DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.9.

Předchozí kapitola

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.8. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

KAPITOLA 9.

Vesnice drží pohromadě • Pomocná jelita • Chuť moci • Chladnokrevná monstra

Hned, jak potlesk utichl a tváře ostatních se zase odvrátily, Ondra změnil téma.

"Eště jak sme mluvili o tej boxérskej rodině... No myslím to, jak to tam funguje, keď sa tam hoši znajú a tak... No, povím ti jednu věc... V tem je právě skvělá aj dědina jako celek, chápeš. Taká ta malá obec. Ideálně len komunita... Tak nejaké nízké stovky ľudí, né tisíce,“ podíval se Ondra významně a pokračoval.

„Psychoši tady byli totiž dycky! Ale lidi o nich vlastně nejak věděli... Rozumíš mi? Věděli, kam s nima a aj ti psychoši nakonec věděli, kam až enem si možú dovolit zajít... To u vás, v tem městě, už ste tak naťahňaní, že už neznáte ani súsedy hned vedľa... A to je špatně..."

"Kdy jindy by to měl člověk pochopit, když ne právě teď?" potvrdil to Lukáš. "Tudle lekci soudržnosti by si měl zažít každej... A nic dalšího už nemusíš nikomu vysvětlovat..." pokýval hlavou uznale.

"Ale jestli to, co říkáš, chceš ještě potvrdit sondou do minulosti," pokračoval Lukáš, "klidně ti povím, proč to tak je... Mám to vod profesora Koukolíka... Ten mi totiž vysvětlil, že lidská tlupa měla vod nepaměti vokolo sta, možná tak do nějakejch těch dvou set hlav. Lidskej mozek má proto schopnost si zapamatovat právě tolik jmen a tolik lidskej životopisů. Takovej, řejněme, stopadesátistránkovej adresář... Jak začneš řešit někoho dalšího, začneš současně zapomínat toho prvního. Myslím tím znát někoho jako víc dopodrobna a pořádně... Ne povrchně... Tak, aby tě mezi těma svejma, s kerejma seš nejčastějc, nikdo nemoh překvapit... Že jo... Lidi byli tehdy víc vopatrní a nedůvěřiví, museli se na sebe víc spolíhat... Prostě psychouš tam škodit nemoh... Dělal jen to, co dělat měl. K tomu ho vod mala vedli. A když nesekal dobrotu (psychouši sou individualisti), teda když to byl ten plnotučnej, nedal si říct a třeba kraď jinejm zásoby... strčili mu do ruky krapet jídla, nějakej tesák a tradá... Poslali ho do pralesa... Ať se vo sebe postará... Tedy po jejich: 'ať bohové rozhodnou...' A když ho tam nic nesežralo a takto přežil zimu (a to asi bylo málokdy, to by musel bejt sakra dobrej), tak ho vzali zasejc zpátky."

"Taktak... A ten kmeň lebo ta dědina, čím lepšej drželi pohromadě, tým byli silnější... A naopak rozpory je oslabovaly..." přitakal Ondra. "Já to pozoruju trebárs na tých přivandrovalcích z města. Jak sú dycky překvapení, keď im lidi od nás hned zvídavo lezú do súkromí, vyptávajú sa na šecko možné... Oni to nechápú, divíjú sa... Pohoršujú..."

"No vo tom mi vyprávěj..." zareagoval hned Lukáš. "Já si na to taky nemoh zvyknout... Jak sem tu byl tehdy poprvý na prázdninách... Místní, kerý sem nikdy předtím neviděl, mě zastavovali, zdravili, ptali se mě, kolik je mi let, jestli už mám holku, co dělaj rodiče... Já z toho byl úplně hotovej... Na něco takovýho sem nebyl vůbec zvyklej..."

Lukáš si loknul pivka a pokračoval.

"Došlo mi to až mnohem pozdějc... Když sem viděl, jak si vyměňujete potraviny, jak si pomáháte na poli, v sadech, při těch zabijačkách, pučujete si vybavení, navštěvujete se, podporujete, povzbuzujete... Pozdějc mi to doma začalo i docela chybět..."

