DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.7.

Motto: "Doktore... Já lžu, jako když dejchám..."

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

Václav Janda

Spisovatel

10. listopadu v 17:10

108 zobrazení

2 komentáře

Předchozí kapitola:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.6. - Blogosvět.cz

KAPITOLA 7.

Usmrcování z milosrdenství • Boxérská etika

Zařazení medicíny na seznam deseti nejlákavějších profesí pro psychopaty Lukáše překvapilo.

V zápětí však dodává: "No jo... Hned mi střelil do hlavy třeba takovej 'Program T4' na masovou likvidaci postiženejch lidí... včetně dětí... Kerej schválil Hitler, tušim už někdy v roce třicet devět... Autorem byl doktor Viktor Brack a jeho velevážení kolegové... No kapacity z univerzit...! Do takovejch za tímto účelem nově zřízenejch "klinik" po celým Německu vodili rodiče svoje ratolesti v dobrý víře, že jako dostanou nový, speciální léky... Ale místo toho je tam zabíjeli různýma jedama... a dokonce hladem... To teprv až mnohem pozdějc přišel Mengele a další podobní, že jo... No a dneska nad náma bdí ta Světová zdravotnická organizace, co ji vede ten bejvalej terorista... A ti nám naordinovali ten kovid... a na to vočkování... a roušky... A jen naprostou náhodou maj úplně stejný sponzory jako wefáci, kerý všude tvrděj, jak je nás, lidí, nějak zbytečně moc... No to je fakt psycho, když si to dáš takhle dohromady...

Lukáš si plácnul dlaní do zátylku, jako by chtěl zkontrolovat, jestli mu tam už nějaký ten kat Mydlář nenasazuje sekeru... "Jedno ze základních lékařskejch pravidel, 'primum non nocere'... To tidleti šmejdi nemaj ani v patě..."

"Vím, co myslíš: 'hlavně neubližovat'," překládal z latiny Ondra. "Teda: léčím enem tak, abysem pacientovi neuškodíl... To pak rozum nebere, keď sa spolu schádzá skupina takých 'dochtorů', trebárs tých nutričných specialistů, aby objavili stravu, kerá má co najmeněj kalorií... Alebo tých, co vymýšlajú injekce s fenolom a benzínom... Lebo právě to ty svině tým děckám fakt vrážali do těla!... Benzín to žily a fenol do srdca... Doktoři, kerý stáli u prototypa zabíjacího stroja, co měl vraj 'zabránit provozním komplikáciám'... Pretože sa im nemocniční personál psychicky hrútíl, keď moseli střílat děcka pistolú zezadu do hlavy..."

"A pak nakonec vymysleli to plynování," pokračoval ve výčtu nacistických hříchů Lukáš. "Ponejprv oxidem uhelnatým, kerej ti vyžene kyslík z krve... Prostě se udusíš, jako by ti dali na hlavu igelitovej pytlík..."

"Trochu ťa poopravím, Lukine... Němci nic nevymysleli... Ti enem tou svojou pečlivosťou a důkladnosťou věci 'zdokonalovali'... Ten nápad najspíš podědili od amíků, keří popravovali vezně plynom už nekdy od dvacátých roků... Kyanidom, kerý funguje stejně tak brutálně..."

"Tak to sem, Ondro, ani netušil... No ale určitě to vymyslely nějaké vzdělané hlavy, co musely mít lékařskou vědu v malíčku..."

"No a pak sa, Lukine, ani nediv, že si ty 'nacistické specialisty' všetkých tých vědeckých oborů amíci po válce sbírali po celém světě a vozili si ich jako vzácné relikvie dom, aby im pomohli budovat tu ich světovú nadvládu..."

"Ale máš pravdu, protože jsem vlastně zaznamenal, že se teď amíci k popravě plynem vracej." rozpomněl se Lukáš. "Prej už proběhla první poprava... Kdesi v Alabamě... Tývole, čistým dusíkem... Naprosto brutální..."

