Dva Žižkové

Určitě jste si všimli snah přehodnocovat vžité představy, které máme o Žižkovi a husitech. Nevěděl jsem proč, ale nějak mi to vadilo. Uvažuji o svém pocitu a docházím k závěru, že ti, kteří se asi v dobré snaze dobrat se pravdy o Žižkovi, směšují minimálně dvě roviny: rovinu symbolickou a rovinu reálnou.

Legitimita každého státu se odvozuje od nějaké formy mytologie. Egypťané a Mayové měli své bohy, kterými vysvětlovali svůj původ a svůj nárok na samostatnou existenci. Odlišovalo je to od jiných národů a vytvářelo to pro ně pocit sounáležitosti. Řekové měli svůj Olymp, Římané měli svého Jupitera a vestálky, které udržovaly posvátný oheň a Židé svou Tóru.

Pravda je, že Češi jsou vnímáni jako ateisté, kteří se velmi zdráhavě přiznávají k nějaké církevní nauce a raději místo konkrétního jména pro svou víru používají charakteristiku "něco musí být". Mně osobně tento projev víry z dnešního pohledu připadá mnohem autentičtější, obhajitelnější a dokonce i bližší původní biblické definici než nauka konkrétní denominace. Mluvím teď ale o symbolech, abstraktních hodnotách, které každý stát potřebuje pro obhájení své existence. V českém Olympu je jedním z těchto symbolů Jan Žižka.

Archeologové, novináři, historici, filmoví režiséři se dnes předhánějí v tom, kdo na Žižku najde něco nového. Prý byl lapka a dříve, než se stal husitským vůdcem, byla řada jeho aktivit nezákonných. Podobné zvěsti se dozvídáme o husitech, že loupili a vlastně to byly spíše tlupy nájezdníků a kořistníků než božích bojovníků, za které se vydávali. Dobře, a co si s tím ale máme počít?

Kdo nám ještě zbývá z našeho Olympu, na kterém nenecháme nit suchou? Co třeba svatý Václav? Václav žil v 10. století, a i když byl privilegovaný a na svou dobu vzdělaný, jeho myšlenkový svět byl tak omezený, že dnes by jeho duševní obzor byl na hranici svéprávnosti. Vzhledem k době byla určitě i jeho ústní hygiena silně zanedbána. Nevím, jak často se koupal a vyměňoval spodní prádlo. Má cenu tohle zkoumat? Není to tak trochu národní masochismus – dobrovolně se připravovat o symboly, které dávají legitimitu našemu národnímu vědomí? Nebo je to snad záměr nahlodat vše, co nás jako národ definuje?

Rozlišujme Žižku jako fyzickou osobu, ke které beze sporu patří vše, co patřilo k životu člověka z 15. století, a Žižku jako jeden z pilířů našeho národního uvědomění a národní identity. Jsou věci, na které se prostě nesahá, pokud o ně nechceme přijít. K mýtu naší státnosti patří věrozvěsti, Hus, Žižka, Komenský, Masaryk, Beneš. Pokud je svlékneme, tak říkajíc do trenek, asi tam najdeme leccos, co se nám nebude líbit, ale musíme si položit otázku, co tím získáme.

Symbolem není jen historická postava spojená s nějakou tradicí. Symbolem je třeba i úřad poslance, voleného zástupce nebo třeba i soudce. Vlastně i akademický titul je symbolem, který jsme se rozhodli akceptovat, i když osoba s titulem profesor třeba už dávno trpí stařeckou demencí.

Nejlépe se reálná a symbolická hodnota dá vidět na praxi církve, která uznává něco jako tělo Kristovo. Tělem Kristovým nazývá církev společenství věřících. Je to vysoce abstraktní označení pro společenství lidí, kteří se hlásí k nějaké konkrétní tradici. Češství má také své abstraktní tělo a jeho součástí jsou Jan Žižka a husité jako positivní, národ utvářející symbol.

Podle mě máme na výběr: buď pro nás Žižka bude symbolem úspěšného válečníka, který sedí na čestném místě českého Olympu, nebo lapkou a zabijákem, který se vyžíval v zabíjení lidí. Obojí může být pravda, ale podle toho, kterého Žižku si vybereme, určíme i to, jak budeme vnímat sami sebe.