Hluboké příkopy musíme zakopat aneb kdo jinému jámu…

Nedávno jsme si připomněli 56. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Petr Pavel při té příležitosti pronesl projev, který byl opět velmi dojemný, neboť pan prezident, jak je známo, měl moudrou babičku, a ta mu vše vysvětlila. Pochopil sice trochu pozdě, ale podle jeho slov je „lepší později nežli nikdy“. A to je naše štěstí, neb v opačném případě by nám dnes nemohl jako hlava státu kázat o demokracii. (dostupné zde) 

Ve svém projevu prezident Pavel vyjádřil respekt všem, kteří měli jasně nastavený morální kompas.Také podotknul, že se historie opakuje v různých obměnách a lidstvo má pozoruhodnou schopnost historické zkušenosti ignorovat. Proto bychom těmto tendencím měli věnovat mimořádnou pozornost, pokud nechceme podobné události prožívat znovu. S tím nelze nesouhlasit. Musím uznat, že v tom má pan prezident Kolář, chci říci Pavel, naprostou pravdu. (dostupné zde) 

Rok 1968 jsem nezažila, tudíž nemám potřebu se k této historické události příliš vyjadřovat, nebo dokonce nějak moralizovat, jak mají někteří mladí novodobí svazáci ve zvyku. Ale už jen z dobových dokumentů či z vyprávění pamětníků cítím obrovskou sílu. V té době se rodilo cosi výjimečného, rodilo se lidství. Tento křehký výhonek však nestihl vyrůst a rozkvést, neboť byl předčasně zničen, zadupán do země zaprášenými vojenskými botami, rozježděn tanky…

Následovalo veliké zklamání, ze kterého jsme se do dnešní doby nevzpamatovali. Dodnes se potýkáme s frustrací a pocity méněcennosti. Lidé jsou lhostejní, už nevěří, že mohou sami něco ovlivnit, neboť tenkrát se ukázalo, že nejsme nic víc než figurky na šachovnici mocných.

Z této doby si neseme také odpor k tehdejším okupantům, takzvaným Rusákům. Mnozí lidé si rok 1968 spojují s „Rusáky“, přestože invaze se zúčastnil především Sovětský svaz a také některé další země Varšavské smlouvy. Což mi připomíná zážitek z dětství, kdy mě soudružka učitelka napomenula slovy: „Jak jako Rusko? Myslíš carské Rusko? Říká se přece Sovětský svaz.“

Averzi vůči Rusku a všemu ruskému zneužívají v kontextu dnešní doby především ti, kteří se snaží odvrátit pozornost od vlastních selhání, aby se co nejdéle udrželi u moci. Neustále slyšíme, že za všechno může Rusko, kritici jsou běžně označováni jako ruská pátá kolona a tak dále.

Další etapou dějin byla normalizace, doba temna a šedých paneláků, kterou již pamatuji, neboť jsem přišla na svět jako jedno z „Husákových dětí“ ve stejném roce, kdy byla zveřejněna Charta 77.

V té době se lidé uchýlili do soukromí svých rodin, útočiště nacházeli na chatách či chalupách a snažili se pokud možno moc nevyčnívat, splynout se šedí panelových domů. 

Občanská iniciativa Charta 77 vyzývala k dodržování lidských práv a jeden z jejích organizátorů, profesor Patočka, za ni zaplatil životem. Uznávaný filozof po několikahodinovém výslechu StB zemřel. (dostupné zde) 

V reakci na Chartu 77 vyšel v Rudém právu text s názvem Ztroskotanci a samozvanci, který měl za úkol dehonestovat chartisty. (Co mi to jen připomíná?) Následovala Anticharta, kterou postupně podepsalo mnoho osobností uměleckého světa. (dostupné zde) 

Je smutné, že umělci tehdy neprojevili více odvahy a nedokázali se režimu vzepřít. Na druhou stranu je to z lidského hlediska pochopitelné, neboť mnozí byli k podpisu donuceni. Tehdejší soudruzi by byli schopni odpůrcům zničit rodiny i kariéry. Potom by pravděpodobně nevznikla mnohá díla, která obohatila naši kulturu. Někteří se za podepsání anticharty později omluvili.