Lukášův zrak sjel na voňavý obsah, který už delší dobu útočil na jeho čichové buňky.

"Teda... Voní to zběsile... Hmm... Musím to koštnout... Tý brďo, to je dobrota..."

"Šecko dělané doma. Ovčí syr tady z kotárú... Aj domácí chlebík... Z kamennej pece..." vychvaloval Ondra, jako kdyby ho platili za reklamu.

"No fakt žrádlo, Ondrášu. Nic tak dobrého sem už dlouho nezapsal..."

Ondra si vybral pořádně tlustý krajíc a vrchovatě si ho těmi dary nebes obložil. S tím, že si to vychutná, až bude mluvit Lukáš... Ovšem když se teď v tom Pražákovi tak najednou nečekaně probudily všechny chuťové pohárky a k mluvení se neměl, tak ten svůj dřevorubecký flák zase smutně odložil a navázal hovor sám.

"Víš... Spíš ťa naštve, keď vidíš, jak sa ta blbá moderna snaží rozbit rodinu, rozbit komunity, udělat ze šeckých ľudí ty samé, némlich stejné, vojáky... Jeden jak druhý... Šecky v tých samých mundúrech... Už sme o tem dneskaj mluvili... Tak to predsa nemože fungovat...! Chlap není ženská... Rus není mongol... Jemenec není amík... Aj vy u vás v městě ste predsa len iní jako my na dědině... A aj v Ostravě sú iní jak v Praze... A právě preto sa taky možem obohacovat navzájem... Každý máme neco, čím sa možeme temu druhému pochlubit. A to je snáď sakra dobře, né?!"

Lukáš měl plnou pusu, ale ochotně pokýval souhlasně hlavou, načež prstem ukázal na svůj obložený chleba a poté gestem oukej, tedy těmi prsty spojenými do 'O´, vyjádřil nejen to, co si o té pochoutce myslí, ale především stvrdil Ondrou právě vyřčená slova.

Hrdý domácí hostitel pak ještě dodal: "Ten hnusný guláš, co chcú z lidí uvařit, nakonec dopadne asi tajak ten dort, co pékli pejsek s kočičkú..."

Lukáš polkl sousto a gestem se přihlásil o slovo, protože reakci na tu poslední větu si nechtěl nechat ujít. Ještě si labužnicky olizuje prsty, navázal:

"A jak z toho pak bylo tomu zlomyslnýmu vlkovi blbě, že? Josef Čapek asi věděl, proč to právě tak píše. Vidím tu akorát rozdíl v tom, že v tý naší realitě si ten vlk ten hnusnej blivajs vaří sám."

"Myslíš?" zvednul Ondra obočí. "Až tak úplně sám určitě ne, Lukine... Prinajmenším má vlk, jako ten šéfkuchař, v tej kuchyni stádo kuchtíků a ledajakých pomocníků... Celé zástupy tých pomatených progresivistů vyškolených v moderních kulinářských kurzoch... V tých šelijakých pofidérních neziskovkách... Pre tých je šecko nové dobré a šecko staré je treba vyhodit..."

"Co to je, Ondro, vlastně za lidi?"

"Ty jako myslíš, že taky psychoši...? Nene. Tak to nebude. Majú problém se svojim sebevědomím... S úsudkem o okolním světě, kerému nerozumíjú... Preto idú s každým, kdo je potrebuje... Psychoš naopak nesnese konkurenciu iného podobného... Ten potrebuje enem pracovní materiál... Hmotu, z kerej by mohl hněct ty svoje plány..."

"Tedy, jestli tomu dobře rozumím, voni sou pro něj něco jako třeba 'toner do tiskárny,'?" položil Lukáš sugestivní otázku, na niž správně předpokládal pozitivní odpověď.

"Jo... Tak to presně aj je... Keď ich može využit, tož aj tak robí... Naslibuje im kariéru, bohatství. Nechá im k temu trocha čuchnút. A pak ich nakonec vysaje, jak pavúk muchu. A potem odhodí."

