IQ 200

Podobně jako můžeme mluvit o demokracii, přípravě kapra na vánoční stůl nebo letošní dovolené v Egyptě, můžeme mluvit i o mluvení. Povídat si o povídání. Toto téma je docela rozšířené ve dvacátém století – současná filosofie je hodně o jazyku. Mnohé z toho už nastínil Platón ve svých dialozích, především v dialogu Kratylos. V Kratylovi se řeší otázka, zda slova přirozeně odrážejí podstatu věcí, nebo zda jsou spíše výsledkem konvence. Kratylos tvrdí, že jména mají přirozený vztah k věcem, které označují, zatímco Hermogenes argumentuje, že jména jsou pouze dohodou mezi lidmi. Sókratés v dialogu zprostředkovává oba pohledy a zkoumá význam jazyka pro poznání pravdy.

Téma jazyka se objevuje v dějinách filosofie často, ale moderní podobu těmto otázkám vtiskl Ludwig Wittgenstein ve svém Traktátu logicko-filosofickém a později ve svých dalších pracích. Podle Wittgensteina můžeme poznat jen to, co dokážeme vyjádřit pomocí jazykových prostředků. Nad tento rámec jít nemůžeme – právě tím svůj Traktát končí. Ve Filosofických zkoumáních zavádí pojem „jazyková hra“. Jazyková hra je specifický způsob použití jazyka, který uživatele nutí vyjadřovat se určitým způsobem. Existuje mnoho jazykových her a každá je vhodná pro konkrétní situaci. Jazyk je jako šachy: šachy mají různé strategie a tahy pro různé situace – stejně tak jazyk přizpůsobujeme podle komunikačního kontextu. Význam slova „král“ může být jiný v politické diskuzi než v pohádce nebo ve hře na krále a královnu. Wittgenstein zdůrazňuje, že každá jazyková hra má svá pravidla, která určují, co dává smysl. Například věta „Kde je klíč?“ má smysl ve hře hledání předmětů, ale ve hře vyprávění metafor by mohla znamenat „Jaký je smysl?“.

Pochopení jazykových her nám pomáhá lépe chápat, proč dochází k nedorozuměním mezi lidmi, kulturami nebo odborníky z různých oborů. Každý z nás je zvyklý hrát trochu jiné jazykové hry, a proto může být těžké „přepnout se“ do jiného způsobu vyjadřování. Wittgenstein nám připomíná, že jazyk není univerzální nástroj, ale soubor specifických her odpovídajících různým situacím.

Jeden z mých nejoblíbenějších „blogerů“ je Seneca, který hrál svou verzi jazykové hry. Tento stoik spolu s podobně smýšlejícími vytvořil návod, jak žít – návod, který mi je v mnoha ohledech blízký. I přes všechny vymoženosti, jimiž jsme dnes obklopeni, každý z nás někdy čelí životním situacím, které mohou být dost náročné. Vědět, proč tomu tak je, a mít systém, který pomůže takovým situacím čelit, se hodilo v minulosti a hodí se i dnes. Seneca psal své texty v době Nerona, ale způsob, jakým psal, délka jeho textů a volba témat ho podle mě kvalifikují jako jednoho z prvních blogerů.

Na blogosvětě by si určitě našel mnoho příznivců, ale i čtenáře, kteří by s jeho závěry nesouhlasili. To je, jak se dnes říká, docela legitimní – a kdyby tomu bylo jinak, bylo by to podezřelé. Pokud se všichni shodnou na všem, začne to zavánět cenzurou nebo autocenzurou. Občas čítám o jednom učiteli z Moravy, který má IQ 200 nebo tak nějak. Když si představím, jak takový člověk asi musí trpět, když náhodou narazí na mé pokusy o publicistiku, soucítím s ním. Co mu ale zbývá, když musí dýchat stejný vzduch jako my, obyčejní prosťáčci? Možná jeho jedinou útěchou je, že je z masa a kostí a na jeho skvěle fungující nervový aparát se vztahuje stejný neúprosný zákon plynoucí z druhé termodynamické věty jako na nás ostatní, méně obdařené.

