K názorům jednoho egyptského intelektuála
Blízkovýchodní politika
Egyptský týden Al Ahram Weekly publikoval 4. července 2024 článek „Palestine 20 years on“ (Palestina po 20 letech). Jeho autorem je Mohamed Salmawy.
M. Salmawy je přední egyptský intelektuál, publicista a cenami ověnčený spisovatel. Proto mě jeho názory na téma „Palestina“ zajímají.
Spisovatel se zúčastnil semináře, který u příležitosti 20. výročí svého založení uspořádal v Káhiře vycházející deník Al Masry Al Youm (jehož byl v roce 2014 šéfredaktorem). Salmawy uvádí, že na konci semináře položil otázku, jaká bude podle nich situace v regionu, až bude deník slavit 40. výročí, tedy za dvacet let. Ačkoli hovoří o REGIONU, na mysli má PALESTINU. Konkrétně Palestinu historickou, jak vysvětluje, tedy „Západní břeh Jordánu, okupovaný Jeruzalém, Gazu a území, které se stalo státem Izrael“. V jedné věci se nemýlí. Píše o svém přesvědčení, že „cokoli se stane s Palestinou za 20 let, bude pociťováno v celém regionu“. To je v obecné rovině pravda, nicméně ve stylu „nebude-li pršet, nezmokneme“.
Závažnější jsou jiné autorovy argumenty. Rozdělení historické Palestiny na základě rozhodnutí OSN považuje za „svévolné“ a „od počátku odsouzené k neúspěchu“. Pravdu nemá. K neúspěchu by odsouzené nebylo, kdyby se palestinští Arabové zachovali stejně jako palestinští Židé, plán na rozdělení historické Palestiny přijali a na vyčleněném teritoriu začali budovat arabský palestinský stát. To se ovšem nestalo. Všichni Arabové, palestinští i okolní arabské země, plán odmítli, protože chtěli mít celou Palestinu sami pro sebe, a palestinský židovský stát (Izrael) v den jeho vzniku vojensky napadli.
Ve světle této skutečnosti je věta, že „za méně než rok po přijetí rezoluce (OSN o rozdělení Palestiny z roku 1947 – LS) nově vzniklý židovský stát násilně rozšířil své hranice a anektoval území, které bylo učena jako součást palestinského státu“, dílem neúplná, dílem nepřesná. Za prvé, Izrael rozšířil své hranice oproti původnímu plánu proto, že se arabské agresi ubránil ve válce zvítězil. Kdyby Arabové válku vyhráli, byla by situace opačná. Za druhé, nešlo o území pro „palestinský stát“, což je nesmyslné slovní spojení, ale pro arabský palestinský stát. Podstatný rozdíl.
Salmawy pokračuje: „O dvacet let později, v roce 1967, se Izrael násilně zmocnil a obsadil zbytek historické Palestiny.“ Opět „zapomněl“ uvést proč. Arabové (Egypt, Sýrie, Jordánsko) se tehdy chystali na totální válku, jejímž cílem bylo Izrael zlikvidovat a obnovit na celém území historické Palestiny nadvládu Arabů. Ani tento plán nevyšel: Izrael prozíravě přistoupil k preemptivní akci, dle mezinárodního práva zcela legitimní, a v takzvané šestidenní válce Araby porazil a logicky tak obsadil další teritorium. Věnovat se navazující historii jeho jednotlivých částí (Sinaj, Západní břeh, východní Jeruzalém a Golanské výšiny) je téma pro jiný článek.
Autor, když se mu to hodí, neváhá sáhnout po demagogii. Jako například ve větě, že dnes se Izrael „snaží násilně vyhnat miliony Palestinců z okupovaných území a zmocnit se dalšího teritoria, což je flagrantní porušení mezinárodního zákazu získání území násilím“. Především je to flagrantní lež: součástí oficiální izraelské politiky nic takového není. Naopak: Izrael se snaží najít modus vivendi s palestinskými Araby včetně teritoriálního kompromisu na základě mírových dohod z Oslo, který ovšem předpokládá, že se palestinští Arabové zcela zřeknout terorismu. Bohužel izraelské vlády nemají na palestinskoarabské straně věrohodného partnera.
Důkazem toho, jak hodně se Salmawy mýlí je jeho tvrzení, že i kdyby tzv. dvoustátní řešení mohlo být Izraeli vnuceno za pomoci pomocí masivního mezinárodního tlaku, „stále by to vyžadovalo nepřítomnost Benjamina Netanjahua a jeho extremistické vlády“. To je zcela falešný předpoklad.
Shodou okolností téhož dne (4. 7. 2024) informoval server The Jerusalem Post o dopisu většiny členů izraelského parlamentu Knesetu napříč stranickým spektrem, jde o 63 zákonodárců ze 120, jeho předsedovi Amiru Ohanovi, v němž ho žádají, aby uspořádal rozpravu v plénu a nechal hlasovat o přijetí deklarace odmítající palestinský stát na západ od řeky Jordánu. V dopise je uvedeno, že „založení palestinského státu v srdci Země izraelské bude znamenat existenční hrozbu pro Stát Izrael a jeho občany, pokračování izraelsko-palestinského konfliktu a destabilizaci regionu“. Podle autorů dopisu by byla jen otázka krátkého času, než by Hamas převzal vládu v tomto palestinském státě a proměnil ho v základnu radikálního islámského teroru, jednajícího v koordinaci s osou vedenou Íránem s cílem zlikvidovat Stát Izrael. Kromě toho podporu myšlenky ustavení palestinského státu v této době nelze chápat jinak než jako odměnu za teror. Vede k povzbuzení Hamasu a jeho stoupenců, kteří to považují po masakru ze 7. října 2023 za své vítězství a za předzvěst převzetí moci na Blízkém východě silami džihádistického islámu.
Z toho je zřejmé, že odstranění Netanjahua a jeho krajně pravicových spojenců nic neřeší. Rozhodně to neznamená, že zbytek izraelských politických elit je palestinskému státu nakloněn. Naopak. Izraelští představitelé, s výjimkou levice a zástupců Arabů, jsou si reálné hrozby, kterou ustavení palestinského státu představuje, velice dobře vědomi a tak sebevražednému projektu zelenou rozhodně nedají.
V závěru svého článku si Mohamed Salmawy neodpustil skandální nehoráznost. Napsal, že „v současné době se zdá, že sionistická ideologie se hroutí pod tíhou sílícího mezinárodního odsouzení“ a že „možná za dvacet let zanikne právě tak, jako před ní nacistická teorie o árijské nadřazenosti“.
Srovnání sionismu, národního hnutí za návrat Židů roztroušených po celém světě do jejich pravlasti, Země izraelské, s vražedným hitlerovským nacismem, jehož cílem byla totální likvidace evropských Židů, je podlá a hnusná urážka – všech obětí holocaustu, všech Židů a každého normálně uvažujícího člověka. S lidmi s takovýmto úsudkem mír uzavřít nelze. Jistě, Mohamed Salmawy není činný politik, nicméně zásadním způsobem ovlivňuje ve své zemi veřejné mínění.