Na vlast kašlu a slepice nám snesly 1600 vajec
Nikdy bych nešla bojovat za ČR, nikdy
Tento týden mne zaujaly dva výstupy z Hradu. Jednak to byl počet vajec, které řádně odvedly slepice manželů Pavlových. Netuším, kolik kvokajících krasavic (já slepice dopravdy miluju, jsou boží) se po Hradě a jeho přilehlých pozemcích prohání, ale výkon je to dost nanicovatý - i těch našich pár starých chuděrek poskytlo aspoň 1600 kusů. Na nás venkovany si holt hradní páni nepřijdou. Podruhé mne prezident zaujal svým tvrzením, že bych měla mít ráda vlast a ještě ji snad ke všemu dobrovolně chránit. No to vám teda řeknu, že mne ani nehne. Nezajímá mne ČR, vlast, národ, právní stát ani demokracie, protože to všechno jsou jednoduše záležitosti ze sféry mýtů a legend, takové pěkně učesané novodobé náboženství - víra v něco, co nikdy nikdo neviděl a neuvidí, ale všichni se k tomu modlí. Na to mne už neužije.
Když pominu to, že aboslutně nechápu, jak může mít někdo intimní vztah k entitě jakou je stát (tj. mít rád republiku) a jak může někdo milovat dokonce národ, nebo jak někdo může skočit na špek báchorkám o svobodě a řečičkám o Listině, musím říci, že mne naprosto udivuje, co Pavel mohl myslet tím, že mám bránit svoje děti tím, že se účastním války. Prosím vás, moji milí, jak konkrétně bych mohla něčím takovým potomkům pomoci? Co by jim přineslo to, že bych nebyla s nimi nebo že bych dokonce natáhla v nějakém nesmyslném konflikut bačkory? K čemu by jim bylo, že by mohly nosit kytky k pomníčku padlých vojínů a poslouchat bláboly pánů v kvádrech nebo uniformách o tom, jak maminka zemřela v boji za "evropské hodnoty"? To tedy vůbec nepobírám.
Mnohem lepší přece je, když budu s nimi, když je budu živit, když se o ně budu starat a když je budu chránit před státem. O každém, kdo se domnívá, že je správné jít bojovat kdovíproč a kdovízač, si myslím své. Ať si jde, ale mým heslem je (po krutých osobních zkušenostech z doby covidí, které mne naprosto změnily a udělaly ze mne v představách Pavla a jeho nohsledů necitelné zvrhlé monstrum) nehasit, co mne nepálí. Jedině tak se totiž dá přežít v jakékoliv době a s jakýmkoliv státem nad sebou.
Vážený pane prezidente, ze mne vážně nevydolujete ani kapku nadšení pro obranu republiky, sorry jako. Jestli chce někdo nahoře válčit, tak holt musí napochodovat v zeleném sám nebo do mundůrů navléct svoje děti. Já se budu nadále starat jen sama o sebe (a o naše slepice, aby pořádně nesly) a o lidi, kteří mne samotnou zajímají. Státu, vlasti, národu, demokracii nebo cizí představě svobody (která se tak moc liší od té mé) pomáhat nebudu. Pro stát skutečně nejsem schopna ani ochotna vůbec nic udělat. Je mi totiž lhostejný.