Trumpismus a putinismus
V časopisu New Statesman, což je britský politický a kulturní magazín vydávaný v Londýně, byl 22. srpna 2022 publikován článek, jehož autorem je Benjamin Teitelbaum. Text se nazývá "The rise of the traditionalists: how a mystical doctrine is reshaping the right" (Vzestup tradicionalismu: jak mystická doktrína mění pravici). Článek informuje o podobnostech v názorech Stevea Bannona, Alexandra Dugina a brazilského filozofa Olava de Carvalha. Hovoří o tom, že tyto osobnosti spojují podobné názory na zákony, které stojí za formováním moderního a postmoderního světa, a jejich společné odmítání. Inspiraci pro své úvahy hledají ve spirituálních hnutích, která se staví kriticky k modernitě a liberalismu.
Steve Bannon je jeden z poradců Donalda Trumpa, který se v jeho blízkosti pohyboval během jeho prvního volebního období, a teď se zdá, že se opět začíná s Trumpem zbližovat. Na pozvání Saši Vondry byl i v Praze, kde na Žofíně měl vystoupení. Alexandr Dugin je ruský filozof, o kterém se mluvilo jako o ideologovi současného ruského vedení. Vzpomeňte si v souvislosti s ním na podivnou reakci některých našich známých osobností, když při atentátu přišla o život jeho dcera. Olavo de Carvalho je méně známou postavou; uvádí se o něm, že byl hlavním poradcem Jaira Bolsonara, bývalého prezidenta Brazílie. Všechny tyto tři osobnosti čerpají z mnoha myšlenkových škol, ale shodně se hlásí k tradicionalismu, perennialismu a příkře se rozcházejí s osvícenstvím, modernitou a liberalismem, které chápou jako úpadkové, mrtvé větve kulturních a politických dějin.
Hledáme-li nějaká společná jména, která tyto dvorní ideology trumpismu, putinismu a Bolsonara ovlivňují, pak se zorientujeme celkem rychle. Na prvním místě jsou to René Guénon a Julius Evola, o kterých se mluví v citovaném článku, ale dále také myšlenky Carla Schmitta a Alaina de Benoista.
Jejich vidění světa je pro nás často velmi neobvyklé. Čas u Guénona například není líčen lineárně, jak to chápou křesťané, progresivisté nebo komunisté ovlivnění Hegelovou filozofií dějin. U progresivistů a komunistů lineární čas vede k postupnému zlepšování stavu lidí a společnosti. Společnost prvobytně pospolná je překonána společností otrokářskou, pak feudální atd. Guénon však chápe čas jako cyklické střídání několika období – doby zlaté, stříbrné, bronzové a doby temna, přičemž se jedná o postupný proces degradace, sestupu od kvalitativně vyššího stavu ke stavu kvalitativně nižšímu až k úplnému úpadku, a tento celý cyklus se stále dokola opakuje. V chápání lidské společnosti Guénon před rovnostářstvím upřednostňuje hierarchickou strukturu. Své představy často čerpá z hinduismu – příkladem hierarchické společnosti je mu indický kastovní systém.
Tradicionalisté chápou liberalismus jako slepou vývojovou cestu. Dnešního moderního člověka, pro kterého se někdy užívá označení homo economicus, vidí jako nesprávný antropologický model, který se sice chová zdánlivě racionálně, ale zaměřuje se pouze na dosažení svých sobeckých, materiálních, subjektivních cílů. Takto chápaný liberální homo economicus usiluje o stále větší míru svobody od všech omezení, včetně tradiční rodiny, prosazuje progresivismus, bezbřehý globalismus s otevřenými hranicemi pro neřízenou migraci a snaží se o rušení rozdílů mezi pohlavími. V zájmu optimalizace trhu je zbavován jakýchkoliv pevných kořenů, vztahů a vazeb, čímž v konečném důsledku ohrožuje jak existenci společnosti, tak sebe sama.
Tradicionalismus usiluje o nápravu tohoto stavu a nahrazení obrazu člověka jako homo economicus Guénonovou a Evolovou novou antropologií člověka, pro kterou by se dalo použít označení homo hermeticus. Za prudkým nástupem tradicionalismu někteří analytici vidí reakci na těžko pochopitelné absurdity progresivismu.
Guénonův a Evolův homo hermeticus se odvolává na nejhlubší kořeny lidské zkušenosti ukryté ve starých učeních a náboženstvích. Je to skrytá pravda uchovávaná po staletí o tajemství života, pro kterou se někdy používá název perennialismus k zdůraznění věčnosti a prastarosti tohoto poznání. Jeho neměnné pravdy se běžnému člověku skrývají před profánní každodenností, a proto potřebuje vedení, aby jim porozuměl. Definujícím rysem je pro něj víra v existenci nějakého prazákladu veškeré existence a v transcendentní řád, který slouží pro organizaci pozemského života a propůjčuje mu zdání smyslu. Na rozdíl od progresivistické formy liberalismu uctívá tradiční rodinu, pospolitost, náboženství, národ a hranice.
Pro mě je celý tento příklon k tradicionalismu, který je možné jak v putinismu, tak i trumpismu již zřetelně identifikovat, jen jedním z možných interpretačních klíčů k porozumění toho, proč se zdá, že se současná konzervativní Amerika vzdaluje liberální a progresivistické Evropě a naopak se přibližuje tradicionalisticky smýšlejícímu Rusku.
Pro úplnost je potřeba dodat, že v extrémně chápaném a aplikovaném tradicionalismu může být ukryto několik znepokojujících tendencí, jako je elitářství, sklon k autoritářství, adorace síly, cyklické chápání času a důsledky, které toto vidění světa může mít pro uspořádání společnosti, a s tím související potřeba nastolení nějaké formy jejího hierarchického uspořádání. Podobně jako může někdo chápat liberální progresivismus jako úpadkovou formu liberalismu, může i tradicionalismus existovat ve své krajně pravicové, pro demokracii nebezpečné formě.
Zdroj:
https://www.newstatesman.com/ideas/2020/10/rise-traditionalists-how-mystical-doctrine-reshaping-right