EURO 2024: Na okraj skandálu tureckého fotbalisty Demirala na lipském trávníku
Absurdity naší doby
Nejsem příznivcem politizace sportu. Chápu nicméně, že sport od politiky a politiku od sportu nelze zcela oddělit, ovšem čeho je moc, toho je příliš.
Děsivý příklad propojení politiky a sportu nám po celou dobu své totalitní vlády předváděl komunistický režim. To už je naštěstí za námi, ale nebylo to jediné zneužití sportu ve prospěch konkrétní ideologie. Nekončící sérii neméně děsivých příkladů nám už desetiletí nabízejí muslimské režimy. To kvůli jejich nenávistné protiizraelské politice jsme byli svědky vyloučení Izraele z asijských kontinentálních organizací – kvůli tomu působí Izraelci ve fotbale v UEFA a hrají evropské kvalifikace a evropské klubové soutěže, třebaže jde o zemi asijskou. Součástí této politiky jsou nebo byly bojkoty izraelských sportovců včetně neudělování víz, zákazy izraelských národních symbolů, odmítnutí hrát izraelskou hymnu na počet izraelských vítězů a tak podobně.
Situace se sice postupně zlepšuje, přesto jsme čas od času šokováni jednáním, které se vymyká zdravému rozumu. Ilustrací může být „případ Yehezkel“, k němuž se vrátím v další části článku. Nejprve ale ke skandálu Meriha Demirala.
Pokud snad někdo neví: Turek Demiral je střelcem obou gólů do soupeřovy sítě v osmifinálovém utkání Rakousko vs Turecko (1:2) na nynějším evropském fotbalovém šampionátu. Poté, co se v 59. minutě trefil na lipském stadionu podruhé, vztyčil obě paže a ukázal světu takzvaný vlčí pozdrav – gesto (spojený palec s prostředníkem a prsteníkem ve vodorovné poloze a současně vertikálně vztyčený ukazovák a malíček) používané tureckou ultranacionalistickou a neofašistickou teroristickou organizací Šedí vlci. Byla to nehorázná provokace, jejíž hrůznost ještě umocnilo pokračování na síti X. Demiral po zápase zveřejnil inkriminovanou fotografii s gesty a turecky k ní připsal „Ne mutlu Türküm diyene!“ Volně: Jak šťastný je ten, kdo může říci, že je Turek.
Jakkoli lze pochopit nezměrnou radost Demirala z výhry a postupu, způsob jaký použil, a jak se k němu pak postavil, je neomluvitelný a trestuhodný. Je to podobné jako kdyby někdo z německých reprezentantů zveřejnil na sociálních sítích obrázek, na němž po vstřelení důležitého gólu hajluje a přidal text „Jak šťastný je ten, kdo může říci, že je Němec“. Ono by samozřejmě neprošlo ani to prvotní hajlování na trávníku.
Kdybychom chtěl politizaci fotbalu v souvislosti s Tureckem dovést ad absurdum, mohli bychom uvést, že turecká národní reprezentace reprezentuje zemi, jejíž vedení otevřeně podporuje terorismus. Ne každý: kurdský terorismus nemilosrdně potírá, ovšem s palestinským sympatizuje, vysoké reprezentanty Hamasu, kteří jsou zodpovědní za nejkrvavější protižidovský masakr od druhé světové války, s respektem přijímá „na červeném koberci“ jako úctyhodné přátele a teroristy Hamasu ochotně nechává na svém území působit. Koneckonců sám prezident Erdogan opakovaně zdůraznil, že Hamas není teroristická organizace, ale osvobozenecká skupina. O teroristech Hamasu prohlásil, že jsou „mudžahedíni, kteří vedou boj za ochranu své země a svých lidí“.
ODKAZ:
Opět zde vidíme několikerý standard. Kurdská organizace PKK, která páchá teror, jako teroristická organice Ankarou charakterizována je. Hamas, který páchá stejný krvavý teror (jen ne proti Turkům, ale Izraelcům) jako teroristická organizace charakterizována není. Když se západní země přikloní k názoru, že Šedí vlci jsou teroristé, kteří zavraždili stovky, ne-li tisíce lidí, a zakážou „vlčí gesto“, cítí se Erdoganův režim dotčen a uražen. Podle něj se o teroristy nejedná. Jistěže ne, působí v zájmu tureckého státu.
PŘÍPAD YEHEZKEL
Doslova obludně působí srovnání dvou gest dvou fotbalistů, k nimž došlo na fotbalových hřištích v letošním roce. O nehorázném gestu Demirala toho bylo řečeno a napsáno dost a nyní (3. 7. 2024) se čeká na verdikt UEFA. Letos v lednu použil jiné gesto na jiném místě jiný hráč. Připomeňme si jeho příběh.
