DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.8.

Motto: "Doktore... Já lžu, jako když dejchám..."

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

Václav Janda

Spisovatel

16. listopadu v 8:49

124 zobrazení

Napište první komentář

Předchozí kapitola

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.7. - Blogosvět.cz

KAPITOLA 8.

Incident u pumpy • Nezvaná návštěva • Děkovačka

Ondra se protáhl, kývl na Lukáše, a odskočili si na záchod. Cestou zpět se zahleděl na šenkýřský pult... na všechny ty voňavé boží dary... Poklepal si na pupek a pravil:

"Nejak mi tam užaj vyhládlo... Dáš si neco Luki?"

Lukáš pokrčil rozpačitě rameny. Ne že by mu už po tom pivku nevytrávilo, ale v tom zápalu debaty neměl, jaksi, na nic chuť...

"A tož co tady ty sýrové? K pivku?" navrhl Ondra. "Heli, daj nám dvakrát tady ty tvoje voňavé šmakulády, ty velké porce..."

"Pro mě stačí ta menší.." opáčil Lukáš

"No tak jedna a jedna... A k tomu ten váš domácí chleba... Máte... ? Super!"

Otočil se na Lukáše: "Tos eště nežrál, takú laskominu..."

Ozbrojeni talíři s voňavým obsahem, zasedli zase zpátky na svoje spiklenecké pozice.

"Hele, já tě viděl v akci jen jednou a bohatě mi to stačilo," spustil Lukáš.

"To jako myslíš u tej pumpy? To býl enem takový liskanec," konstatoval suše Ondra.

"Liskanec? Dyť se ten habán natáh mezi ty stojany, jako dyž ho kopne kůň... Já myslel, že je mrtvej..."

"Šaks to slyšél, ne? Aj na tej kameře z pumpy to bylo predsa jasně vidět... No, jak sa do ňa navážál..." hájil se Ondra.

"Naprosto bezdůvodně, hajzl." potvrzoval Lukáš. " Byl úplně mimo, jak byl zfetovanej. Měl rohovky, jak mlýnský kola, já to viděl! A taky sem ti to dosvědčil... Dělali mu vodběry?"

"Jo, šecko to vraj proběhlo... Ten policajt sa choval slušně... Říkal hned, že je to podľa teho záznamu kamer jasná věc..." vysvětloval Ondra.

Jenže Lukášovi neuniklo, že mu parťák tak trochu uhýbá pohledem...

"No jak by ne, krucinál. Vůbec jsi s ním nemluvil... Žádnej konflikt... Ani posunek z tvojí strany... No nic...!

Deš kolem něj ... a von si to přihasí zezadu... a sápe se na tebe... Jak to zdůvodnil?"

"Cosi na ňa pořvával... Asi rusky... Neco takového to bylo...To asi preto, že sem ho vraj předjel u stojanu... No, byl sem tam sakra první, ne...? On si snáď myslí, že keď má audinu za štyry milióny, tak ho mosí každý hneď všude pustit prvého... Asi je na to tam doma v tej ich tramtárii zvyklý... A tož sem ho ignorovál... Nikdá nechcu zbytečné problémy..." dodal Ondra, přičemž se tvářil, jako by si pohledem měřil nohy od stolu.

"No a tak proto právě nemáš žádný výčitky, kámo, no ne?" hádal v Ondrově vyhýbavém chování Lukáš.

"Ale kdeže..." uchichtl se Ondra, mrknul na Lukáše a zase sklouzl pohledem kamsi pod stůl.

Lukáše Ondrova nečitelnost mátla. Zkusil zapátrat jinde.

"No jo, ale vždyť jsi ji viděl... Myslím tu výstavní kočku, co ji měl na vedlejším sedadle... Tu, co pak tak děsně vyváděla... Co ho k tomu útoku vedlo? Uražená ješitnost?... Ten debil viděl menšího zavalitého plešatého úředníka a myslel si, jak před tou svojí samičkou vodprezentuje svý chlapský přednosti, že jo...?"

Ondra se zhluboka nadechl. "Keby enem pindal, nechal bysem to byt... Kecy mi tolik nevadíja... Ale keď na mňa nekdo šáhne... ej... tak sa ve mně ten bijec zapne a už to potem užaj ťažko zastavuju... Toto je moja červená čára..." A na závěr ještě jednou znova pomalu zdůraznil, aby bylo jasno: "Neměl... na mňa... šahat...!"

Lukáš zpozoroval, že Ondra při té vzpomínce na incident u pumpy nějak není ve své kůži. A tak to zkusil - jak to ostatně bylo pro něj typické - nějak odlehčit:

"Teda fakt sem myslel, že je tuhej... A tebe už sem viděl v base... A sebe zas, jak se učím zapíkat do chleba ty pilníky... Ruzumíš... Na ty mříže a tak..."

