pěkně natřeli“. Možná dumali nad tím, co přinesou nové pořádky v Evropě a jak si ruský car Alexandr I. rozumí s Metternichem. Když dojídali poslední brambor, pomodlili se, zkontrolovali, jestli je koza dobře přivázaná, a šli spát.
Tady to někde začalo – ten pocit sepětí s vyšší ideou, zosobněnou rakouským císařstvím, katolickou církví a stále přežívající představou Svaté říše římské. V jejích základech stáli Julius Caesar, Karel Veliký a Ota I. A když slyším některá dnešní prohlášení našich představitelů, jako bych slyšel Julia Caesara při překročení Rubikonu, jak říká: „Kostky jsou vrženy.“ Nebo jako bych viděl Karla Velikého, jak násilím křtí odbojné Sasy. Něco z toho v nás přece jen zůstalo – a pak se říká, že Slované mají holubičí povahu.
Ne, tohle dědictví si neseme dál. Tu zvláštní kombinaci teplých brambor, kozy v chlívku a pocitu, že jsme – aspoň trochu – součástí velkých světových dějin.