Právo člověka na štěstí jako první článek Listiny
Mezinárodní den štěstí
Covidové lapálie potvrdily, že stačí velmi málo k ovládání lidí, ať žili ve starém Egyptě, středověku nebo se považují za přemýšlející vzdělané moderní kosmopolitní občany demokratických států. Teď už je nepochybné, že se občané nikdy nevzbouří proti útlaku, i když je zbytečný, dlouhotrvající a neúměrně tvrdý, třebaže silně ohrožuje vše, v co věří a co si přejí. Podvolí, a přestože možná ve skrytu duše nesouhlasí, mlčí. Když se na situaci okolo pandemie podíváme z dost velkého odstupu, pochopíme, že se ničím neliší od toho, co se dělo v minulosti: vždy existovali lidé, kteří měli hluboce zakořeněnou potřebu ovládat druhé, ti, kdo se ovládat bez řečí nechali, a nakonec hrstka těch, kteří trpěli a snažili se ze všech sil systém změnit. Někdy se to podařilo, ale společenské kotrmelce vedly většinou k vzedmutí jen malé vlny svobody a rozmachu ducha, pak následovalo rozčarování a další útlak, jen si možná občas vyměnili utlačovaní a utlačovatelé své role. Příkladem nám může být historie naší republiky: po První republice přišel Protektorát, pak socialismus, krátká a nádherná doba divoké svobody v devadesátých letech a postupný sešup, který se ještě nezastavil (vděčni můžeme být za to, že si náš stát zatím hraje na právní, to totiž minimálně znamená, že má větší zábrany ve využívání donucovacích prostředků, to se vždycky hodí, když chcete, aby vám strana a vláda daly hlavně pokoj a nic dobrého od nich naivně nečekáte).
Zjištění roku 2020: právo neexistuje
V březnu 2020, kdy vláda vyhlásila za potlesku Poslanecké sněmovny a přikyvování mnoha „osobností“ nouzový stav, jsem seděla se svým mužem Davidem na zemi v miniaturní kuchyňce v malém brněnském bytě, na který jsme si pár měsíců předtím vzali obrovskou hypotéku (už jsme se ho dávno zbavili a přestěhovali se do staré barabizny na jihomoravském venkově). Nedokázali jsme vstřebat, že si stát něco takového vůči občanům dovolil. Jako dva právníci jsme nechápali, že Ústava a Listina základních práv a svobod jsou jen cáry papíru vhodné leda k rozdělání ohně v kamnech. Nerozuměli jsme tomu, že ostatní právníci ani politologové, zkrátka nikdo z těch, kteří mají smysl pro spravedlnost a mají v popisu práce ji hájit, nekřičí, neběsní a neběží bránit to, co jsme považovali za cenné – demokracii, právní stát a hlavně lidskou svobodu a obyčejné právo na štěstí.
Jako smyslů zbavení (copak by si kdokoli příčetný mohl myslet, že by takové počínání mohlo k něčemu dobrému vést?) jsme začali psát prosby ústavním soudcům, našim vyučujícím z práv a těm, o kterých jsme si kdysi mysleli, že jsou rozumní a mohli by pochopit, že jde právě teď o budoucnost. Dočkali jsme se zloby a opovržení. Podali jsme první žaloby a tím jsme se dostali jednak do povědomí těch, kdo nás z duše nenáviděli, neboť žili v absolutním strachu z virové nákazy a věřili bezmezně vládě, že dělá vše, co je správné, přínosné a potřebné, ale současně se o nás dozvěděli lidé, kteří vnímali situaci stejně jako my – jako bytostné ohrožení lidské svobody a jako nebezpečí pro budoucnost nejen jich samotných, ale také jejich dětí.