"Důvod?"

"Je to prej lacinější než ty injekce..," obrátil Lukáš oči v sloup.

"To sú prostě hovada... Inak sa to nazvat nedá..." ulevil si Ondra.

"Amíci predsa podporovali Hitlera skoro celú válku... Bez ich aditiv do paliv... bez ich náklaďáků... motorek... by sa nácci ani nepohnuli... A amíci predsa na teho vzpurného rusáka nekoho poštvat potrebovali... Šecky týto fabriky patřily americkým koncernom... Veď Ford dostal od Hitlera 'Záslužný řád německého orla' za príkladnú spoluprácu... Sú o tem aj zajímavé svědectví... Trebárs dokumentární film 'Hitlerovi američtí obchodní partneři' "

"Jojo to jsem viděl... To dřív normálně dávali na ČT... To si už dneska ani nedovedu představit... Už jen úplnej pitomec nepochopí, vo co tam šlo..."

"No taky ta prvá pojízdná plynová komora v polském Chelmně, co tam temu tehdy velel Heydrich, byla vraj na podvozku Forda... Síce bez oken, ale s krásným červeným krížom na boku..." pokračoval Ondra. "A vraj bez tých amerických aditiv by nevzletělo jediné Göringovo letadlo... Keď si to uvědomíš, jak Luftwafe kosila ty ubohý amíky na tých plážách v Normandii... Jeden by z teho blil..." otřásl se Ondra odporem.

"No dyť sme tady minulej tejden rozebírali tu vodtajněnou zprávu z americkejch archívů, kterak se starej Prescott Bush, fotřík a děd dvou nedávnejch americkejch prezidentů, velkej stoupenec Hitlera, snažil neúspěšně províst ve Státech nacistickej převrat na Franklina Roosevelta... Jak v tom jely největší americký korporace, jako s J.P.Morgan, Goodyear, DuPont nebo třeba Remington..."

"No ja, máš pravdu... Ale to sme už, synku, hrubě odbočili. Vraťme sa radši zpátky k tým medikom, lebo sa nám ta debata... jako obvykle... zasa rozplizne do desíti různých směrů a v žádném z nich sa nedoberem konca."

Lukáš kývnul na souhlas a zařadil zpátečku.

Aby zdůraznil absurdnost nelidského konání těch, co kdysi přísahali, že budou konat jen a jen v zájmu a ve prospěch nemocného, a vystříhají se všeho, co by bylo ke škodě pacienta atd... (viz lékařská přísaha) a taky i proto, aby byl vůbec o těchto věcech schopen mluvit bez intenzivního nutkání ke zvracení... zaujal dramatickou, patetickou pózu a pokračoval příslušnou nápadně strojenou dikcí:

"Ó jak vznešené dokáže být to lékařské povolání... Když pod heslem 'usmrcování z milosrdenství,'... tak totiž ten program T4 vážně nazývali... na základě jakéhosi jejich 'vyššího principu mravního', teda v rámci 'očištění árijský rasy' vod veškerý tý 'neproduktivní špíny' ... prováděli pravej opak toho, co studovali... Když se protivili proti všem křesťanskejm zásadám... Si představ: v tehdejším Německu?! ... Když vlastně prováděli 'službu svýmu národu'... No né? ...Vlastně to byla vod nich velká vobeť, že to museli v sobě všecko takhle porušit...!"

Lukáš si propletl prsty svých dlouhých rukou a vytrčil si je jako čepeček nad temeno své hlavy, čímž zcela bezděčně vytvořil pro tuto situaci tak výmluvně charakteristický živý obraz... Kosočtverec s jeho pobouřeně vytřeštěným, protáhlým výrazem uprostřed.... Zhluboka si povzdechl a už civilním hlasem pokračoval.

