"Dáme tam lajčíček a budeme za hodný"
O skrytém pokrytectví internetových lajků
Na současnosti mě fascinuje, kolik lidí čte jen nadpisy, ale o to vášnivěji pak o nich diskutuje. V některých případech už se také projevuje to, že určití jedinci neumí ani zpracovat obsah sděleného. Možná proto na internetu nejvíc frčí vražedná čtyřkombinace – vaření, hubnutí, kosmetika a kočičky.
Na sociální síti se mi neustále vnucují videa, kde všelijaké ženštiny nabízejí své produkty a hlavně radí, jak se malovat, česat a být spokojená. Když jsem zaznamenala, že jakýsi kšeft s parukami a příčesky má 27 000 shlédnutí a kolem třiceti sdílení na jeden příspěvek, uvědomila jsem si - žiju asi na hodně vzdálené planetě. Což o to, ta paní byla krásně upravená a celkově pohledná, ale jakou to má hodnotu?
Nedávno jsem tu zveřejnila text o novém cédéčku Pavla J. Hejátka. Kromě jiného jsem k němu přistoupila k jako určitému sociálnímu experimentu. Pavel má na sociální síti 4740 fanoušků. Když ten článek nasdílel, velmi rychle tam naskákaly takzvané lajky, ale na čtenosti mého příspěvku se to absolutně neprojevilo.
Sledovala jsem trochu i diskusi na jeho zdi, kde jsem se dozvěděla, že mám slovní zásobu a umím to napsat (asi to bude tím, že jsem první povídku vyplodila už v šestnácti) a také mě jedna paní obvinila de facto z patolízalství vůči současné vládě. Kdyby si alespoň přečetla něco na blogu, pochopila by, co konkrétního mi aktuálně vadí. Namátkou můžu jmenovat – potírání osobní svobody, cenzura a zavírání lidí, byť za někdy dost nemoudré myšlenky. Nicméně paní svůj názor velmi rychle smazala, možná ji někdo upozornil, že v mém případě se zcela netrefila.
Nemusím ale chodit daleko, tuhle zkušenost jsem učinila před mnoha lety, kdy jsem si procházela tragickým obdobím. Můj tehdejší facebookový účet se plnil lajky, slzičkami a různými emotikony, ale když jsem potřebovala s něčím poradit nebo pomoct (a to jsem opravdu nežebrala), tak jsem se akorát mohla podívat na svou pravou ruku. Tehdy jsem pochopila tu psychologii mnohých lidí, kteří se předhánějí v tom, aby dali okolí najevo, jak s někým soucítí, čímž je veškeré dobro odbyto a Pámbu jim přičte tisíc bludišťáků. Zdálo se mi to trochu pokrytecké, ostatně preferuji činy nad gesty, tudíž jsem ten účet nakonec smazala.
Já sama lajky spíše nedávám, raději si to, co mě zaujme, přečtu, shlédnu a pak třeba, pokud to situace umožňuje, autorovi napíšu, nebo ho doporučím dál. To mi celé přináší větší smysl než pět minut vybírat ten nejvhodnější smajlík, aby celý širý svět viděl mé dojetí. Nemusí vidět, protože se mi samozřejmě nelíbí všechno, na ten pocit a výběr má každý právo. To, co mě osloví, nebo chytí za srdce, posílám v nějaké formě dál. Spatřuji v tom mnohem větší význam než k něčemu přilípnout lajk a být ve svých vlastních očích za hodnou. Na to jsem si nikdy nehrála a ani bych si hrát vlastně nechtěla.