Závěr posledního souvětí Ondra doplnil výmluvným gestem. Pohybem sevřené ruky směrem k hustému křoví.

"Jo... Ti tonerové, to je takovej ten psí typ lidí, co se nechaj vodit vod čerta k ďáblu..." použil Lukáš své oblíbené psí přirovnání. "Klidně na povel provedou i naprostou pitomost nebo totální prasárnu... Když jim to páníčci naříděj, sou z obliga... Nad rozkazem nepřemejšlej... Jen tupě sloužej... Protože je to pro ně pohodlný..."

"Ano, temu sa říká 'pomocné elity'. To sú poskoci tých mocných psychošů... Šak tak nejak to taky bylo trebárs aj v tem nacistickém Německu. No šak víš. Jak sme užaj muvili u tých doktorů... Jak sa tehdá temu mizernému, ale vraj charismatickému malířovi podařilo oblbnút hladové davy bezduchýma žvástama o homogennej čistej rase... Tak dokonale, že sa tý profesoři obojího práva a krásnej literatúry z teho svojho povýšeneckého bohorovného sna prebudili až s vidlama v rukách... s vysokú pecú po jednom boku... a hromadú rozkládajúcích sa ľudských ostatků po tem druhém..." nebral si Ondra servítky.

"No jo... Však vždyť určitě znáš ten experiment s poslušností, co pak po válce proved Stanley Milgram na univerzitě v Yale," nabídl Lukáš něco ze svých znalostí. "Milgramovi právě vrtalo hlavou, jak se moh tak vzdělanej a vysoce kulturní národ nechat takhle snadno zprasit..."

"A zjistil, že ano... Že vlastně většina, pomalu tři štvrtiny lidí, klidně aj zabije, keď im to nejaká úplně cizí autorita, kerú vlastně ani osobně neznajú, nařídí... Prostě sa za ňu schová... Jako keby zalézl pod zástěru... Já nic, já su enem muzikant a poslúchám dirigenta..."

"Jenže... Vodhlídnu-li vod toho, že většina z těch tří čtvrtin má nějaký svědomí a to je pak jednou sežere i s chlupama..." rozvíjel to Lukáš dál, "Von si ten muzikant ani neuvědomí, že pak za to nakonec stejně pověsej jeho samotnýho, zatímco ten dirigent se z toho jako vždycky vyvlíkne."

"Takže na ty výčitky svědomí vlastně ani nedonde... To má štěstí v neštěstí..." zaryl Ondra sarkasticky. "No prostě... spotřební matroš... nákladová položka..." mávl rukou opovržlivě.

Načež znova opět dodal: "Ale k temu sa, Lukine, eště určitě podrobnějc dostanem..."

"Ty to máš v hlavě zas pečlivě rozplánovaný... Já už to na tobě vidím..." poznamenal s určitým obdivem Lukáš.

"No o tem ani neváhaj..." usmál se Ondra.

"No však taky že i sám Josef Čapek za války na vlastní kůži poznal, co tidle vlci a jejich pohunci dovedou..." pokračoval Lukáš v kočkopsím přirovnání. "Když ho nacisti postupně stěhovali z jednoho mutikulti koncentráku do druhýho... Aby ten poslední výchovně-vzdělávací pobyt v Bergen-Belsenu nakonec nepřežil..."

"Ty lágry byly už tým 'konečným řešením,' kedy nacistický režim dotáhl tu ich 'vznešenú myšlenku' homogenity světa až k jej bestiální dokonalosti... Keď byly v tých lágroch vedle odpůrců systému aj hromady tých bývalých napomahačů... Co sa nejak pánům znelíbili jako jednotlivci... alebo pozdějc už trebárs aj jako celá komunita... alebo sociální skupina... Jednoducho ti otroci vyčerpali svoje vazalské kapacity a prestali byt pro psychoše užiteční... A tož co s nima...?" zakončil řeč Ondra sarkasticky.