Ondra se jen nesměle pousmál...

"Šaks' to viděl... Najprv sem sa mu vysmekl z tej kravaty a odstrčil ho. Dvakrát sem ho varovál, ať sa dekuje. Lebo bude zle..."

"Jak říkám... Byl sjetej... Kdyby byl při smyslech, už by mu v tu chvíli muselo docvaknout, že nejseš nějakej ouřada vod přepážky..."

"Vzal to nešťastně lebeňú o ten plechový stojan... Nemožu za to, že sa po takém přátelském pozdravu hned rozsypal... Kebys boxoval, věděl bys, že bit sa s chlapem, co je skorem o dvě hlavy vyšší a o půlku těžší je sakra problém aj pre zkušeného bijca. Keď má súpeř dlúhé ruky aj nohy, jak pavúk... No zrovna tajak ty, Luki... Tak snadno sa naňho nedostaneš... No tak keď už sa naskytne šanca, mosíš rubnút pořádně..." vysvětloval Ondra. "Začat mosel on... Aby nebylo pochyb... Dvě sem mu vykrýl. Na bradu sem bácnút nechtěl... A tak keď mi ten solar tak nastrkoval, tož sem ho tam štípnúl... Nic víc nebylo... Tu bulu na hlavě si urobil sám, jak při tem tak sladko usnúl..."

Lukáš vyprskl smíchy: " 'Sladko usnúl'... Dobrej eufemismus..."

"No ja... Tak sa kedysi robila anestézia... Kladivom do hlavy... No né?" pousmál se Ondra šibalsky a pokračoval.

"No... Policajt si vzal důkazní materiál, sepsali sme spolem ten protokol... Tos tam býl... O tem, že sem byl bezdůvodně napadený, vyprovokovaný a tak..."

Ondra se zas na pár vteřin odmlčel, znova trochu zvážněl a dodal: "No a dál sa uvidí..."

"Co se uvidí? Je to snad jasný, ne? Snad to vodložej..." vyhodnotil to rozhodně Lukáš.

"No, Lukine... Mám taký pocit, že to eště tak úplně neskončilo..." pokračoval nápadně ztichlým hlasem Ondra.

"Co se zas děje?!"

Ondra se na pár vteřin zamyslel, pak založil ruce a začal vyprávět.

"Předvčerajškem, tak okolo oběda.

Dajaký štyry buzeranti v šedivém zánovním mercedesu sa mi obcmrndali okolo chalupy. Keď sem uviděl ich značku, bylo mi hnedkaj jasné, že tady neco smrdí... S bráchú sme je chvílu z úkrytu monitorovali. Pečlivě nám to tam obhlédali ze šeckých strán. Zlaté řetězy sa jim na slunku enem blyštily.

Povídám bráchovi, ať skočí za Tonkem, to je súsed ob jedno a též bijec z našeho klubu... Ať vezme eště aspoň jednoho z našich... Možú to byt nejací profíci. Těžká práca...

Keď Marek, bráška, dorazíl, zamkl sem branku. Zalezli sme do baráku, nachystali sa a už enem čakali.

Nezvaní hosti náš pozemek eště chvílu obchádzali, ale keď sa ujistili, že je všade pusto (tak to okolo oběda na dědinách bývá), začali mi přelézat plot. Dal sem ogarom na mobil první avízo. Stav ohrožení.

Zabušili mi na dveřa. Tak sem otevřél.

Stáli rozkročeni, jak kovboji... V půlkruhu okolo futer... Jeden si ňa chvílu měříl pohledem a pak na ňa lámanú češtinú, jak sa menuju a tak... No a keď sem sa představíl... oni nic... a že mám jako vylézt ven, že si zo mňou chcú popovídat... A tož sem v pohodě vyšél a říkám jim, že na ňa možú klidně aj rusky... Borec vyvalil bulvy a zrudl vztekem. Přeložil to tým ostatním. Enem to mezi nima zahučalo. Síce, jak už sem ti říkal, rusky neumím ani 'dobrý deň', ale bylo mi jasné, že sa beztak dlúho vykecávat nebudem."

Ondra vytáhl půlku dalšího půllitru, zamlaskal a pokračoval.