"Kdo z nás dneska rozezná, kolik z nich byli jen zfanatizovaní, poslušní, mechanicky fungující idioti... Kreténi s vysokoškolským vzděláním, s vocáskem titulů, ale bez vlastního kritickýho myšlení... A kolik pak bylo těch druhejch, co si to dokonce tajně s gustem užívali... Ten pocit nadřazenosti... A moci..." Lukášova mimika a rozmáchlá gesta stále sršely naprostým znechucením.

"Máš pravdu, Lukine... Byly to zrůdy... Prestiž dochtorů v Německu dostala válkou na frak tak brutálně, že eště desítky let po válce dávali sami Němci prednost cizincom... Ale pozor, nemíchajme hrušky s jabkama! ... Ti praktičtí doktoři, co sa starajú přímo o svoje pacienty, zvlášť na dědinách alebo na malém městě... kde sa ľudé znajú... tam je to naopak profesia jako služba... Taký ten doktor Skružný z 'Vesničky střediskovej' ... Tý sú úplně iní... Ty, keré tu řadím vysoko, sú nekeré speciální profesie, jako trebárs rychlá záchranka, specialista traumatologie... Tam, kde sa mosíš rychle a s klidem rozhodovat... Kde nesmíš moc dlúho dumat... Ale resuscitovat, oživovat... Neváhat a jet, jak fretka, rozumíš..."

"Jo, chápu... Letecká nebo železniční katastrofa... Musí všecky ty raněný probrat... Rychle intuitivně rozhodnout, koho první... Kdo má větší šanci a kdo míň... Neutápět se ve výčitkách, v pochybnostech... To je fakt... To prostě každej dělat nemůže..." souhlasil Lukáš.

"Presně tak... No třeba si představ chirurga, kerý by sa dlúho rozmýšlal, jestli tam má říznút tak alebo tak, s vědomím, že to děcko može umřít, keď sa netrefí... Vteřiny ubíhajú... A on místo sústredění na zákrok myslí, co jeho mamka... a další příbuzní v čekárně... Potí sa, ruky sa mu klepú... To predsa nejde, že?" podrthl Ondra předchozí Lukášova slova.

Pak jako by chtěl udělat pár vteřin předěl a zase pokračoval.

"A teraz už poďme dál... Co sem eště nemenoval... Že sú na desátém ti různí berní úředníci, kontrolóři, revizóři a tak, to ťa istě taky nepřekvapí... Pak sú tam ale eště dvě profesie, keré na moment možná ano... Než to pak domyslíš až do konca... Tak na devátém fleku je kuchař..."

"Ty jo... Drsňák Pohlreich..." zasmál se Lukáš. "Chápu... Frmol, stres, improvizace..."

"No, tady už je vidět, že to mosí byt ta osobnost, co je dobře namíchaná... Na jednu stranu kdosi, koho len tak neco nerozhodí, dokáže zařvat, přitvrdit... Urobit si pořádek... Ale na druhú stranu zasa mosí taky cosi umět, tajak sem to zmínil u tých policajtů... A hlavně ta improvizácia. To je cosi, co psychoši moc neovládajú. Oni sú leniví sa cokoli učit, neumíja si nic naplánovat, ve všem majú svinčík. A ta kreativita a impro, to je pre nich většinú španělská vesnica..."

"No však to v tom Pohlreichově seriálu vidíš, na jaký výlupky von musí narážet... Co je tam špíny, bordelu... Jde jim akorát vo to, kolik z toho vytřískaj..." rozvíjel to Lukáš dál.

"A aj keď jim to Zdenek vysvětlí, ukáže, tak sa to kolikrát nenaučí... To sú tý, o jakých tu mluvíme... Zdenek je tak dobrý preto, že má aj tu dušu... Cosi drsného na něm vidíš a trocha aj obdivuješ, ale je tam cítít aj to srdíčko... Myslím, že by u něho nejaké vysoké PCL nenaměřili... On to spíš doháňá tým svojim organizačním talentom... "

"Hezky!" tiše zatleskal Lukáš. "Ale mám dojem, jako bys mluvil sám vo sobě, Ondro... Když to trochu přeženu: nad vostrým slovem nebo fackou dlouho nepřemýšlíš, ale srdíčko máš tam, kde má bejt, což..?" zasmál se.