"Zkrátka ti, co ty zvěrstva říděj, prosazujou, podporujou... sou buď naivní hlupáci nebo psychouši, kerým to rozvracení z nějakýho sobeckýho důvodu vyhovuje... Ti druzí k životu nikoho nepotřebujou. Jsou to narcisové. Stačej si sami se sebou... Ale dobře věděj, že když ty vostatní poštvou proti sobě navzájem, aby se pak báli jeden druhýho a byli nejistý a vystrašený, pak si teprv s nima budou moct dělat, co chtěj..."

"A to je zasa to 'Divide et impera', alebo 'Rozděl a panuj'... Poučka stará, jak lidstvo samo..." přikývl Ondra. "Rozbij ich tradice, vyvrať kulturu... A pak im vnuť neco umělého... Naroubuj na to řád a poslušnosť... A najednú sme, hochu, šeci znova za žiletkovým plotom v totalitě, jako keď ju vyšije..."

"Až mě z toho, Ondro, mrazí v zádech, dyž si uvědomím, že se sem už zas něco podobnýho žene... Lecjaký indicie tady vokolo sebe už delší dobu pozorujem... Už tomu chybí jen ta koncentrovaná, plnotučná podoba... To řešení tý konečný votázky..."

Ondra těžce vydechl, udělal útrpnou grimasu a na znamení bezradnosti 'co na to ještě říct?' si pleskl dlaněmi do stehen.

Chvíli nato si však plácnul dlaní i na svou luxusně naleštěnou plešku. "Tož a včilkaj mi blesklo hlavú, že ti eště dlužím tu poslední profesiu, kerú sem v tej desítce eště nemenovál... Ta ledáskoho překvapí... Ale tebja né, jak tě znám... Na osmičce sú totiž posli boží... Faráři... Taký ti církevní hodnostáři..."

Tímto Ondra debatu na moment šikovně vymanévroval z těch nejchmurnějších vod na alespoň o něco snesitelnější a méně bezvýchodné téma.

"Tak to mě fakt nepřekvapuje,“ souhlasil Lukáš ochotně. "Tahat z lidí informace, hrabat se v lidskejch osudech... rozesírat rodinný vztahy, celý komunity... štvát svý ovečky ve jménu všemohoucího proti někomu nebo něčemu... Ve skutečnosti přitom jde jen vo prachy nebo vo politiku... To voni uměj... Vo sodomii ani nemluvim."

"Na druhou stranu," korigoval Lukáš sám sebe v zápětí, "znám spoustu skvělejch, vobětavejch duchovních, co udělali pro zdravotnictví a pro charitu vobrovskou práci... A ani ti to s těma prvníma nemaj lehký, poněvadž jim hážou klacky pod nohy!"

"Dyť sem to říkal, že ťa znám... Ale sú tací, co ňa tu za kritiku někerých tých prefláklých luder flanďáckých chceli aj zahlušit... Tu sme na dědině, hochu, tady to měla církevná mašinéria dycky dobře obšlápnuté," zachmuřil se Ondra.

"To mě taky nepřekvapuje..." zasmál se Lukáš potutelně.

"Ale pozor... Teď sa chvílu zastav a zamysli... Co majú ti psychoši ve všeckých tých profesiách společné?"

"No... Nedělaj to z lásky k voboru, ale pro prachy..."

"No to máš recht... A co dál? ... Kde sú prachy, tam je aj..."

"Hmm... Ty myslíš moc? To jako že... u všech těch profesí? Nejen u politiků?"

"U všetkých týchto profesií!" zdůraznil Ondra. "Predstav si, že už máš tolik prachů, že už ani nevíškolik a co s nima..."

"No tak to u mě fakt nehrozí..." zasmál se Lukáš.

"Ale no tak... Zkus zapojit tu najdivočejší fantáziu. Aspoň na chvílu," mrknul na něj Ondra.

"Já chápu... Když už si kupuješ nejen vostrovy, ale celý města, režimy, vlády... Já nevím, co ještě... Třebas... manipuluješ měny..."

"Ták!! vyhrkl významně Ondra. "Včil si to trefíl. To je právě ten správný výraz."