"A taky že jo. Jeden vytasil nejaké řetězy a druhý křivák, jak malý srp. A zrovna ten hastroš s tým křivákem jako že ňa kopne alebo co. A tož sem to vykrýl, levú sem si ho naklepnúl do rameňa tej ruky, co v ní držál tu kudlu, a jednu čerstvú sem mu poslal na bradu pravačkú. Kudla mu kamsi odletěla a borec padal na lopatky, jak podťatá jedla... Eště ani nedopadl na zem a naši ogaři už skákali cez plot na dvorek. Provedli sme im zadarmo exkurziu po našem posraném slepičím dvorku a jednúc pro vždy im vysvětlili, jak u nás na dědině bolí spravedlnosť... Že keď sme sa u nás neposrali ani tehdá z Turků a Tatarů a dali jim u Javorníka po tlamách, neposerem sa ani z týchto máček...

Nakonec sa beztak ukázalo, že to žádní profíci nebyli. Každému z nich stačila tak jedna alebo dvě a už sa tam válali jak baťohy na lyžařském zájezdě..."

"Takže ty myslíš, že to nějak souvisí s tím potetovaným buranen vod tý pumpy?" vyzvídal Lukáš.

"Na to vem jed... Oni měli ty klikiháky na rukách úplně stejné, jaké je měl aj on... Jednoho z nich sem omylem pověsil na pumpu... Za košelu... A jak mu prdla a padl hubú k zemi, viděli sme, že má ces celé záda velikého černého smrtihlava... No, ten totenkopf, šak víš..."

"Šmejd nacistickej!" ulevil si Lukáš.

"No... Nebude to eště jednoduché... Uhnul zas Ondra pohledem.

"Co jste s nima udělali pak?"

"Tonek je totiž též policajt a vzal tam aj svojeho kolegu. Rozdali jim náramky, posbírali ty ich hračky a rovno ich odvézli do basy... No šak co? Vnikli na uzamčený pozemek... přelézli plot... měli sebú zbraně... vyhrožovali... zaútočili jako první..." vypočítával to Ondra.

"Zas není co řešit, ne?" ujišťoval parťák.

Ondra si povzdechl: "Co možeš mět dneskaj isté...?"

"Stejně nechápu, jak jsi tam moh mezi ně takhle v klidu vlízt. Ty máš snad ty nervy ze železa," chtěl trochu Ondrovi zalichotit, přestože věděl, že dokáže být v některých situacích i pěkný nervák.

"Ale houby... Znova opakuju: Dycky sa mosíš trochu bát. Abys býl ve střehu. Napružený... Len posrat sa nesmíš... A keď máš dobré ištění a dobrý trénink...?" zamrkal zas Ondra šibalsky. "No... Měl sem svoju brokovnicu naládovanú a pěkně po ruce, hneď za dveřama... A brácha je měl ze stodoly na mušce kulovnicú."

Ondra si povzdechl, protáhl záda, promnul si provokativně ruce a pořád s tím šibalským úsměvem dodal:

"Dvorek je včíl, hochu, jako taneční parket... Jak sme ho s nima vypucovali."

Na stole před ním plesknul další hořčičák režné. Festovní krojovaná čtyřicátnice svůj ustavičný překážkový běh mezi šenkem a zahrádkou náhle u toho našeho stolu pozastavila a zaujala podivný okázalý postoj.

Ondra k ní pozvednul zrak: "Už s tým brzdi Helo... Dobrého pomálu... Vedeme tu vážné debaty, tak aby sa mi neplantalo jazyčisko..."

"Počkaj... tichučko..." přerušila ho servírka a položila mu ruku na rameno, jako by ho přišla zatknout... Následně výrazně přidala na hlase: "Zaťál ti ta huba šlape dobře, Rambo..." pravila s takovou tou bodrou, žoviální přísností čelem k ostatním a viditelně čekala, až většina okolo sedících upře svoje zvědavé pohledy právě jejich směrem. Když se tak stalo, ze zeširoka se usmála, pohladila Ondru mateřsky utěrkou po plešce, jako by mu to tam chtěla ještě doleštit, a pak hlasitě, aby to všichni okolo dobře slyšeli, pomalu a významně povídá: "Dnes to máš, chachare, na účet podniku. Za dobré služby pro našu obec!"

Zahrádkou to jen zašumělo a následně se rozhostil dlouhý skandovaný potlesk.

Až při něm si ti dva teprve všimli, že se přidalo i osazenstvo ze sálu natlačené v okně a ve dveřích do šenku.

"Ty bláho! ... To chci někdy taky zažít!... Až budu velkej!..." zvolal Lukáš do té vřavy pobaveně, i když sotva slyšel sám sebe.

Ondra, červený jak vařený rak, protože ničeho podobného by se ani nenadál, se jen tak skromně pootočil k ostatním a zvedl ruce na znamení díků a současně i ztišení, přičemž Lukášovi opět přišlo, jako by se Ondra z té náhlé přízně ani příliš neradoval.

Určitě mu ještě něco tají... Ale tlačit na něj nebude. Když bude chtít, řekne mu to sám...