Díky těmto novým kontaktům jsme měli energii denně mnoho hodin buď dávat dohromady další a další podání k soudům, promýšlet navazující kroky, zkoušet to, co jiní nezkusili, ale taky psát blog a pomáhat ostatním aspoň vědomím, že nejsou se svými pocity zhnusení nad tím, co si stát dovolil, sami. Časem jsme vykročili z online prostoru a našli mezi lidmi, kteří chápali, jak důležitá svoboda pro člověka je, řadu přátel. Covid nám nakonec přinesl mnoho dobrého a osvobodil nás od toho, co nemělo žádný smysl.
Co mi odhalil (nejen) covid
Dodnes mám v živé paměti, jak se mi málem zastavilo srdce, když jsem se dozvěděla, že Ústavní soud nevyhověl naší stížnosti (dokonce ani v tom bodě, kdy jsme rozporovali rozhodnutí státu o zákazu občanů ČR překračovat státní hranice). Nedokázala jsem pochopit, že ústavní soudci, z nichž mnozí měli na fakultě sáhodlouhé a dojemné přednášky o lidských právech a svobodách a o tom, že soudy mají být pojistkou proti jakékoli zvůli stran státní moci, zcela fatálně zklamali. Že buď pod vlivem strachu ze smrti nebo z jiných, mně neznámých důvodů, ohnuli páteř a podpořili stát ve všech jeho ohavných zločinech. V ten okamžik mi totiž došlo, že jsem byla zcela naivní, když jsem věřila, že existuje právo a skutečný právní stát.
Podali jsme s mým mužem a s několika odvážnými občany ke dvěma stovkám nejrůznějších „žalob“. Kromě rouškových a testovacích žalob jsme koncipovali podání proti uzavírání škol, proti šikaně a diskriminaci nebo na obranu podnikatelů, kterým covid ničil nejen obchody, ale i život.
I když jsme postupně dosáhli u soudů zrušení desítek opatření, šlo jen o formální rozhodnutí (toto soudci většinou vyřešili tak, že ministerstvu vytkli nedostatečné odůvodnění, což bylo možné snadno napravit dalšími stránkami prázdných a rádoby hlubokomyslných frází v novém opatření). Ve skutečnosti jsme bohužel my ani nikdo jiný neuspěli za celé dva roky vůbec s ničím – s ochranou zdraví, s tzv. pozitivními závazky státu vůči občanům, s požadavky na to, aby stát taky myslel na budoucí dopady mimořádných opatření a bezprecedentního omezení ekonomiky a zdravotnictví, s ochranou životního prostředí, s diskriminací, svědomím ani náboženstvím. Soudy se rozhodly položit právní řád na lopatky a hájit stát a jeho běsnění zuby nehty až do úplného hořkého konce.
Právo na štěstí
Při tom všem covidovém právním snažení se mne napadlo, že je Listina základních práv a svobod postavená na úplně špatném základu: dočista v ní totiž chybí radost a štěstí. Jejich dosahování je přitom hlavním motorem žití!
Bylo by úžasné, kdyby čl. 1 Listiny základních práv a svobod zněl (parafrázuji občanský zákoník, neboť se mi ta definice líbí):
Myslím, že mnou navržený článek 1. Listiny je prostě perfektní a zcela jasně vystihuje to, na by čem naše společnost měla doopravdy stát a padat (že tomu tak není a nebude je druhá věc, můžu ale snad snít) – zlaté pravidlo jednání: „Jednej s jinými tak, jak chceš, aby jednali oni s tebou.“ doplněné o onu čaromocnou substanci štěstí coby „mušky zlaté“. (Jak perfektně se to k sobě hodí, že?)
I kdyby se ale nepodařilo dosáhnout toho, že by stát právo člověka na štěstí uznal a zařadil ho do Listiny (navíc ani to není záruka vůbec ničeho, jak jsme se mohli do zhusta přesvědčit), nemusíme zoufat – právo na štěstí je totiž právo přirozené. Nedal nám ho stát a nemůže nám ho vzít. Je naše od samého počátku lidského pokolení. Tak si ho užívejme!