Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
Progresivismus, utopie a nesplnitelné sny
Radikální idealisté nevidí svět, jaký je, ale jaký si jej vysnili. Věří ve své poslání napravit špatný svět a zabránit apokalypse...
Dějiny lidstva doprovázejí utopie a nesplnitelné sny. Rovněž 21. století zažívá svůj velký projekt proměny člověka a společnosti.
Radikální idealisté nevidí svět, jaký je, ale jaký si jej vysnili. Věří ve své poslání napravit špatný svět a zabránit apokalypse. Věří, slovy spisovatele Milana Kundery, že si osedlali historii, že „vyskočili na hřbet dějin“. Svůj úhel pohledu vydávají za univerzální pravdu. Odlišné názory považují za nevědecké a nepřátelské. A hlavně z přemíry dobra prosazují krajní opatření, jež překračují únosnou míru společnosti i planety.
Dobře to vystihl irský dramatik George Bernard Shaw těmito slovy: „Cesta do pekla je dlážděna dobrými, a nikoliv zlými úmysly. Vždyť všichni lidé to myslí dobře.“
Ano, všichni si přejeme pomáhat běžencům z celého světa! To ale neznamená provádět bezmeznou migrační politiku z jiných kulturních a náboženských okruhů. Extrémní migrace totiž vhání část Evropy do období nestability – do období rekordní kriminality, útoků nožem a násilných nepokojů. V ulicích měst ubývá bezpečí a prostor pro běžný způsob života, svobody a demokracii.
V neposlední řadě si všichni přejeme zastavit globální oteplování a podporovat ekologii! To ale neznamená zavádět radikální zelenou politiku, která poškozuje evropský průmysl a vede k zaostávání vůči Číně a světu. Navíc poškozuje i samotnou planetu emisemi, a to převáděním výroby z Evropy do zemí s vyšší úrovní znečištění.
Právě tyto příklady dokládají, jak tenké jsou hranice mezi krajním dobrem a zlem. Jde o příklady, kdy ušlechtilé záměry přecházejí nechtěně ve svůj opak a způsobují sebepoškození.
Jak je možné odolat vábení různých utopií? Jak je možné zajistit odolnost dobra vůči černobílým receptům a vůči třídění lidí na pokrokáře a zpátečníky? A jak je možné zajistit udržitelnost, tedy princip přiměřenosti v rozhodování?
Protože nikdo, ale nikdo nemá patent na rozum a morálku, to nejcennější, co demokracie má, je soutěž myšlenek. Říkáme tomu názorová pluralita.
Ano, je to zvažování mnoha pohledů a přístupů, co napomáhá tříbení názorů a hledání řešení. Je to dialog, který druhé nevylučuje, ale spojuje. Je to kultura nikoliv uzavřených sociálních bublin, ale vzájemného naslouchání a úcty. Nezastupitelnou roli tu mají také univerzity. Rozvíjí svobodné myšlení a diskusi, založenou na toleranci a empatii.
(Úryvek z promočního projevu 2024)