Komančové
Komouši
Socani
Po roce 1989 se slovo „komunista“ stalo téměř nadávkou, a toto zavržení všeho, co s touto ideologií jen vzdáleně souvisí, je ve většinové společnosti stále živé. Jen si všimněte, jak to stále předhazují Konečné, která, i kdyby chtěla, tak moc škody do roku 1989 napáchat nestihla. Nemůžu si pomoci, ale vzhledem k naší minulosti mi to připadá až trochu patologické. Proč je míra tolerance vůči levici ve Francii nebo Itálii mnohem větší než u nás? Myslím, že proto, že úroveň kolaborace s komunismem byla u nás nesrovnatelně větší než ve Francii a Itálii. Člověk, který buď byl sám komunista, nebo s komunismem kolaboroval, cítil po roce 1989 silnou potřebu se od své minulosti distancovat. A čím více byl ušpiněn, tím agresivněji vůči komunismu a socialismu vystupoval. Myslím, že dodnes se společnost s tímto traumatem ještě úplně nevypořádala.
Komunisté byli v Československu u moci od roku 1948 až do roku 1989, což je bratru 41 let, a toto období lze rozdělit na několik fází. Padesátá léta byla érou politických procesů, vražd, vězení a tvrdé perzekuce nepřátel režimu, koordinované sovětskými poradci. Doba, která požírala i své vlastní děti: Slánský popraven, Husák nejprve mu hrozil trest smrti, později mu byl trest změněn na vězení. Šedesátá léta byla ve znamení snah o demokratizaci komunistických idejí, socialismu s lidskou tváří, a po roce 1968 následovala normalizace. Po roce 1968 bych už těžko hledal ve straně lidi, kteří zde hledali ideály. I těm nejméně bystrým bylo jasné, o co jde. Pak říkali: „Chtěl jsem něco změnit a jediný způsob, jak to udělat, bylo zevnitř.“ Tím mě vždycky dostali. Myslím, že toto vysvětlení by se také dalo použít na příslušnost k STB: jediná cesta, jak to změnit, bylo zevnitř. Jinak to taky mohlo dopadnout tak, že by se udávalo dvakrát nebo třikrát více, kdyby tam nebyli ti „umírnění reformátoři“.
Co pro mě zůstává trochu matoucí, je skutečnost, že řada zásadních kritiků komunismu po roce 1968 se k ideálům komunismu a socialismu z padesátých a šedesátých let hrdě hlásila. V padesátých letech šlo kritikům socialismu a komunismu o život — procesy, vraždy, věznění. Ve srovnání s tím byla normalizace idylkou: trochu lhát, přetvařovat se navenek, pokrytectví. I když někdo „vystrkoval růžky“, šel třeba z úřadu do dělnické profese. Normalizace prostě nebyla padesátá léta ani protektorát, kde lidem hrozila smrt pod sekyrou nebo oprátka. Byl to pokrytecký, trochu zasmrádlý čas, ale na chatě se to dalo přežít a v německém pohraničí jste třeba mohli poslouchat ARD a ZDF. Navíc s mnoha komunisty se dalo docela rozumně mluvit.
Udělal jsem si malý průzkum a vybral několik málo osobností Z MNOHA, kteří formovali a formují náš současný život, a pokusil se stručně zdokumentovat jejich vztah ke komunismu.
Petr Pithart
Aktivita v KSČ: Pithart byl členem KSČ od 60. let jako student práv. Byl ovlivněn reformními myšlenkami Pražského jara a podporoval demokratizaci socialistického systému. Po roce 1968 byl zklamán invazí a procesem „normalizace“, což vedlo k jeho odchodu ze strany a zapojení do disidentských aktivit.
Pavel Rychetský
Aktivita v KSČ: Rychetský se stal členem KSČ v mládí, ale v 60. letech se připojil k reformnímu hnutí v rámci KSČ. Byl právníkem a aktivně podporoval demokratizační reformy během Pražského jara. Po invazi v roce 1968 a následném posílení represivního režimu stranu opustil a stal se disidentem, později podepsal Chartu 77.
Zdeněk Mlynář
Aktivita v KSČ: Mlynář byl prominentní ideolog KSČ a reformista. V 60. letech se stal jedním z hlavních zastánců „socialismu s lidskou tváří“ během Pražského jara. Po invazi v roce 1968 byl vyloučen a stal se jedním z předních kritiků komunistického režimu a signatářem Charty 77.
Jiří Dienstbier
Aktivita v KSČ: Dienstbier byl aktivním členem KSČ v 50. letech jako mladý novinář. Působil v propagandistických médiích, kde podporoval komunistický režim. V 60. letech začal reformně smýšlet a stal se podporovatelem Pražského jara. Po invazi v roce 1968 byl ze strany vyloučen, stal se významným disidentem a později signatářem Charty 77.
Zvykl jsem si na tyto osobnosti pohlížet s úctou a jejich komunistickou minulost jsem nikdy nijak nezkoumal. Je však nepopiratelné, že vše, co s komunismem souvisí — Marx, Lenin, gulagy, Stalin, padesátá léta, politická vražda Milady Horákové — se už stalo a bylo do jisté míry známé v době, kdy tito lidé do strany vstupovali. Nikoho z nich nepodezřívám z prospěchářství a přetvářky; vycházím z toho, že se jednalo o idealisty, kteří byli osloveni emancipačním poselstvím, které v komunismu viděli. Ať už to bylo jakkoliv, komanči to byli, to se nedá popřít. Dá se tomu rozumět nějak jinak? O Horákové přece vědět museli. A chartisti? Můj velký respekt a obdiv, ale z bryndy nás nevytáhl Patočka, ale Reagan s Gorbačovem.
Možná platí, že idealisté v mládí jsou často radikálnější a tíhnou k levici a revoluci a s věkem se jejich postoje stávají více konzervativní. Neznamená to však, že právě proto bychom měli být tolerantní k levicově smýšlejícím spoluobčanům i dnes? Pokud respektujeme Pitharta, Rychetského, Dienstbiera — a to beze sporu respektujeme —, měli bychom být také tolerantní i k těm, kteří se třeba také ještě hledají. A třeba si i někdy poslechnout, co říkají. Už jen z úcty k otcům zakladatelům. Koneckonců kde stojí psáno, že my sami jsme se už našli.