"Chlape, já bych tyto profesie robil nemohl... To by dopadlo špatně..." zakroutil Ondra hlavou. "Tady na to mosí každý mět tu dušu nastavenú, ináč nestojí za nic. Ty to predsa máš taky tak... Preto též držíme pohromadě, né?" zdůraznil Ondra. Levou rukou nakreslil do vzduchu vzletné gesto, pravou si plácl na hrudník a pokračoval.

"Mně by teho naměřili pramálo. Esli myslíš, že dlúho nepřemýšlám, než nekomu uvalím, tož sa pleteš... Jo, dokážu sa vytočit, dokážu napumpovat adrenalin... Naučíl sem sa to... Ale dybych býl takový, jak říkáš, tož bysem teho pajtáša Blahoša tehdá zatlúkl do země jak hřebík a potem bysem býl na tej olympiádě... Ale furt sem si říkal: už má dosť, nemosíš ho predsa hned zabit..."

Pravou rukou si chytil nos, což značilo hluboké soustředění.... Lukáš napjatě čekal, co z Ondry vyleze...

"Řeknu to tak..." pokračoval Ondra poněkud ztišeným a rozvážnějším hlasem. "...Viděl sem pred sebú také dva veliké obrazy... Na jedném sem býl já na olympiádě a na druhém býl Blahoš, ľudská bytosť... můj učitel, co leží na zemi... No... Ten s Blahošom býl větší..." Ondra se zahleděl Lukášovi do očí.

Najednou však s rozhodností dodal: "Iný by sa s ním tolik nepáral...!"

Tady se v řeči překvapivě opět zastavil, povzdechl si, sklopil zrak a dlouze se zamyslel. Lukáš znova napjatě čekal, že přijde nějaké rozuzlení, a mlčel.

Trvalo to snad minutu, než se na něj Ondra zase podíval a pravil: "Můj milovaný Jan Werich měl o tem srdíčku... o tej duši... takú krásnú múdrosť... Ale teď si na to... zaboha... nemožu zpomenút... Ale šak sa mi to snáď za pár chvil vyplaví..." dodal Ondra.

Lupnul půlku hořčičáku, zazdil to pořádným lokem zlatavého a po další kratší pauze pokračoval.

"Ále... Že by sa iný s ním nepáral?...Víš co ti povím? Neposlúchaj ňa!" korigoval hned sám sebe. "Co mám já zkušenosť z tej amatérskej boxérskej špičky, tam žádného psychopata nenajdeš. Leda by sa tam dostal podvodom. Blahoš býl sice mrcha, ale též to byl dříč... Aj já sem sa od něho mnohému naučíl. A kdysi býl aj docela kamarádský. Aj keď o pár roků starší... Enem jak stárl, tak sa snažil udržat za každú cenu... Potem aj za cenu našeho přátelství... Býl už aj tak 'legenda' a chcel ňou asi ostat nadosmrti... Mám naňho vztek, ale... Že by on býl psychoš ?? To ani náhodú! ... Lebo taký sa tam nikdá neudrží. Sú tam přísné pravidla a kdo to nepochopí... lebo nemá čím... nemá na to v mozku tu mašinu... ten je bez šancí..."

"Ale počkej... Co ty profi monstra v těch oktagonech? ... Ty jejich vzájemný výhružky a schválnosti...?" opáčil Lukáš.