Může to být polehčující okolnost pro hraní pokleslých jazykových her? I když pracuji se stále platným předpokladem, že se mohu mýlit nebo že píšu pitomosti, domnívám se, že ano. Žít znamená jednat a myslet v prostředí, které dokonale neznám a ani znát nemůžu. Pokud se pro něco rozhodnu, vždy tak činím na základě neúplné znalosti situace. Pracuji s pravděpodobností a určitou dávkou odvahy – nebo možná drzosti – pokud chci realizovat nějaký projekt nebo napsat text, ve kterém prezentuji svůj názor. Jazykové hry nelze nehrát – i tvrzení, že je nehraji, je jen další jazykovou hrou. Navíc si můžeme jazykovou hru představit jako svěrací kazajku, která nás nutí určitým způsobem jednat a myslet.

Dnes ale mají hazardní jazykoví hráči mého druhu k dispozici systémy umělé inteligence, které jim mohou při hraní trochu pomoci. Můžeme se na ně ale plně spolehnout? Zkusme to a zeptejme se na nějaké kontroverznější společenské téma, které názorově lidi rozděluje. Nechci už raději ani vyslovovat, jaké. Odpověď, kterou dostaneme, bývá většinou banální konstatování široce akceptovaného názoru. Někdo si může pomyslet: ChatGPT je cinknutý, nebo se někde na úrovni, kde se slova převádějí na vektory, vloudila drobná chybička. Možná je ale problém už v samotném „biasu“, který je v ChatGPT přednastaven. Prostě na některé věci může mít někdo jiný názor než ChatGPT. ChatGPT sice vyhraje v šachové partii i jazykové hře, ale to už si nějak zdůvodníme.

Pokud se na něčem neshodnu s ChatGPT, jdu na blogosvět. Pro mě je tato platforma něco jako chráněná dílna, kde mám možnost napsat a vyjádřit prakticky cokoli, pokud ovšem dodržuji etická pravidla komunikace a neurážím druhé. Jazykově si hraji. Nedám na tuto možnost svobodně se vyjadřovat dopustit. Každému je jasné, že názory v podobě textů nebo komentářů, které jsou k textům psány, prezentuje pestrá skupina lidí. Ty spojuje momentální potřeba sebevyjádření. Fyzik hraje jazykové hry ve své první lize, dětský psycholog zase ve své. Jazykové hry mimo odbornost jsou ale pro běžný život. Právě tím se obyčejný život, který všichni sdílíme, odlišuje od vědy, která je jen pro vyvolené.

Jakou hru tedy volit, když chci povídat, psát a prezentovat? Každý na to máme jiný klíč. Mně je teď zrovna blízký přístup, který se prý učí adepti buddhismu ve cvičeních „kōan“.

A protože jsem tuto jazykovou hru dopředu inzeroval jako ódu, a óda je poetický útvar, rozvedu to ještě více:

Cvičení s kōanem obvykle spočívá v tom, že adept medituje nad zdánlivě paradoxním nebo nesmyslným výrokem, který nelze vyřešit logickým uvažováním. Smyslem je překročit běžné konceptuální myšlení.

Typickým příkladem kōanu je třeba otázka:

„Jak zní tlesknutí jedné ruky?“

Další příklad, který se mi líbí ještě víc, zahrnuje v buddhismu tento krátký příběh:

Otázka pro žáka: „Má pes buddhovskou přirozenost?“

Odpověď mistra zní: „Mu!“

Trochu jiný úhel pohledu, než na jaký jsme v Evropě zvyklí, ale rychle se učíme. Napadá mě, že by to také mohl být jeden ze způsobů, jak se pokusit vymanit z jazykových her, ale to už je trochu na prášky.

Teď si některý čtenář řekne: „No a co, to už jsem slyšel mnohokrát.“ Jiný čtenář si řekne: „Bože, to je ale pitomost.“ Pro mě je ale blbost svatá, pokládám jí za hlavní motor evoluce.