V nedávné době, den před výročím srpnové okupace, se objevil prapodivný otevřený dopis, který připomíná karikaturu Anticharty. 43 osobností veřejného života v něm vyjadřuje podporu koordinátorovi „tragické“ komunikace Foltýnovi, hulvátovi, který označuje spoluobčany s jiným názorem za svině! (dostupné zde) 

Otakar Foltýn na festivalu ve Slavonicích hovořil o spoluobčanech s „antisystémovými“ názory jako o „zombících“, kolem kterých je potřeba vykopat hluboký příkop a dát je do karantény. Podle jeho slov se jedná o zhruba 4,5 % populace, jsou to lidé nešťastní, zapšklí a zahořklí, anebo jsou to „prostě jenom svině“. (dostupné zde) 

Nepřekvapilo mě, že se vláda od těchto slov nedistancovala. Potvrdila tím, že též považuje občany, kteří ji platí ze svých daní, za svině. Mnohem více mě udivilo, s jakou samozřejmostí to veřejnost přijala. A navíc to posvětily i takzvané elity národa, mezi nimiž jsou i skutečné osobnosti, které se významně zasloužily o obohacení české kultury.

Většina z nás byla rodiči vychována tak, že nazývat jiné lidi sviněmi není v pořádku. Pokud ovšem ve jménu nějaké ideologie či víry označíme část spoluobčanů za nepřátele, tak se situace zásadně změní. Naházíme všechny do jednoho pytle, který označíme nálepkou. Od této chvíle už to nejsou lidé, ale reakcionáři, imperialistické živly, antivaxeři, dezinformátoři, pátá kolona…

Co chtěli signatáři tímto „hrdinským“ činem dokázat? Pokud je mi známo, nebyli k tomu nikým donuceni. Proč podpořili vládního politruka, který navíc žádnou podporu nepotřebuje, neboť vláda je s jeho prací nanejvýš spokojená? Vedly je k tomu snad nějaké zištné důvody? Anebo uvěřili, že oni jsou těmi vyvolenými, kteří mají, slovy prezidenta, jasně nastavený morální kompas, a tudíž by měli ostatním udávat správný směr?

Naše názory jsou jako střípky pravdy, které se navzájem doplňují a dohromady vytvářejí obraz, jenž je pro nás zblízka neviditelný. V dnešní době zrychleného vývoje a rozvinutých technologií je hledání pravdy velmi obtížné. Myslet si, že můj střípek pravdy je lepší než střípek někoho jiného, je absurdní. 

Pokud se ve společnosti vytvoří skupina lidí, která je systematicky utvrzována autoritami a médii v tom, že její názor je jediný správný, zatímco jiné názory je potřeba potírat, znamená to, že demokracie a svoboda slova jsou v ohrožení.

„Novodobí antichartisté“ , možná nevědomě, zasadili další ránu těžce zraněné a umírající demokracii.

Kreativní ředitel strategické komunikace vlády Jozef Dobrík ve vyjadřování plukovníka Foltýna nevidí problém a ujišťuje nás, že v České republice není možné dělat cenzuru, protože na to neexistuje žádný právní rámec. (dostupné zde) Tak to mě uklidnilo.

„Toho, kdo propaguje narativy, které podkopávají státní zřízení České republiky, je správné na svobodě projevu omezit,“ prohlásill Ondřej Kolář, povoláním europoslanec a „syn svého otce“, během debaty v rámci pořadu Události komentáře v České televizi. (Dostupné zde) 

Co k tomu dodat? Možná bychom si všichni měli vzít příklad z projevu pana prezidenta a uvědomit si, že historie se skutečně opakuje v různých obměnách. Určitým tendencím bychom opravdu měli věnovat mimořádnou pozornost, pokud nechceme historii prožívat znovu.

Stále věřím, že křehký výhonek lidství, který vyrašil před téměř 60 lety, nebyl úplně zničen, dál bují pod zemí a čeká na svou příležitost, až znovu vysvitne slunce…

Nejdříve ale musíme zakopat hluboké příkopy. A ti, kteří je chtějí pro jiné lidi vyhloubit, podle známého přísloví špatně dopadnou.

„Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“