"Jakej zas?"

"To slovo 'manipulovat' ... Už máš šecko, a tak tě baví manipulovat. Manipulovat jednotlivcama, manipulovat komunitama, manipulovat celé davy... Už sa cítíš nad šeckýma tyma obyčejnýma pinoživýma lidičkama 'tam dole', co sa každý deň honíja za obživú... jako... hlava pomazaná... "

"Nutellou?" zavtipkoval Lukáš.

Ondra se rozesmál, až ho to na moment rozhodilo...

"Já mluvím o vlivných vládcoch, né idiotoch..." oba se s chutí zasmáli. "Ale teď si ně přetrhl nit, sakra... Co sem to..."

"Za to už asi může ta tvoje hlava 'namazaná' " přisadil si Lukáš.

"Já a namazaná? Sem teprv začál, holenku..." bránil bodře svoji pijáckou čest Ondra.

Chlapci už začínají být veselí.

"Hele, udělám ti v tom přetrženým místě uzlík..." radil Lukáš. "Monarcha...? Císař...? Faraon...?"

Ondra se zhluboka nadechl, jako by lapal myšlenku odněkud 'z luftu' okolo sebe. "Jo...Tak už su zpátky... Cítíš sa jako vyslanec samotného boha najvyššího... Nedotknutelný, beztrestný..."

"A tak si říkáš: 'Co mi ještě k tomu štěstí chybí'?" přidal Lukáš.

"'Štěstí'? To je pre nich blbé slovo... Tu 'mušku zlatú, co inému... temu 'běžnému práškovi,' jaks to dneskaj trefně poznamenál... 'kol hlavy chvátá' ... Tú oni neznajú... Nekomu dat dárek? ... Nekomu pomoct? ... Potěšit druhého? ... A mět z teho sami radosť? ...To ti ubožáci nechápú... Nemajú emoce..."

"A tak rozbíjej komunity... Manipulujou..." Lukáš utrousil opovržlivý posunek. "To musí bejt šílený, čoveče. Ti úplně echt plnotuční, co tam v tý hlavě nemaj empatie už ani za groš... Jejich amygdala je jen prázdnej vořech... Nic moc neuměj, k ničemu nejsou... Třeba se jen narodili do bohatý vlivný rodiny a zdědili majetky... Dívaj se na ty vostatní vokolo sebe a vůbec jim nerozuměj... A tak hledaj různý slasti... Někoho vokrást, znásilnit, zabít... Šílený!" mávnul Lukáš rukou a pokračoval.

"No a pokud sou chudí, z něčeho žít musej... A tak si za tím jdou... A třeba přes mrtvoly... Když sou malí, ponejprv tejraj zvířata... pak ubohý nic nechápající rodiče... pak šikanujou spolužáky, učitele... A jak vyrostou, tak si... při určitý inteligenci... tihle intrikáni až podezřele snadno nahrabou i vobrovský majetky... Koho potkaj, toho voškubou... A s těma prachama získaj i ty vlivný posty... A pak, když sou zajištěný, hledaj nějakej vodvaz a škoděj..."

"Řekls to luxusně... Ale teď si tam dosaď ty ostatní profesie... Ten farář, co zneužívá svojeho farníka... Právník, co manipuluje s klientom... Žurnalista s čtenářama... Doktorka s pacientom... Otec se svojima děckama... Manželka s bačkorózním manželom... To šecko je viac či meněj nebezpečná manipulácia... Psychoš sa léčit nedá, ale společnost sa od nich kurýrovat dá... Dá sa na nich nastavit... Keď týto škodí jednotlivo, enem v tem malém rozsahu... Ten pacient stát si ale najprv mosí uvědomit, že nemocný je... Ne sa tvářit, že mu nic néni... Ináč ta nemoc zaleze až do samotnej hlavy celého systému... Dostane sa do fáze zhúbného nádoru, kerý už sa léčí hodně blbě... Esli to vůbec vyléčit ide..."

Lukáš přikývl a oba se odmlčeli.

Další kapitola:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.10. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...