"V profi ringu? To už je viacej divadlo... Veliké prachy šecko zkazíja... Tam už sa ľudé prodávajú jako děvky na ulici... Sází sa tam na vlastní prohru... Podplácá.. Strkajú sa věci do jídla... To je show... Tam už ide o život... To už není náš sport... Je neco iného dělat to pro čest a iné zas rýžovat prachy... To máš kolikrát mladého nádějného amatéra, kerý si říká: 'jeden zápas v tym pekle vydržím... Seberu pak ty veliké prachy a tradá...' Lenže jak jednúc vyhraje a uvidí ten balík... ten kolotoč... ty uřvané davy, co vyvolávajú jeho méno... blikajúce billboardy... Světla ramp... Sežere ho to... Dokáď je dobrý, tak ho nepustíja... Odkopnú ho až vtedy, keď ho nekdo zchromí..."

"...No pro tu slávu to přece vy, amatéři, děláte taky, ne?" opáčil Lukáš.

"No ja... Ale ani my, ani naše publikum to neberem tak absolutně... Tak nadoraz, rozumíš... Furt je tam první ten rytířský sport... fair play... A až potem to ostatní... Tam sa nejásá, keď dá nekdo ranu pod pás... Ale píská sa proti..." vysvětloval Ondra rozdíl. "Tady ten profi ide do teho mlýna znovu... A zasejc znovu... Až dokáď sa nenajde nekdo, kdo ho zramuje, až trebárs skončí na vozíku... A jeho ženuška, co ho tolik obdivovala, keď byl šampión, teho trúbu eště při rozvodu oškube o poslední šesták..." zakroutil hlavou Ondra a plácl si dlaní do čela. "Oni sú, jak gladiátoři... A ten uřvaný krvelačný dav tam chodí preto, aby si mohl zařvat to 'hábet'... Víš, co myslím? ... Jak to gestikuloval cézar... Palec směrem dolů... To ich baví! Verběž špinavá! Tam v tem profi publiku bys našél psychopatů plnú prdel, kamaráde..."

"Ale co olympiáda... Tam už přece de vo prachy taky," namítl zas Lukáš.

"Aj... A taky o tu slávu... Keď tam neco vyhraješ, si všude v reklamách a tak... To je potem jedno s druhým... Ano... Ale Blahošovi o to nešlo. Věděl, že sa tak vysoko rozhodně nedostane... Ale chcel zakončit kariéru důstojně. Teda, vyhrát nejaký zápas... Alebo dva... Ále posral to... A skončil jako zbabělec... Vlastně je mi ho ľúto..."

"Máš pravdu... Psychopat fakt nejseš..." rozchechtal se Lukáš. "Ale neříkej hele, že se tam u vás, amatérů, nenašel nějakej násilnickej magor."

"U mlaďochů, v tej širokej základně, sa objevujú ledajací týpci. Trenéři ich mosía hromadu vyhádzat... Jak to je nejaká sviňa zákeřná, dá jednúc pod pás a hneď dostane varování... Pak už enem maličkosť a ide ze hry... Často skončí tak, že sa predvádzá nekde na ulici a dajakú rvačku vyvolá alebo způsobí... Takto ich skončí hodně... To je nepřípustné... Rozumíš? ... Vyhoďá ho. Neprojde sítom... Nikdo tam nechce hajzla, co by ostatní zraňoval, napadal ty slabší... A keď sa mu odtama nechce, ostatní si ho podajú a eště je nakonec rád, keď vypadne..."

"To jako že se na něj všichni vrhnete...?" zeptal se překvapeně Lukáš.

"Ale né... Prostě mu dajú šeci najevo, že tam nemá, co dělat... Nikdo sa s ním nebaví... ignorujem ho... rýpem doňho... Na budku dostane leda keby si s nekým začal sám a nefér... Trebárs s nižšou váhou..." vysvětloval Ondra. "A esli je to fakt inak velký talent, ide rovnú do profi přípravky, kde už, jak říkám, o sport až tolik nejde... U nás amatérů, tam na špici, to je jedna veliká rodina..."