Toho dne byla neděle 14. ledna 2024. Hrálo se dvacáté kolo nejvyšší turecké ligy, zápas Antalyasporu s Trabzonsporem. Hosté vedli od 2. minuty 1:0, domácí vyrovnali na konečných 1:1 v 68. minutě. Střelcem vyrovnávacího gólu byl Sagiv Yehezkel, Izraelec v dresu Antalyasporu. Po vyrovnávací brance ukázal na kameru malý nápis, který měl na obvazu levého zápěstí: 100 days, vedle toho Davidovu hvězdu a pod tím datum 7. 10.
Chtěl tím dát najevo, že už sto dnů trvá zajetí jeho krajanů unesených teroristy Hamasu do Pásma Gazy, což ostatně posléze i uvedl. Gesto, které každý normálně uvažující člověk pochopí. Bohužel v Turecku nepanují už delší dobu normální poměry, ve vztahu k Izraeli se režim topí v posedlosti vůči němu. Proto, když se Yehezkelovo gesto dostalo na sociální sítě, nastala pro pozorovatele žijícího ve svobodném světě naprosto nepochopitelná hysterie.
Zfanatizovaní turečtí sportovní bafuňáři i politici to celé pojali jako vyjádření podpory izraelskému „masakru“ v Gaze a jako veřejné podněcování k nenávisti a nepřátelství. Následovala kaskáda opatření proti Yehezkelovi, sportovních i právních. Klub oznámil, že Yehezkel bude okamžitě vyloučen z kádru a bude s ním ukončena smlouva (ta byla ovšem podepsaná na období 2023-2026, ale právní detaily nechme stranou, věc má na stole FIFA). Šéf klubu Sinan Boztepe se nechal slyšet, že je mu jedno, když kvůli vyřazení Yehezkela přijde Antalyaspor o zisk titulu (klub skončil v tomto ročníku desátý) nebo vítězství v poháru (klub vyřazen 8. 2. 2024 v osmifinále). Turecké národní hodnoty prý mají tu nejvyšší prioritu. Jenom ve svatém nadšení pro turecké národní hodnoty Boztepe a jemu podobní zapomněli, že přitom podporují nejhorší teroristy současnosti, kteří se neštítí páchat na nevinných ty nejohavnější nelidský zločiny.
Tím ale hon na izraelského fotbalistu neskončil. Turecký server Sabah přinesl ještě 14. ledna zprávu, že tamní ministr spravedlnosti Yilmaz Tunc informoval o soudním vyšetřování Yehezkelova „zločinu“. Na svém účtu na síti X mimo jiné uvedl: „Vždy budeme stát po boku utlačovaných Palestinců.“ Jasná politizace celé věci. „Případ“ dostala na starost prokuratura v Antalyi, Yehezkel putoval do policejní vazby, čekal ho výslech a další den zamířil k soudu.
Celý případ je přitom založen na lži. Server Hürriyet uvedl, že nápis „7. 10.“ na hráčově zápěstí je „datum, kdy Izrael zahájil své operace k okupaci Gazy“. Což je samozřejmě nesmysl. To datum má být připomínkou, že od toho dne vězní gangsteři Hamasu, nad nimiž drží turecký prezident Erdogan ochrannou ruku, v Pásmu Gazy nevinná izraelská rukojmí. (Samotná pozemní protiteroristická operace izraelské armády byla zahájena až 28. října 2023.) Dále: Yehezkel nechtěl vyjádřit podporu údajné genocidě Palestinců v Pásmu Gazy ani nic podobného, ale upozornit na zoufalou situaci izraelských rukojmí, už sto dní držených teroristy v Pásmu Gazy. Ovšem zaujatá optika tureckých úřadů, politiků i justice velí řídit se jinou logikou.
Mezitím se rozjel na plné obrátky turecký propagandistický hnojomet. Mluvčí Erdoganovy vládnoucí strany AK Parti Ömer Celik označil Yehezkela jako „otroka nenávisti“. A v prohlášení Turecké fotbalové federace se píše: „Odsuzujeme zcela nepřijatelné chování fotbalisty Sagiva Yehezkela v utkání mezi Antalyasporem a Trabzonsporem.“ Vyloučení z kádru považuje federace za správné. Nechybí ani výhrůžka, že nezbytné postupy a disciplinární vyšetřování odpovědných osob bylo zahájeno.
V pondělí 15. ledna 2024 byl Yehezkel z Turecka deportován a následně přistál v Izraeli. Během 24 hodin se mu zásadně změnil fotbalový život. Jenom proto, že se zachoval lidsky a solidarizoval se s vězněnými rukojmími, gangstersky unesenými teroristickou organizací, která se těší politické přízni prezidenta země, z níž byl fotbalista deportován.
Pokud existují země, které se zaslouží označení Absurdistán, pak Turecko je mezi nimi. V přední řadě.
Závěr. Ať už bude Demiral za své ohavné gesto potrestán UEFA jakkoli (osobně doufám, že zcela bez postihu nevyjde), bezpochyby to bude nesrovnatelně mírnější trest než ten, který Turci uvalili na Yehezkela. Jenom proto, že si počínal jako člověk. A to je na tom všem nejsmutnější.